V čem podle vás spočívá hlavní problém v nahlížení většinové společnosti na sexuální tužby a partnerské vztahy lidí s mentálním postižením?
Na jednu stranu nahlížíme na lidi s mentálním handicapem jako na věčné děti, tykáme jim a bereme je jako lidi, kteří nemají sexualitu. Upíráme jim sexuální nebo partnerský život dospělých, o jejich partnerech a partnerkách hovoříme jako o kamarádkách a kamarádech.
Dokument Nemusíš s láskou, stačí s citem
Snímek natočili filmaři s mentálním postižením v rámci tvůrčích dílen spolku Inventura pod vedením režisérek Lenky Vochocové (na snímku) a Kateřiny Bubeníčkové. Klienti Martin a Patrik, které lidé znají z úspěšného dokumentu "Pozemšťané, koho budete volit?", měli původně být pouze v roli filmařů. Jenže jejich vlastní příběhy na téma "sexualita" byly natolik zajímavé, že se stali také hlavními protagonisty filmu.
Pak je tu druhý extrém – obáváme se u nich hypersexuality, hlavně u mužů, že nekontrolují své pudy a mohou být hrozbou. Při natáčení jsme slýchali i úsměvné historky o tom, jak v době, kdy se rušily ústavy, ve kterých žili muži zvlášť a ženy zvlášť, panovala i mezi poskytovateli služeb obava, že se na sebe budou muži a ženy okamžitě vášnivě vrhat, když budou mít příležitost. Bylo to prostě nové.
Není problém i v tom, že mentálně postižení málokdy žijí sami, a nemají tedy to potřebné soukromí?
To je určitě velké téma - právo na soukromí a intimitu. Je to samozřejmě velmi individuální, stejně jako potřeba soukromí samotná, ale osvícení a respektující rodiče i poskytovatelé služeb na to myslí.
Říká se, že jen deset procent mentálně postižených dozraje do té míry, že vůbec projeví zájem o partnerský život. Co si myslíte o tomto čísle?
Tu statistiku neznám a nemám takovou zkušenost, ale je pravda, že pracujeme hlavně s lidmi s lehčím mentálním postižením. Mnozí naši spolupracovníci nám říkají, že si netroufají na rodičovství, popřípadě děti mít opravdu nemohou ze zdravotních důvodů, někdy i kvůli lékařskému zákroku, sterilizaci. Ale že by netoužili po partnerské blízkosti, to si opravdu nemyslím. Někteří se často zamilovávají, ale mnohdy do nesprávných lidí, třeba i proto, že aspirují zkrátka výš, než jak je to reálné – ale to se samozřejmě děje i lidem bez zjevného postižení.
Jeden svět 2016
Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.
Představuje 123 filmů z 62 zemí.
Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.
Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.
A.cz: Ve značné části společnosti rovněž panuje představa, že mentálně postižení ani právně nemají možnost žít partnerský život. Jak to tedy je?
Pokud nejsou zcela zbaveni způsobilosti k právním úkonům, tak není důvod, aby se nemohli svobodně rozhodnout se třeba i vzít. A jak říká Petr Eisner, odborník, který v našem filmu taky vystupuje, "sex není právní úkon“. S oblibou říkáme, že lidi s postižením jsou "nesvéprávní", což evokuje, že nemají žádná práva. To ale není pravda. I lidé s omezením nebo zbavením způsobilosti mají všechna práva, jen mají třeba omezenou možnost nakládat s vyššími finančními prostředky, aby nějakým špatným rozhodnutím nepřišli o majetek. Někdo je zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům, ale to samozřejmě stejně neznamená, že by nemohl mít vztah.
V roce 2015 začala být v Česku poskytována handicapovaným lidem sexuální asistence. Ve filmu však odborník Petr Eisner vašemu protagonistovi Martinovi říká, že na rozdíl od některých tělesně postižených si "dosáhne do rozkroku", takže asistentku nepotřebuje. Jaký je váš názor?
My jsme snímek točili od roku 2014 do konce roku 2015 – za tu dobu se spousta věcí vyvinula a změnila a proměnila se i odborná diskuse o tématu. Je tu například Rozkoš bez rizika, která teď nově nabízí služby sexuálních asistentek. Smyslem takové služby pro lidi s mentálním postižením podle mě může být, že například klasická prostituce pro ně má příliš vysoký práh – jednoduše je pro ně z mnoha důvodů obtížné ji využívat.
A.cz: Takže takováto asistentka by podle vás byla pro lidi s mentálním handicapem řešením?
Sexuální asistentka by měla být speciálně proškolená zvládat komunikaci s lidmi, kteří potřebují specifický přístup, vědomě pracovat s hranicemi, přáním klienta, respektem k němu. Ve filmu je ostatně vidět, jak Martin dospěje jako k jedinému řešení, jak získat sexuální zkušenost, k prostitutce, vydá se za ní, ale nakonec se k tomu prostě neodhodlá a přede dveřmi couvne. Ale rozumím i Petrovu vysvětlení – představte si, jak složité by bylo určovat, kdo má na službu mít nárok, kdyby byla třeba hrazená z příspěvků na čerpání sociálních služeb.
Jaké podle vás mají lidé s mentálním handicapem povědomí o sexualitě?
Jak kteří. Někdo to má nastudované, někdo tápe. Ale "mentální postižení" je jen nálepka, kterou dáváme široké škále nejrozmanitějších lidí, takže to nelze paušalizovat. A ostatně je to i otázka pro nás, takzvaně bez postižení, čím se ve svých sexuálních fantaziích řídíme, jaké jsou naše zdroje a kde se berou naše normy.
Mentálně postižení bývají někdy nevědomými oběťmi sexuálního násilí a také někdy jeho vykonavateli. Váš dokument se snaží téma jejich sexuality odtabuizovat. Může to pomoci vyřešit i tyto dva zmiňované problémy?
Jakmile se o takovém tématu nemluví a je vnímané jako nepatřičné, nebo dokonce neslušné, nemůže to v mnoha případech vést k ničemu dobrému. Jak má člověk vědět, kde jsou hranice jeho jednání ve vztahu k druhým, co si může a nemůže dovolit, když s ním o tom nikdo nemluví, nebo dokonce jeho potřeby popírá nebo přehlíží? Řada poskytovatelů sociálních služeb už samozřejmě začíná zavádět něco jako sexuální výchovu. V zařízeních, v nichž žijí muži a ženy dohromady, vznikají nějaké vazby a není možné to ignorovat. A proč taky, když intimní prožívání a vztahovost je pro spoustu lidí základem jejich identity. Tak proč lidem upírat blízkost jen proto, že si o nich myslíme, že mají takzvaně "rezervy"?
Mohou podle vás lidi s lehčím mentálním postižením vychovávat děti?
Myslím, že ano. Jenže potíž je v tom, jak k nim často jejich okolí už od dětství přistupuje. Neustále se zaměřujeme na to, co nedokážou, místo abychom podporovali jejich schopnosti a dovednosti. Takový přístup se samozřejmě podepíše na sebevědomí člověka, který si pak logicky nevěří ani v tom, že by zvládl roli rodiče.
Samozřejmě je otázka, jak pracovat s tím, že děti lidí s mentálním postižením své rodiče pravděpodobně brzy duševně přerostou – ta byla mnohokrát tematizovaná i ve filmu. Ale pro mě je už dlouho velmi důležitým zjištěním to, že když člověka nenecháme zažívat situace, z nichž se sami v průběhu života učíme, protože předem vyhodnotíme, že by to stejně nezvládl, vlastně ho tím druhotně zneschopňujeme, posilujeme jeho handicap.
Nemusíš s láskou, stačí s citem. Lenka Vochocová, Kateřina Bubeníčková. Je sexualita lidí s mentálním hendikepem v dnešní společnosti stále tabu? Pokud ano, tento dokument se ho snaží zbořit. Sledujeme v něm příběh čtyř hlavních aktérů, dvou žen a dvou mužů. Partnerství, sexualita, ale také otázka rodičovství jsou ústředním tématem jejich diskusí. Zda je například lepší přijít ve čtyřiceti o panictví s prostitutkou, nebo si počkat na pravou lásku. Jaké to je, porodit zdravé dítě a nesmět se o něj starat. Nebo jak se jako žena vyrovnat s tím, že mě v mládí přiměli k podvázání vaječníků.
