Aktuálně.cz: V televizi opět běží reality show Výměna manželek, která stojí na divácky atraktivním výběru účinkujících. Jací lidé se podle vás do pořadu hlásí?
Pavel Rataj: Těžko říci, nejsem klinický psycholog, abych dělal diagnostiku, nicméně je to typ lidí, který dokáže z nějakého důvodu porušit svou hranici soukromí. Hranice jsou pro partnerské vztahy velmi důležité. Mají svůj smysl – chrání a oddělují vnitřní svět rodiny od vnějšího.
Případ Výměny manželek je ovšem přímo zbouráním oné hranice. Samozřejmě i mimo obrazovky existují páry, jež nemají problém provozovat například skupinový sex, kdy také dochází k porušení intimity. Hranice ve vztazích by neměly být jen pevné, ale i propustné. Jejich narušení může mít ale velmi negativní dopady.
Můžeme se domnívat, že účinkující jsou často lidé s nižší mírou empatie, větší sebestředností, prvky exhibicionismu a zřejmě i velkými frustracemi či nespokojeností. Nikdo jiný by své děti a partnera takto veřejně nevystavoval. Chtějí nějak vypadat, stylizují se, ale nedochází jim, jaké to všechno může mít následky a pod jakým tlakem společnosti se po natočení a zveřejnění svého příběhu ocitnou. Okolí je může negativně hodnotit, což je dostane pod velký a nepříjemný tlak.
A.cz: Takže účastníci často potlačují potřebu chránit rodinu a soukromí…
Otázkou je, jestli to potlačují, nebo jestli tu potřebu vůbec mají. V případě sociopatů o tomhle totiž nemůže být řeč. Ti se snaží sice navázat a udržet dlouhodobé vztahy, ale je to pro ně velmi komplikované. Mají také často problém s hranicemi. Nechci tím ale říci, že Výměna manželek je plná psychopatů nebo sociopatů, ale můžeme se domnívat, že jich tam bude více než v běžné populaci.
Zároveň se tam mohou hlásit i vztahově nezralejší jedinci, protože naopak zralý člověk má potřebu chránit jak sebe, tak svého partnera i děti. V pořadu se ale většinou objevují několikačlenné rodiny. Jaký pak může mít taková pozornost spojená s natáčením dopad na děti? Žádný průzkum kolem pořadu ale neexistuje, takže nikdo nemůže říci, jaký je přesný psychologický profil účastníků.
A.cz: Co je tedy motivuje? Jde opravdu jen o slibovanou částku za natáčení, která je 50 tisíc korun?
To není malá částka. Některé ženy se svlékají i za mnohem méně. Peníze jsou velkou motivací, často proto, že účastníci jsou socioekonomicky na nižší úrovni. Někteří mají i dluhy. Pokud ale do toho jdou s představou, že jim pořad pomůže v nefunkčním vztahu, je to velmi naivní a nezralá představa.
A.cz: Nepřijde vám, že v posledních dílech tvůrci přitvrzují ve výběru lidí, kteří jsou často pod hrozbou exekuce a na pokraji rozvodu?
Pořad jsem nějakou dobu neviděl, ale odpovídá to trendu – čím drsnější a emocionálně výživnější, tím je větší sledovanost. I na tom je postavený například Zdeněk Pohlreich a jeho Ano, šéfe! Vyvolává emocionální scény, a proto je oblíbený. I divák, který je sociokulturně velmi vysoko, má stejně někde ve svém nevědomí tu odvrácenou část, která je agresivní, impulzivní a neempatická. Proto je člověk fascinován a přitahován něčím podobným v televizi, aniž by tomu více rozuměl. Bude se na Výměnu manželek dívat, přestože ji bude nazývat brakem.
A.cz: Dá se tedy říci, že tento druh pořadu útočí na naše nízké pudy?
V každé lidské duši jsou vědomé složky, ale i ty nevědomé, do kterých patří vše, co vytěsňujeme, to, co říkáme, že nejsme a nepatří k nám. Tuhle oblast nemáme příliš pod kontrolou, díky čemuž nás ve vnější realitě fascinují, nebo naopak velmi štvou věci, které rádi konzumujeme.
I věrný a loajální člověk, jenž žije ve stereotypním a neuspokojivém vztahu, tak má někdy provokativní fantazie – jaké by to bylo, kdyby svého partnera vyměnil. Přesně do těchto potlačovaných představ se Výměna manželek trefuje. Hledáme v tom úlevu, zděšení, výstrahu, ale zároveň nás to dostává do situace, která nemá s dlouhodobým partnerstvím nic společného. Výměna spíše připomíná vzruch mileneckého aktu. Chvíli mají společně žít dva naprosto cizí lidé, kteří se vzájemně neznají. Jedná se o prvek začátku vztahu, což může být pro mnohé vzrušující či dráždivé.
Navíc jsme každý v nitru tak trochu exhibicionista a tyto nízké nevědomé pudy mohou hrát ve sledování pořadu velkou roli. Žádný kvalitní dopad do partnerských vztahů bych v tom ale nehledal. Jde spíše o úlevu, odstrašení, ne o práci na vztahu. Ta vypadá úplně jinak a nebyla by možná tak divácky zajímavá.
A.cz: Pořad je ale koncipován právě jako způsob řešení problémů, i když to tak mnohdy nevypadá.
Pokud budu chtít pracovat a vyznat se ve vztahu, potom není tento druh pořadu tou nejšťastnější cestou. Jsou lepší způsoby, konstruktivnější a bezpečnější, které jdou do větší hloubky. Tady se nepracuje na zlepšení vztahu nebo hledání řešení, jak zrát a zacházet s emocemi a odlišnostmi. Pořad je postavený na překvapení a šoku. Divácky je to jistě atraktivní, ale není to růstová záležitost, která by někoho někam posouvala.
Coby párový terapeut tento pořad nemůžu hodnotit vůbec pozitivně. Není tam ani příliš věcí k zamyšlení. Lépe hodnotím pořad České milování, kde nedominuje tolik exhibicionismus a vede diváky k zamyšlení i odhalení určitých typů milování.
Mgr. Pavel Rataj
- narodil se 3. ledna 1977 ve Strakonicích
- vystudoval psychologii na FF UK v Praze
- v roce 1999 založil občanské sdružení Prevent poskytující péči drogově závislým klientům
- pracoval ve Středisku výchovné péče Klíčov jako rodinný terapeut
- od roku 2006 působil jako rodinný a manželský poradce na Praze 4
- v současné době pracuje v privátní psychologické poradně
- je spoluautorem projektu České televize Jak na vztahy
A.cz: Mohou být přesto reality show divákům něčím prospěšné?
I negativní věci jsou prospěšné. Dávají nám úlevu, uspokojují, ale divák díky tomu nevyroste. Televize nám nabízí pestrou škálu témat od tabuizovaných až po ta perverzní, která porušují hranice, a tím přitahují diváky.
Vezměte si jen porno stránky. Neustále rozšiřují další a další kategorie porna, což společnosti nic nedává, spíše to o ní něco vypovídá. Odtrháváme se od sebe, ztrácíme svou podstatu a utíkáme od skutečných řešení. Takže tohle všechno je jen ventil. Ale nechci být za moralistu.
A.cz: Co tedy sledování tohoto druhu pořadu o nás přesně vypovídá?
Žijeme v době konzumu, těžkým a náročným životem, který je plný povinností a starostí. Toužíme po spokojenosti, to se nám ale moc nedaří. Proto hledáme kompenzaci a prostředky, jak se uvolnit, takže konzumujeme. Někdo chodí nakupovat, jiný neustále sleduje příběhy někoho jiného. Říká si sice filmový labužník, ale ve skutečnosti je to konzument příběhů a sám v tom svém tápe.
Unikáme tak od hledání bytostního já. Kdo jsem? Co jsem? Co tu dělám? Jaké je mé poslání a vnitřní štěstí? Tyhle odpovědi nám televize nikdy nenabídne.
A.cz: Zní to, jako bychom ani nežili.
Ano, uvádí se, že minimálně každý druhý spíše přežívá. Mají sice pocit, že si užívají, cestují, nakupují materiální statky, radují se z pracovních pozic, honí se za svými ambicemi a výkony. Vesměs ale jen čekají na období krize, které jim ukáže, že vnější štěstí není to, o co v životě jde. To je mnohem hlouběji, totiž v nás.
