Glosa: Přístav nabízí maraton nezáměrně surreálné špatnosti

Martin Svoboda Martin Svoboda
Aktualizováno 27. 8. 2015 20:51
Nový seriál televize Prima postrádá jakékoliv tvůrčí ambice, a pokud divák nevypne při jeho sledování mozek, nenajde v pitvoření Martina Dejdara, Filipa Blažka nebo Petra Čtvrtníčka žádný smysl.
Přístav
Přístav | Foto: Prima FTV

Praha – Zatímco ve světě sledujeme vzedmutí seriálové tvorby a naše veřejnoprávní Česká televize projevuje (byť s proměnlivými výsledky) upřímnou snahu o kvalitu, tradiční komerční stanice dál jedou „to svoje“ a nevzrušivě oživují jedno rutinní schéma za druhým. Nový primácký Přístav není jiný.

A nejenže je stejný, je dokonce horší, protože jeho špatnost rovnou od prvního dílu značí nepřítomnost základní ambice, a to i ambice v rámci „pokleslého“ žánru. Už zhruba v páté minutě ztrácí smysl, jasné motivace postav i řád, aby se utopil v peřejích té největší tvůrčí lenosti, jakou vůbec může filmař předvést.

Co to znamená?

Stereotypní figurky ztvárněné přeživšími herci z estrád devadesátých let (a bezradným Petrem Čtvrtníčkem), si tu vyměňují příšerné linky dialogů, které mnohdy nemají elementární návaznost, a nedá se z nich poznat, co jimi má být sděleno.

Občas se zdá, že přítomní zřejmě improvizovali s cílem vymyslet na místě humor, ale nápady nedorazily a pauza na oběd byla příliš blízko na to, aby se pokusili podruhé. Vyprodukovali tedy dialogy, jež nesdělují žádné informace, což se zdá být u prvního expozičního dílu velmi zvláštní. Dokonce tu najdeme i dlouhé záběry na lidi, kteří zrovna vůbec nic nedělají, takže si na bezradnost štábu při nutnosti zaplnit stopáž skoro můžeme sáhnout.

Některé momenty, třeba když v podkresu jedné ze scén bez jakékoliv umělecké konotace hraje klasická hudba, působí až lynchovsky surreálně a jejich význam pro děj či náladu nejde rozluštit ani při co nejdůkladnějším zamyšlení. Totéž platí i o oněch dialozích, postavy jako by na sebe ani nereagovaly a repliky náhodně vytahovaly z klobouku. V těch chvílích má Přístav blízko k nezáměrnému Twin Peaks, v němž vyšinutí duchové žijí na hraně permanentní šílenosti pomyslného očistce.

Tvůrci se pokusili najít další silné prostředí s potenciálem oživit klasickou telenovelu. Selhali však výběrem vltavského břehu někde kus za Prahou, což by mělo být nejspíš idylické a odlehlé místo skýtající „jiný život“, ve skutečnosti ale děj příliš neovlivňuje, a Přístav tak okamžitě upadá do nezajímavosti. Martin Dejdar spí na lodi, tím ale ozvláštnění končí.

Přístav
Přístav | Foto: Prima FTV

Pudový zážitek

Veškerý problém s Přístavem a obecně seriály tohoto druhu vzniká, když se při jejich sledování odmítáme vzdát vědomí, že jsme myslící lidské bytosti. Což jistě nebude složité pro část publika hrdě se hlásící k tezi o „vypínání mozku“.

Chápat takovýto pořad, chce vážně tvrdý výcvik tímto směrem: Divák musí být schopný zcela vypnout krátkodobou paměť a vnímat každou větu zcela bez kontextu, takže dramatická hudba a nálada současného momentu zaplňují celý vesmír. A taky zastřít rozdíl mezi skutečností a fikcí natolik, že si k těm prázdným postavám začne dosazovat vlastnosti lidí ze svého okolí na základě vnější asociace.

Na rozumové úrovni seriál jako Přístav nemá šanci obstát, na úrovni podobně zvířecího pudového vnímání základních emocí ale může jít přesně o ten niterný a sugestivní zážitek, který pozorujeme u našich starších babiček a maminek.

Jde o zvláštní optiku vnímání, díky níž je zážitek z podobných šíleností skutečný, nehraný a niterný... Vzniká zajímavý paradox, kdy dílo veskrze příšerné opravdu někoho upřímně pohlcuje. Ale stále to není nic, za co by si tvůrci zasloužili uznání, protože vytrénovat část národa na „vypínání mozku“ není zrovna záslužné.

Seriál Přístav | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy