Glosa – Když se před projekcí prvních epizod seriálu Atentát v nekonečné smyčce pouštěly tři upoutávky, v nichž se ďábelsky tvářící byznysmeni přiznávají k tomu, jak chladnokrevně narušují politiku, lidské životy, počasí, rotaci zemské osy a bůh ví, co všechno ještě, bylo celkem jasno, jakou hostinu směšně paranoidní konspirace Kroupa s Klímou připravují. Dál už to mohlo být jenom lepší.
Naštěstí bylo a alespoň první epizody se bulvárnímu přikládání pod hranici všeobecné nedůvěry v cokoliv, co zavání „autoritou“, drží relativně na uzdě.
Tým z Expozitury v nich řeší, že jeden z jeho bývalých členů, ten nejférovější a nejsprávňáčtější (Robert Jašków), se pokusil spáchat atentát na prezidenta (Jan Kraus). Že šlo o manévr, jak na něco důležitého upozornit a hlavu státu naopak zachránit, a že oblíbený hrdina se samozřejmě nestal padouchem, dochází divákům dřív než hrdinům. Otázkou zbývá, co ho k tak zoufalému kroku vedlo. Lepší nevědět.
Nepochybují
Expozice Atentátu je ucházející i proto, že je svižná; přece jenom postavy pro diváky nejsou nové a mohou být připomínány za běhu. Jakmile ale začnou scenáristé hlouběji budovat zápletku nebo nedejbože něco vysvětlovat, plynulost se zadrhává.
Vše zřejmě pramení z úcty, kterou k oběma matadorům novácké publicistiky režiséři Jiří Chlumský, Petr Nikolaev a s nimi zbytek produkce cítí. Přitom ona úcta je poněkud krátkozraká, což se potvrdilo už minisérií Reportérka, v níž Josef Klíma demonstroval, že vlastně příliš nezná poměry reálné české žurnalistiky, zvlášť z pohledu mladých začínajících publicistů. Což šlo pochopit, protože v jejich pozici vzhledem ke svému výlučnému postavení od samého počátku své porevoluční kariéry nikdy nebyl. Přesto se, jen tehdy v České televizi, nikdo neodvážil naznačit, že jeho představy maličko ujíždějí.
V samotném Atentátu lapsy srovnatelné s Klímovou předchozí prací nenajdeme, nejspíš i díky o generaci mladšímu Kroupovi, nicméně se odrážejí v jisté polovičatosti. Opět se zdá, že hlavní tvůrčí dvojici v jejích rozhodnutích nikdo nezpochybňoval a pánové si zkrátka uplácali zvířátko z modelíny podle svojí fantazie, i když zapomněli, že si předsevzali vytvořit psa.
Problém spočívá už v silné žánrovosti, podpořené ještě výraznou, ale zcela neosobní režií typickou pro Petra Nikolaeva. Sledujeme klasickou kriminálku tak přesně kopírující standardy, že v ní můžeme jen stěží nalézat odraz „jak to chodí“.
Extrém je málo
Klíma s Kroupou si kladou za cíl přiblížit určité praktiky vyšších zločinců. Vybírají si však námět tak extrémní, tedy vraždu prezidenta, a při výstavbě děje užívají tolika ryze žánrových, tedy zkratkovitých a záměrně „odreálněných“ prvků, že je nemůžeme brát vážně a Atentát nemůže sloužit jako rozbuška pro veřejnou debatu o čemkoliv, protože se nevztahuje k našemu světu.
Publicistický přesah tedy Atentát rozhodně nemá na vyšší úrovni, než je parodování Dáši Havlové. Jistě by i potom mohlo jít o dobrý seriál, kdyby rozvinul chytrou žánrovou hříčku, na to však Klíma ani Kroupa nejsou dostatečně zručnými scenáristy a příběh, založený především na náhodách, rozhodně neutáhnou.
Snad by mohla být rozvíjena osobní linie, což by uspokojilo alespoň některé diváky a divačky, v prvních epizodách však všichni působí až moc šablonovitě, tudíž postavy nenabývají zrovna hmatatelné podstaty. Možná že fanoušci Expozitury už je mají rádi z dřívějška, potom budou mít sledování snadnější.
Rozjezd má tedy Atentát o něco vkusnější, než se zdálo, ale podle naznačeného směru a načrtnutých motivů nejspíš nemá smysl očekávat, že by měl převládnout kladný dojem.
