Paříž – O původ potravin na pultech supermarketů se zajímá čím dál více zákazníků. Ale co jejich oblečení? Za štítkem "Made in Bangladesh" na levném tričku se v drtivé většině skrývá těžká práce dělníků v podmínkách, které si Evropané neumí ani představit.
Nahlédl do nich nedávno celosvětově medializovaný dokument s norskými fashion blogery nazvaný Sweatshop – Deadly Fashion. Podobné továrny chrlí dennodenně statisíce kusů oblečení na jedno použití, které často vydrží sotva jednu sezonu. Pak končí na skládkách, nebo dusí naše přeplněné skříně.
"Hromady oblečení působí lidem frustraci. Jen jim líto ho vyhodit, i když už je nepoužitelné, a tak si kupují nové a frustrace se zvětšuje," komentuje současný konzumní trend takzvané fast fashion (rychlé módy) lektorka Kamila Boudová, která zná módní průmysl z mnoha stran.
V současnosti vede workshopy zaměřené na podnikání v módě a její udržitelný vývoj, učí na pařížské Vysoké škole módního obchodu a hostuje i na českých univerzitách. Druhým rokem také koordinuje kampaň Fashion Revolution Day v Česku a na Slovensku, která vychází právě na dnešek. Celému světu předkládá k zamyšlení otázku: Kdo vyrobil vaše oblečení?
I přes všechny negativní dopady fashion byznysu, které v následujícím rozhovoru vyjmenovává, nám kladla na srdce, že módu miluje. "Jen se musíme naučit přemýšlet o ní jinak, než teď děláme, a tvořit ji na opravdových hodnotách," říká.
Aktuálně.cz: Velké textilní továrny podle vás vyrábějí odpad, ne skutečné produkty. Můžete to vysvětlit?
Kamila Boudová: Ano, opravdu to tak vnímám, ač to zní fatálně. Potvrzuje mi to moje vlastní pracovní zkušenost. Nákupčí se soustředí pouze na cenu a na svou marži, samotný produkt je pro ně druhotný. Vědí přesně, jaké oblečení se v obchodě dobře prodává. Vědí, jakou musí udělat na produktu marži. Pokud ale dodavatel určí náklady na výrobu vyšší, než jaké může nákupčí zaplatit, začne se šetřit.
A.cz: Jakým způsobem?
Najde se levnější materiál, výroba se přesune do chudší krajiny, na oděvu se zruší kapsy, sníží se počet knoflíků, zkrátí se délka a tak dále. Málokdy sice proběhnou všechna opatření najednou, ale každopádně mají všechna za následek velmi nízkou kvalitu produktu i celého procesu výroby.
A.cz: Takže produkt je pak tak nekvalitní, že se z něj brzy stane skutečně odpad?
Ano, stačí potom tu věc dvakrát vyprat a ztratí tvar nebo barvu, zežmolkuje se, upadnou jí knoflíky a podobně. Na první pohled tento systém vypadá tak, že konečný zákazník na něm vydělá, protože oblečení je levné a on si doslova za pár korun může pořídit nejnovější trendy. Ale ve skutečnosti na něm vydělávají pouze bohatí majitelé a akcionáři módních značek. Všichni ostatní, od produkce po zákazníka, trpí. Módní průmysl je druhý nejšpinavější na světě, je v pravém slova smyslu toxický, má toho na svědomí hodně.
Jak poskládat udržitelný šatník?
Kamila Boudová radí, jak na to:
- Nakupujte v second-handech. Najdete v nich originální kousky. Jejich zboží je často kvalitní. Obecně kvalita opravdu každým rokem klesá!
- Myslete na budoucnost. Kvalitní zboží vám vydrží déle a půjde také opravit. Levné oblečení, hlavně boty, se totiž často ani opravit nedají, a tak působí dál škodu na skládkách.
- Vyhledávejte lokální a etickou módu. Existují jak místní, tak světové projekty a blogy, které sdružují lokální značky. Je to sice na malý průzkum trhu, ale bude vás možná bavit víc než prohlížení Facebooku.
- Věřte, že méně je více. Většinou stejně pořád dokola nosíme ty samé, oblíbené kusy. Zainvestujte do základů svého šatníku – džín, kvalitního kašmírového svetru, kožených bot, kabátu.
- Oslovte stylistu. Dobrý stylista vám pomůže sestavit šatník, který nejlépe vystihne vaši osobnost a uspokojí vaše potřeby. Zbaví vás také pocitu, že máte plnou skříň, ale nic na sebe.
A.cz: Co například?
Strašné pracovní podmínky dělníků, zamoření planety, globální oteplování, kyselost oceánů, rozšiřování pouští, toxické substance v oblečení, už zmíněnou nízkou kvalitu produktů… A tak bych mohla pokračovat opravdu dlouho. Dokládají to tvrdá fakta.
A.cz: Pojďme to rozebrat konkrétněji. Jaký má masová výroba textilu a oděvů dopad na životní prostředí a naše zdraví?
Například při pěstování bavlny se používá nadměrné množství pesticidů. Při čištění, barvení a potisku textilií se používá mnoho toxických chemikálií. V Evropě je jejich používání zakázáno, v importovaném zboží jsou ale malá množství tolerovaná. To znamená, že na druhém konci světa, kde často nejsou dodržovány žádné bezpečnostní normy, se s těmito látkami pracuje, jsou pak ve vodě vypouštěné z textilních továren, vylévají se do řek a pak do světových oceánů. A ty máme s těmito lidmi společné. Víte, co se říká v Číně?
A.cz: Co?
Pokud chcete vědět, jaká je trendy barva sezony, podívejte se na barvu našich řek.
A.cz: To je děsivé.
Jako další konkrétní případ můžu zmínit potisk textilií, při kterém se používají nebezpečné ftaláty. Jejich výskyt například v dětském oblečení je v Evropě zakázán, protože poslední výzkumy prokázaly, že pokud jsou jim děti vystaveny, klesá jejich IQ. Stejně tak ale klesá IQ dítěte, pokud je těmto látkám v mateřství vystavena jeho matka! Považuji proto současná opatření za nedostatečná. Regulace ftalátů se navíc vztahuje pouze na evropskou produkci textilu. Situaci žen, které pracují v textilkách s vysokým výskytem ftalátů v jiných částech světa, to tedy neřeší.
A.cz: V Evropě sice máme přísné regule, ale i tak se v oblečení nachází mnoho nebezpečných látek. Co nám můžou způsobit?
Textilie jsou vystaveny několika dávkám chemikálií. Nejškodlivější jsou bělidla a finální chemické úpravy, které dávají látkám speciální vlastnosti, jako je nemačkavost, nešpinivost, nehořlavost. Způsobují rakovinu kůže a prsu, neplodnost, poruchy chování a imunity, vyvolávají alergické reakce. Kvůli chemikáliím v džínách musely být dokonce jedné zákaznici amputovány obě nohy. Tyto chemikálie se také dostávají do vody, kdykoliv pereme prádlo.
A.cz: Podepisuje se módní byznys i na našem psychickém zdraví?
Ano, módní průmysl je toxický i pro naši mysl. Kolik žen přesvědčily modelky a módní časopisy o tom, že mají nadváhu, a dovedly je na pokraj smrti? Kolik lidí denně nakupuje "odpad", protože si přečetli, že by jinak byli "out"? A jsou vystaveni i další frustraci: mám plnou skříň, ale nemám co na sebe.
A.cz: Zmínila jste předtím i nevhodné pracovní podmínky ve výrobních továrnách, které se většinou nacházejí v chudých zemích. Používáte pro to pojem novodobé otroctví – není to až příliš silné tvrzení?
Pojem novodobé otroctví je s textilním a oděvním průmyslem spojován bohužel běžně a často. Největším tématem je samozřejmě oděvní produkce, je totiž velmi náročná na počet rukou a dnes čítá přibližně 40 milionů lidí po celém světě. Nucená práce dospělých i dětí ale začíná již u produkce bavlny, především v Uzbekistánu.
A.cz: V čem je tedy největší problém?
Je jich hodně. Zaměstnanci nemají pořádné smlouvy, často pracují načerno, nemají samozřejmě žádné sociální nebo zdravotní pojištění. I tak si nesmějí vzít ani den volna, aby navštívili lékaře. Pokud nepřijdou jeden den do práce, ztratí třeba týdenní plat. Platy jsou samozřejmě velmi nízké a často nejsou vypláceny včas. Například v Bangladéši mluvíme o 60 amerických dolarech na měsíc za 60 hodin práce týdně. Pokud je žena těhotná, je propuštěna. Zaměstnanci nesmějí tvořit odbory, nesmějí se shromažďovat a vyjednávat o podmínkách. Pracují někdy i 12 hodin denně, 6 dní v týdnu. Případy toho, že dělnice omdlévají, nebo dokonce umírají vyčerpáním, jsou bohužel běžné. Často spí v továrnách vedle strojů a po dvanácti hodinách se střídají. Jsou ponižovány, obtěžovány, a dokonce i fyzicky trestány.
A.cz: Na život dělníků v podobných továrnách se zaměřil norský dokument Sweatshop. Byl sice šokující, ale ne až tak brutální, jak popisujete…
Buď se jednalo o továrnu, která má obecně velmi dobré podmínky, nebo ji vylepšili ještě před příjezdem filmařů. Do "normální" fabriky by je každopádně nikdo nepustil, do výrazně špatné už vůbec ne! To, co ukazuje tato reality show, je ještě procházka růžovým sadem.
A.cz: Které značky si v podobných továrnách, jako byla ta v dokumentu, nechávají šít zboží?
Jsou to fast fashion řetězce i značky s dražším sortimentem. Vysoká cena není zárukou kvality nebo etické produkce. Pokud hledáte kvalitu, hledejte menší značky, ideálně takové, kde ještě majitelé řídí firmu. Jejich prvotním zájmem není vytvářet odpad a shrábnout vysoké marže, ale dělat dobře byznys a nabídnout zákazníkovi opravdovou hodnotu. Jedině tak se totiž zákazník vrátí a ještě přivede přátele.
A.cz: Ale i do fast fashion řetězců se přece zákazníci vracejí.
Ano, jsou to ale zákazníci, kteří nehledají kvalitu, jen je drahá a často skrytá reklama v módních časopisech přesvědčila o tom, že už jsou zase "out".
A.cz: Zpět k situaci ve fabrikách. Oděvní firmy se často hájí, že je nevlastní, pouze si v nich nechávají vyrábět zboží a o nevyhovujících pracovních podmínkách zaměstnanců mnohdy nevědí.
Pro mě je to alibismus. Vyhledávají záměrně nejlevnější pracovní sílu v zemích, kde zákon nechrání své obyvatele. Ale jako podnikatel přece máte vztah se všemi zainteresovanými osobami, od zákazníků a zaměstnanců po pracovníky v produkci a jejich rodiny. Nedbalost a bezcitnost při vyjednávání podmínek s dodavateli se neodpouští.
Fashion Revolution Day
- Mezinárodní kampaň na podporu etické módy, transparentní politiky oděvních společností a udržitelného vývoje.
- Vznikla jako přímá reakce na pád textilní továrny Rhana Plaza v Bangladéši 24. 4. 2013. V troskách zahynulo přes tisíc dělníků.
- Její zdejší koordinátorkou je Kamila Boudová.
- Dnes se koná druhý ročník, do kterého se zapojuje 69 zemí světa včetně Česka a Slovenska.
A.cz: Jejich dalším argumentem je, že i špatně placená práce je pro lidi ve třetím světě lepší než žádná. Co vy na to?
Myslím si, že si ti lidé zaslouží slušné pracovní příležitosti, díky kterým se jejich život zlepší. Děti dělníků dnes často ani nechodí do školy, jejich rodiče možná zemřou v příštím požáru továrny nebo na rakovinu plic kvůli vysoké míře toxického prachu. Podívejte se, jakou cenu zaplatila Čína za to, že zbohatla.
A.cz: Jakou?
Teď, po zhruba 30 letech rabování a ničení vlastní země, průměrná délka jejich života klesá, ti nejbohatší se snaží zemi opustit, a to vše kvůli vysoké míře znečištění. Pokud bychom se dívali dál než na špičku vlastního nosu, viděli bychom, že současný systém opravdu nic dobrého nepřináší.
A.cz: Z Číny se mnoho továren přesunulo jinam, jak to?
Odpověď je snadná. Oděvní produkce neprošla za posledních 100 let téměř žádnou automatizací, stále potřebuje lidské ruce. Pokud zadáváte zakázky o objemu statisíců či milionů kusů, což není žádná výjimka, potřebujete spoustu lidských rukou! Náklady na výrobu tedy výrazně ovlivní, jak vysoký plat místní dělníci mají. V Číně se teď lidé rychlostí světla dostávají z chudoby do střední třídy a stoupají zde platy, značky proto hledají země s levnější pracovní silou a minimálními regulacemi. V Kambodži byl zase letos minimální měsíční plat ze zákona navýšen ze 100 dolarů na 128. To navýšilo cenu pro nákupčí přibližně o 20 centů za kus oděvu. A i těch 20 centů byl pro ně důvod, aby přestali do Kambodži zadávat objednávky a soustředili se na Bangladéš, kde je plat poloviční. Aktuálně je velmi časté skládání fabrik na lodě v Číně a jejich převezení do Afriky.
Zapojit se může každý
Jak se stát součástí Fashion Revolution Day?
- Vyfoťte se v oblečení naruby, štítkem dopředu.
- Fotku označte správnými hashtagy: @nazevznacky (např. @zara), #whomademyclothes (kdo vyrobil mé oblečení), a #czechrepublic.
- Selfie sdílejte na sociálních sítích (Facebook, Instagram, Twitter apod.).
- Zeptáte se tak na původ oblečení od konkrétní značky, zapojíte se do světové kampaně a přidáte svou zemi na mapu aktivních oblastí.
A.cz: Nemají na současné situaci podíl i koncoví zákazníci, kteří levnou módu vyžadují?
Ano, všichni jsme součástí tohoto systému. Od médií a vlád po korporace a zákazníky.
A.cz: Z čeho se vlastně skládá cena zboží, kterou u pokladny zaplatíme? Kolik procent z ceny produktu skutečně patří dělníkovi?
V konečné ceně zboží, pokud se bavíme o módě od větších značek, ne lokálně vyrobeném kusu, patří dělníkovi jen přibližně jedno procento. Další části jsou marže pro majitele továrny a náklady na látku a potřebnou galanterii, nitě, knoflíky, zipy, poutka, podšívky a podobně. Potom je to docela velká část za logistiku – nejprve je potřeba svézt všechny komponenty do jedné fabriky a po produkci doručit zboží do skladu, který může být klidně na druhém konci světa!
A.cz: Takže kolik procent z ceny patří značce samotné?
Pokud značka vlastní obchody, což je případ největších a finančně nejúspěšnějších značek, tak jim patří přibližně 75 % konečné ceny, často i mnohem víc. Pokud si tedy něco kupujete v 50% slevě, značka na tom stále ještě vydělává. Zamyslet bychom se měli také nad tím, jaká je skutečná cena věci, kterou si kupujeme.
A.cz: Jak tu skutečnou cenu poznáme?
Upřímně? Těžko. Pokud distribuce a prodej zboží probíhá ve vyspělých trzích a v atraktivních buticích, jednoduše si za to zaplatíme. Zaplatit nákupčího nebo asistentku prodeje je mnohem dražší záležitost než zaplatit člověka, který to oblečení ušije. Proto jsou distribuce a prodej největší položky, ale bez nich se bohužel nakupuje složitě. I ceny zboží na internetu jsou vyrovnané s cenami v obchodech, ačkoliv náklady na prodej po internetu jsou mnohem nižší.
A.cz: Někdy se zákazníci rozhodnou značku s neetickou výrobou spotřebitelsky bojkotovat. Pomůže to?
Já se k tomu také přikláním. Každý nákup je naše volba světa, ve kterém chceme žít. Pokud nesouhlasíme se systémem, který vykořisťuje lidi místo toho, aby jim nabízel slušné pracovní příležitosti, řekněme to. Dejme najevo, že za těchto okolností nemáme o jejich produkty zájem.
