reklama
 
 

Sedmdesátileté baletky z Horní Lhoty znají i v Japonsku. Tančíme v sukních ze záclon, směje se šéfka

16. 9. 2016
Labutí jezero v podání Mažoretek z Horní Lhoty. Starší verze, ještě bez patřičné baletní průpravy.  
Labutí jezero v podání Mažoretek z Horní Lhoty. Starší verze, ještě bez patřičné baletní průpravy. | Video: Mažoretky Horní Lhota |  04:44
Tenhle příběh začal nenápadně. Důchodkyně z Horní Lhoty na Ostravsku měly zajistit kulturní program na mikulášskou besídku. V pánských sakách a v kozačkách pochodovaly jako mažoretky. Pak je napadlo nastudovat úryvek z Labutího jezera. "Vybraly jsme si ho proto, že kostým na baletící labutě je levný – pánské nátělníky, záclony na sukýnky," říká vedoucí mažoretek Hana Havelková. Nyní o nich Česká televize uvedla celovečerní dokument Česká labuť. V něm důchodkyně učili šéf ostravského baletu a tamější primabalerina. Mezinárodní věhlas jim přinesl vítězný snímek na Czech Press Photo, natáčely i pro japonskou televizi. "Na slávu jsme zvyklé," říká se smíchem Hana Havelková.
Hlavní zprávy

Co bylo na začátku nápadu stát se v seniorském věku mažoretkami?

Byl to úplně nevinný nápad. U nás v klubu důchodců dělali nějaký mikulášský večírek a chtěli nějaký program. Oslovili mě, ať něco vymyslíme. Dělaly jsme mažoretky na Kmochovy pochody. Chodily jsme jen pořád dokola, jinak jsme nic nedělaly. Měly jsme saka od chlapů, sukně ze záclon a kozačky. Jednalo se původně o vystoupení pro jediný večer, nečekaly jsme, že to bude mít nějaké pokračování.

Vy jste pak dle dokumentu Česká labuť zjistily, že mažoretek je všude plno. To byl důvod, proč jste se daly na kankán, folklor, balet?

Ano, pořád jsme sice dělaly mažoretky, ale vždycky když jsme někde vystupovaly, ptali se nás, zda nemáme něco jiného pro pobavení. Tak jsme přidávaly kankán, Kalinku a podobné tanečky.

Jak vznikl nápad nastudovat úryvek z Labutího jezera?

Na tomto čísle jsme dělaly už od prvopočátku, protože jsme věděly, že kostým na labutě si budeme schopné udělat samy a bude to levné – koupily jsme si pánské nátělníky, záclony na sukýnky, silonky a cvičky.

Jak vznikala choreografie pro Labutí jezero? 

Poskládaly jsme si to samy, co si která pamatovala z televize, co tam ty baletky dělají. Pustily jsme si hudbu a zkoušely jsme, co zvládneme a co nám tělo dovolí.

Jak k tomu vlastně došlo, že o vás začala natáčet skupina mladých polských filmařů v čele s režisérkou Aleksandrou Terpinskou?

Studenti z filmové školy v Katovicích potřebovali pět minut do nějaké diplomové práce. Nakonec s námi natáčeli tři čtyři roky celovečerní dokument. Na diplomku nestíhali, pak neměli peníze, pak byli zamilovaní, pak zase neměli zkoušky, takže se to poněkud protáhlo.

Řekli o mažoretkách z Horní Lhoty

Řekli o mažoretkách z Horní Lhoty

Režisérka dokumentu Česká Labuť Aleksandra Terpinská:

"U mažoretek se nám velmi líbil jejich optimismus a způsob, jak samy k sobě přistupovaly, a také jejich smysl pro humor, se kterým přistupovaly ke světu. Byli jsme přesvědčeni, že o nich musíme vyprávět jejich příběh, protože jsou výjimečné a pro nás úplně neuvěřitelné."

Kreativní producentka ČT Kateřina Ondřejková:

"Dámy zahrnuly režisérku a kameramana svou vděčností, energií i pozitivním přístupem k životu a oni se zase naší fascinaci jimi podělit s diváky. Mažoretky byly během filmování kouzelné a ochotné ke všem našim šíleným nápadům. Zamilovali jsme se do nich během natáčení a vždy jsme se u nich cítili jako doma."

Jak jste si rozuměli? Nebo na Ostravsku každý rozumí „po polsky“?

My na Ostravsku rozumíme polsky. Oni si navíc vozili kamaráda Marka, který uměl česky a polsky. A režisérka Saša si ještě udělala rychlokurz češtiny.

V dokumentu Česká labuť jste začaly spolupracovat na vypilování Labutího jezera s tehdejším šéfem baletu ostravského Národního divadla Igorem Vejsadou. Jaká s ním byla spolupráce?

Spolupráce byla úplně super. To si nedovedete představit, jaký je to úžasný člověk. Nepohrdal námi, ani se nám nepoškleboval. Oslovily jsme ho na popud polských tvůrců dokumentu.

Z těch záběrů v dokumentu to vypadá, že když jste u jeho chaty v Jeseníkách na zahradě předváděly svůj výstup, tak hustě pršelo. Nebo se mi to zdálo?

Lilo, příšerně lilo celý den. Takže jsme musely baletit v dešti.

Jak se baletí v lijáku?

Vzpomínáme na to hrozně rády a smějeme se ještě teďka. On totiž celou zahradu posekal, aby se nám tam dobře tančilo. Jenže to ještě trochu upravil jeho pejsek. My jsme tam v řadě přicupitaly a najednou před námi obrovská hromada od psa. Úplně jsme se odrovnaly, protože jsme vlastně tančily kolem té hromádky.

Nádherný je střih, jak primabalerína Markéta Pospíšilová nacvičuje v divadle Labutí jezero a vzápětí jedna z vašich členek vyhání husy na pastvu…

To byly kachny…

Aha, pardon.

Konkrétně „indičtí běžci“, které chová jedna z našich členek. Kachna běží, žere slimáka, ano, to bylo moc pěkné. Oni ti mladí filmaři byli moc šikovní a mají tam krásné a zajímavé záběry.

Co se dělo, když dokument odvysílala v úterý večer Česká televize? Jaké byly reakce?

Tolik esemesek jsem snad nedostala za celý život. Kamarádky mi volaly v deset večer, když to skončilo, a já jim říkala: „Holky, vždyť mně vzbudíte vnoučata!“

Takže abyste si pomalu zvykaly na mediální zájem a život hvězd…

My už jsme zkušené, nás už to nepřekvapí. Své jsme si prožily, když jsme byly v roce 2007 u pana Krause v Uvolněte se, prosím, kde jsme tančily kankán. To byla ta první vlna zájmu. Pak v roce 2008 získal fotograf Michal Čížek cenu Czech Press Photo za Tanečnice z Horní Lhoty. Ten snímek, jak tančíme Labutí jezero, se objevil ve všech možných novinách, dcera mi poslala i několik francouzských novin, kde obrázek viděla.

Co říkala primabalerína Markéta Pospíšilová tréninku v poli, jak jste cvičily na strništi?

Ona se fakt bavila. Vzala to s takovým mladistvým humorem. Na tom poli to bylo nádherné, ale zároveň i velmi nebezpečné. Odehrávalo se to u silnice z Ostravy na Opavu a všichni se dívali na nás, co tam děláme, nikdo nedával pozor na cestu.

Jak jste se s primabalerínou dorozumívaly? Ona používala francouzské baletní výrazy – arabesque, demi-plié, vy zase používáte rázovitější výkřiky jako „K zemi!“ nebo „Dožij se důchodu!“

No trapné, my jsme z těch baletních slovíček samozřejmě neznaly vůbec nic. Ale ona byla nesmírně milá a už jsme se na ni byly dvakrát podívat, jak tančila Labutí jezero v ostravském Národním divadle. Bylo to neskutečně nádherné.

Kam vás posunuly baletní tréninky s profesionály?

Měly jsme pocit, že naše pohyby už nejsou tolik kostrbaté, takže nám to určitě pomohlo. Nicméně něco to udělalo i s naší psychikou, jak jsme Labutí jezero stále zkoušely. Když teď sjednáváme představení, rovnou říkáme: „Labutí jezero určitě ne!“ Potřebujeme si od něj odpočinout, no a také jsme všechny trochu přibraly.

Na internetu jsem viděla videa s vašimi vystoupeními před nějakými sedmi osmi lety a přijde mi, že vypadáte pořád stejně. Přijde vám, že od té doby, co jste začaly tančit, přestaly jste stárnout?

Já si myslím, že to strašně dělá optimismus a společné zážitky, vše, co obohacuje život, že jsme neustrnuly a jdeme pořád dál.

Film také pracuje až s dojemným kontrastem mezi vámi, čipernými labutěmi, a vašimi divačkami v domově důchodců – na vozíčkách, s prázdnými pohledy… To byly vaše vrstevnice, nebo jste přece jen mladší?

Byly to naše vrstevnice, ptaly jsme se na to zdravotní sestry, která nás do domova pozvala. Co vám budu povídat, naší nejstarší člence bude osmdesát, té nejmladší je šestašedesát a věkový průměr máme sedmdesát let, no letos už možná jednasedmdesát. Byl to smutný pohled, seděly tam na vozících, dívaly se na nás jako přes sklo, jejich oči byly úplně vyhaslé.

Čím si to vysvětlujete? Je to všechno díky vašim aktivitám s mažoretkami?

Není to jen tím. Všechny ženské z mažoretek jsou opravdu velmi činné, všechny mají vnoučata, zahrádku a v podstatě nemají moc volného času. Když jsou nějaké akce ve škole, chodí tam vyvařovat. Celý rok pořádně nesedneme k televizi, nenaříkáme na nemoci. Samozřejmě jsme také nemocné a leccos nás bolí, ale není to naše hlavní téma. A děláme si z toho legraci.

V dokumentu si právě se smíchem sdělujete, co vás v noci po tréninku bolelo – některá měla křeče, jiná si dvakrát mazala koleno. Bolí vás tréninky a vystoupení?

Máme tam ženské, co jsou po operaci kolenou, žlučníků, samozřejmě. Ale neřekla bych, že nás to až tak bolí, spíše to nemůžeme udýchat (smích). Zvláště když je velký sál a tančíme kankán. Ale dá se to vydržet.

Život začíná v 70!

Život začíná v 70!

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v 70!". Na stránkách našeho deníku vám představujeme pozoruhodné osudy českých seniorů, kteří navzdory svému věku vedou stále aktivní život, věčně nemají čas a svou činností se stali inspirací nejen pro své okolí.

Hlásí se do vašich řad nové zájemkyně? A berete je?

Nejdřív jsme chtěly náhradnice, ale ženské tam pak nechtěly sedět jen tak na lavičce jako fotbalisti na střídačce, tak tančily s námi. Teď už nebereme, protože jedenáct dvanáct členek je až až, abychom se vešly do těch malých prostor, kde vystupujeme, přece jen nejsme nejmenší (smích). A také přišívat další kostýmy by bylo finančně náročné.

Co tomu říkají vaše děti, když chtějí hlídat vnoučata a vy jim povídáte: „Zítra bohužel nemůžu, to tančím Labutí jezero.“

No, někdy se to bije, to tedy. Říkám jim termíny vystoupení raději hodně dopředu, aby si to doma nějak porovnali. Jinak ale jezdím za vnoučaty Horní Lhota – Praha pořád nahoru, dolů.

A co vlastně udělal váš věhlas s Horní Lhotou?

Řeknu vám, Horní Lhotu jsme tedy proslavily, jak to jen šlo. Protože když je náš snímek od Michala Čížka někde v zahraničních novinách, tak je tam vždy napsáno „Česká republika, Horní Lhota“. Nedávno se mnou dělal v Praze rozhovor novinář pro nějaký německý časopis, zase tam dal tu fotku a pod ní byla na mapě vypíchnutá Horní Lhota. Japanolog pan Vačkář s námi natáčel pro japonskou televizi. Oni tam pořádali mezinárodní taneční festival, takže se tam objevili tanečníci z Pekingu a dalších velkých měst a mezi nimi zase Horní Lhota. Té slávy jsme my a naše vesnice už zažily opravdu hodně.

Kam vás posunulo natáčení?

Ohromně nám to obohatilo život. Mnohé ženské z vesnice nikdy nebyly v divadle, a teď jsme se dostávaly i do zákulisí a mluvily s umělci. Bylo to sice náročné, vždycky když přijeli Poláci natáčet, musely jsme všeho nechat a jít, ale stálo to za to.

Tak vám moc děkuju. Já bych vám pak odkaz na článek poslala na e-mail, ale vy jste tenkrát v televizi u Jana Krause říkala, že e-mail máte, ale nechodíte na něj…

Ale už chodíme, nebojte. My když jsme začínaly, tak jsme žádná neměla ani mobil a říkaly jsme: „Nikdy v životě!“ Dneska všechny mají v kapse mobil, všude s ním chodí. A to samé e-maily. Už na ně chodíme, čteme je. Já pak odpovídám „ano“, „ne“ a „děkuji“, žádné slohové práce ode mě nečekejte. Ale jsou holky od nás, co jsou i mnohem dál v tom internetu, nebo mají vnoučata, která jim to hned vytisknou nebo ukážou. Takže doba pokročila a naše sebevzdělávání v těchto moderních technologiích také.

autor: Zuzana Hronová

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama