Neděláme reklamu na Česko ani estrádu pro Pražáky, někdy se prostě žije tvrdě, říkají tvůrci Pustiny

Martin Svoboda Martin Svoboda
17. 10. 2016 10:15
Nejočekávanější český televizní projekt letošního roku, osmidílná Pustina od HBO podle scénáře Štěpána Hulíka, svou první epizodu odvysílá již 30. října. V jejím čele stojí režisér Ivan Zachariáš, tvůrce amerických televizních reklam a karlovarských festivalových znělek, a sekunduje mu Alice Nellis, zkušená režisérka a scenáristka. Oba tvůrci poskytli Aktuálně.cz rozhovor.
Trailer ze seriálu Pustina, který pro HBO natočil Ivan Zachariáš. | Video: HBO

Po projekcích v Karlových Varech, kde byl seriál poprvé představen, zazníval názor, že Pustina je jakousi výstavou sudetské chudiny pro bohaté Pražáky. Jde zatím asi o nejčastější a nejvýraznější výtku. Co na ni říkáte?

Nellis: Jde o nesmysl už proto, že Štěpán pochází z Moravy a bydlí v Plzni, takže v první řadě není ten Pražák, za kterého ho asi někteří mají. A za druhé na těch místech, kde jsme natáčeli, se lidem opravdu nežije vždycky příjemně, a co pak máme dělat? Máme se tvářit, že taková místa neexistují, nebo že vypadají jinak?

Zachariáš: To je úplně lichá myšlenka. Stejně jako nám bylo v Torontu některými krajany vytýkáno, že Česko ve světě vykreslujeme ošklivě. My nedělali ani reklamu na naši zemi pro svět, ani estrádu pro Pražáky. Vykreslujeme prostě vztahy v jedné vesnici, ale podobné beztak existují mezi všemi lidmi.

Nellis: Kdyby se děj Pustiny odehrával o pět let dřív, sledovali bychom mladou učitelku, jak zakládá lesní školku. My jsme ji navštívili v situaci, která bohužel z lidí dostává jejich horší vlastnosti. A nemohli jsme to udělat, jak tomu u nás bývá – ukázat vesničku obydlenou milými roztomilými lidmi, kde by byla legranda. Co se tam zrovna děje, je strašné, a tomu odpovídá i naše uchopení.

V čele Pustiny stál Ivan Zachariáš, pro kterého je to i celovečerní debut. Naopak Alice Nellis se coby zkušená režisérka a scenáristka podle svých slov přizpůsobovala jemu. Ovlivnila jste Ivana na oplátku nějak?

Nellis: Já se Ivana nesnažila ovlivňovat. Jsem zvyklá dělat na svých filmech úplně podle sebe a část krásy tohohle natáčení pro mě spočívala právě v tom, že jsem tentokrát viděla, jak pracuje někdo jiný. Kdybych se pokoušela nějak jeho postupy překroutit, byla bych vlastně sama proti sobě, protože bych se připravila o zážitek, kvůli němuž jsem režii Pustiny vzala.

Zachariáš: Alice má ale jeden dar, který obdivuju – je na rozdíl ode mě i scenáristka. Měla tedy na celý projekt analyticko-dramaturgický pohled, jaký jsem se já musel teprve naučit. A učil jsem se ho i od ní. Mohl jsem se spolehnout, že mám partnera, co dává pozor i na prvky, které bych třeba nebyl schopný domyslet.

Třetí výrazný autor Pustiny, scenárista Štěpán Hulík, produkci neopustil ani po dokončení textu a byl přítomný i při natáčení. Jak se komunikovalo s ním coby s dalším ambiciózním tvůrcem?

Zachariáš: Myslím, že výborně. Strávili jsme spolu opravdu hodně času rozmluvami...

Nellis: ... někdy šlo o dvanáctihodinové seance.

Zachariáš: Ano. Z naší strany docházelo k velmi intenzivním úpravám dialogů, on se k tomu ale postavil jako chlap a neřekl, že se nesmí změnit ani čárka. Na což bych asi ani nepřistoupil. On ale reagoval dobře, a když mu naše změny dávaly smysl, souhlasil s nimi. Za mě tedy rozhodně pozitivní zkušenost. Vlastně si ani neumím představit lepší.

Nellis: Jako scenáristka obdivuju jeho otevřenost. Po skoro tříleté námaze byl ochotný na textu dál pracovat, když jsme našli dějovou nebo emocionální nelogičnost. V tu chvíli už to člověku musí lézt nejen krkem, ale i ušima a hodně autorů má tendenci začít svůj text slepě bránit. Už jen proto, že každá úprava u tak velkého díla většinou nespočívá jen v přepsání tří slov. Jakmile něco posunete v jedné epizodě, musíte tomu pak přizpůsobit těch sedm dalších. Přesto jsem v něm cítila podporu a věděla, že když budu mít přímo na lokaci nápad, můžu mu zavolat a zkonzultovat ho s ním. Když se třeba někdy stalo, že herec přišel s tím, že neví, proč by tohle jeho postava řekla, a já si uvědomila, že taky nevím, dala jsem hned vědět Štěpánovi. A když jsem svoje pochybnosti vyargumentovala, vždycky s překvapivou lehkostí řekl, že mu taky dávají smysl. Aniž by do toho rval svoje ego, což není samozřejmé.

Právě dlouhá a detailní práce týmu lidí vedených Štěpánem na scénáři je jedním z výjimečných prvků Pustiny. Vznikl podle vašeho dojmu text, na němž jsou všechny ty vynaložené prostředky opravdu vidět?

Nellis: Jde o první projekt, který jsem natočila podle scénáře někoho jiného, což jistě můj respekt dostatečně prokazuje.

Vaše texty vznikají podobně namáhavě?

Nellis: Mám jinou metodu, než jakou vznikla Pustina – když já si sednu k papíru, už ten scénář v mojí hlavě vlastně existuje, jen není napsaný. Takže už vzniká rychle. Před tím ale s chystaným příběhem tak dva roky otravuju kamarády a vyprávím jim o něm. Nemůžu proto svoje psaní převést na čistý čas ani energii.

Vy jste, pane Zachariáši, chtěl natočit něco celovečerního, tak jste si našel scénář Pustiny, nebo vás tento konkrétní scénář přesvědčil celovečerně debutovat?

Zachariáš: Já už neměl v plánu dělat cokoliv delšího, o tuhle ambici jsem přišel, byl jsem znechucený svými předchozími zkušenostmi. Jednoho dne mi ale v počítači přistál první díl, tak jsem si řekl, že se mi líbí, že mu rozumím, a asi bych i věděl, jak na něj. Pak jsem si hned přečetl další epizody, které se od té doby podle připomínek jak mých, tak i dalších zúčastněných hodně změnily, a rozhodl jsem to přijmout. Šlo o spontánní rozhodnutí, sám sebe jsem tím překvapil.

Slyšel jsem, ale možná to vyvrátíte, že některé kolegy jste překvapil svou detailností. Prý jste třeba natáčel na mnohem víc jetí, než bývá zvykem, zkrátka jste do Čech přivezl americké zvyky.

Zachariáš: Právě že vůbec ne. Nevím, kdo to říká. Samozřejmě je někdy potřeba opakovat, zvlášť když mám metodu, kdy hercům spíš říkám, co od nich nechci, než co chci. Někdy se stane, že mě nepochopí, nebo se mi zdá, že scéna nefunguje, a pak samozřejmě opravuju nuance, ale to jen málokdy.

Nellis: Já znám dobře Ivanovy denní práce, viděla jsem každý metr, a někdy měl dokonce míň jetí než já. Takže můžu potvrdit, že se žádných šíleností nedopouští.

Zachaiáš: Naopak bych řekl, že české zvyky nosím do Ameriky. Tam někteří, zvlášť v reklamách, běžně každou blbost třicetkrát opakují, což jsem nikdy nedělal. U Pustiny bych řekl, že byla normální tak tři jetí, pokud nešlo o složitější technické záběry. Na víc ani není čas. A mnohdy prosí herci, abychom opakovali, ne já.

Alice Nellis se tedy přizpůsobovala vašemu stylu. Jaký byl ale váš prostor se plně projevit? Pustina je velký projekt HBO, zdálo by se, že si ho budou producenti dobře hlídat.

Zachariáš: Měl jsem vlastně úplnou svobodu, samotného mě to překvapilo a ani jsem tolik volnosti, právě z vámi zmíněného důvodu, nečekal.

Už od zhlédnutí prvního dílu mě nejvíc zaujal střet sociálního dramatu, k němuž podle mě Pustina přirozeně směřuje, a thrilleru, v jehož duchu je zpracovaná. Jak tohle žánrové pnutí vnímáte?

Zachariáš: Já moc tyhle škatulky neumím pojmenovávat. Prostě nevím, co by měl být thriller, neumím ho definovat. Chtěl jsem, aby šlo o příběh reálných lidí a aby byl absolutně realistický. Aby měl divák pocit, že nejde o vylhanou fikci, že se něco podobného může stát i jemu.

Takže vnímáte Pustinu jako realistickou?

Zachariáš: Doufám, že to je realismus, i když samozřejmě se snahou o obrazovou, zvukovou a hereckou kultivovanost. Není ale přikrášlená umělými efekty, nesmyslnými pohyby kamery. Když se podíváte na většinu dnešních filmů a seriálů, kamera se v nich často hýbe čistě na efekt, tam jsem nechtěl směřovat.

Nellis: Myslím, že jsme nedělali volby podle žánrů a neřekli jsme si na začátku konkrétní rámce, které chceme naplnit. Dali jsme každé situaci přesně, co potřebuje. Každá scéna nese nějakou emoci a věřím, že se ji má filmař snažit vyjádřit jedinečně zvolenými prostředky. Neurčili jsme si proto třeba, že budeme používat výhradně stativ nebo ruční kameru, že chceme natáčet v dlouhých nebo krátkých záběrech, ale vždy jsme přemýšleli, co z toho se hodí zrovna teď.

Přesto mě zaráží označení "realismus". Já vidím v Pustině tak silný žánrový styl už jen v zpracování všech těch výrazných emocí, že by mě k ní ani nenapadlo přistupovat jako k realistické.

Zachariáš: Vnímání tohohle je určitě hodně subjektivní. Asi vás teda překvapím, ale moje podmínka třeba byla, že nechci emočně tlačit na pilu a chci být minimalistický. Když má někdo brečet nebo řvát, musí k tomu mít setsakramenský důvod. A nejsem si vědomý toho, že by nám to někde ulítlo.

To mě opravdu trochu zaskočilo. Neviděl bych nic špatného na tom, kdyby byla Pustina záměrně stylizovaný žánrový seriál. Jako minimalistický realismus ji ale nevnímám.

Nellis: Je potřeba říct, že hrdinka čelí ztrátě dítěte, té nejkrajnější situaci. Nenapadá mě nic horšího, co by se člověku mohlo stát. Takže silné emoce jsou namístě. A my jsme se rozhodli je nezobrazovat jen nekonečně plačícími herci, to by bylo neúnosné jak pro ně, tak i pro nás a diváky, ale třeba záběry na pustou krajinu. Rozhodli jsme se ukázat, co a jak ze svého okolí hrdinové vnímají, aby nemuseli každou emoci přímo dávat najevo. Takže třeba na hlasitém místě slyšíme ticho. Což mi nepřijde stylizované, ale pouze expresivní. A věrohodnější než tlačit do Pustiny dokumentaristický přístup.

Zachariáš: O tom je obecně filmařina. Ukazovat věci, které normální člověk nevidí. My se chceme dostat do hlavy Haně, tak musíme využít i různé symboliky a dalších postupů. Když je divák pochopí, tak je třeba ocení, když ne, tak ho asi naštveme. Ale pořád jde o realismus, nejsou tam samoúčelné oblety kamerou, aby jen vypadaly hezky.

Nellis: Občas to vypadá, že stylizace stojí oproti realismu, ale já si myslím, že když má stylizace reálný základ a neslouží jen efektu, tak se ty dva termíny nevylučují.

Pustina je minisérie. Výhody tohoto formátu zmiňují tiskové materiály dost často, našli jste tedy i nějaké nevýhody oproti celovečerní stopáži?

Zachariáš: Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nenatočil film, to můžu jen těžko posuzovat. Ale opravdu především oceňuju prostor pro vývoj jednotlivých charakterů. Mám i proto radši dokumenty než hrané filmy, protože u nich se klade podobný důraz na postavy. Ve filmu se musí i odvyprávět příběh, musí odsýpat, a jakmile už v něm poznáte hrdiny a oblíbíte si je, tak najednou skončí.

Není ale problém struktura? Musíte vystavět jak jeden příběh, tak ještě osm menších celků. Pak může být těžké plynule vyprávět. Nebo jste tvar jednotlivých epizod neřešili?

Zachariáš: Řešili, někdy velmi intenzivně. Mnohokrát jsme kvůli tomu i některé scény přestříhávali. A třeba celá pátá epizoda má netypický tvar, aby do sebe až na konci zapadla. Jsem zastánce toho, že každý díl má končit tak výrazně, aby si chtěl divák pustit další. Prý se od toho poslední dobou upouští, ale příliš tomu nevěřím – zatím každý seriál, který jsem viděl, s tím na nějaké úrovni pořád pracuje.

Nellis: Scenáristicky je minisérie samozřejmě větší výzva. Ale ten prostor pro postavy za to stojí. Scénář celovečerního filmu má třeba 110 stránek a na expozici jich máte jen 25. U seriálu má scenárista o tolik víc času vytvořit mnohovrstevnaté hrdiny, má šanci vkládat víc než nutné scény, má prostor všechno procítit!

Recenzi celé minisérie očekávejte na Aktuálně.cz příští týden.

 

Právě se děje

Další zprávy