Glosa – Tak nám začala SuperStar. Americká předloha šla do vysílání poprvé před třinácti lety (česká mutace následovala krátce poté). Je zajímavé, že se formát nevyčerpal a i dnes dokáže nejen přitáhnout k televizním obrazovkám diváky, ale především nalákat i hejno slávou poblázněných holubů a holubiček myslících si, že právě tohle je ta cesta ke slávě.
Není. Hudební průmysl už se dávno dívá úplně jiným směrem, ačkoliv dříve, to se musí nechat, kroužil okolo účinkujících poměrně pozorně. Důkazem je, že devět z deseti finalistů první řady natočilo dlouhohrající desku, někteří nezůstali jen u jedné.
S přibývajícími sezonami se počet soutěžících, kteří díky účasti něco většího vyprodukovali, snižoval. Pomalu, ale nekompromisně. V posledních letech málokteří finalisté dokážou alespoň vydat singl. A i když se jim to povede, můžou být zklamaní, že v rádiích pohoří.
Řekněme si to na rovinu, označení talentová soutěž je jen fíkový list, SuperStar a podobné pořady jsou dnes již jen estrády, které mají za cíl přitáhnout na určitou dobu k televizi diváky. Co se děje se soutěžícími, až po finále zhasnou světla ve studiu, zajímá málokoho.
Éra, kdy lidé nadšeně drželi palce Anetě Langerové a povídali si o ní v hospodě, doma nebo v práci, je zkrátka pryč. Finalisté, pokud se jim po soutěži povede alespoň trochu uchytit, jsou ve většině případů odkázáni na šaškování v obchoďácích či křoví v muzikálech. Dříve milovaní Petr Bende nebo Vlasta Horváth jsou dnes, se vší úctou, jen příslibem lepší tancovačky. Opravdu si noví adepti myslí, že se v takové situaci stanou hvězdami?
Myslí. Dokázal to už první díl soutěže a v pár následujících to bude jako přes kopírák. Plejáda nebohých holoubat, která vůbec netuší, co je to být muzikant a co obnáší hudební branže, dostane studenou sprchu a bude nevěřícně koukat na porotu se slovy: „Ale maminka (sestra, spolužáci, přítel, ...) říkala, že zpívám hezky!“
Přesně na takové (ne)zpěváky jsou televizní dramaturgové zvědaví. Hudební producenti bohužel ne. A to je jádro všech talentových soutěží.
