Praha – Člen Speciální pořádkové jednotky v Praze vystupuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz anonymně z důvodu bezpečnosti. Přesto se rozpovídal o své práci, adrenalinu i hrozbě střelce, před kterým má chránit hlavní město. Kdo jsou policisté, kteří mají za úkol zajistit bezpečí v ulicích Prahy?
Aktuálně.cz: Co je přesnou náplní vaší práce u policie?
V současné době pracuji ve Speciální pořádkové jednotce v Praze už patnáctým rokem. Demonstrace, fotbaly, hokeje, hlídání pořádku. Jezdíme také preventivně centrem města a jsme připraveni i na případného střelce.
A.cz: Na střelce?
To samé, co se děje ve všech zemích, kde už nějaký šílený střelec byl. Stále se to naštěstí vyhýbá jen České republice. I tady jsou ale nějaké náznaky, že by se něco podobného mohlo stát. Jsme skoro jediní kolem, kde to ještě nebylo. Můžou to být ozbrojené děti ve škole, zaměstnanec v práci. Proto jsme připraveni k rychlému výjezdu.
A.cz: Proč myslíte, že se tomu pořád vyhýbáme?
To je těžké říct, je to asi v lidech. Někdy mi připadá, že jsme ustrašeným národem, což dokládají i demonstrace. Všude ve světě, kde probíhají, jsou totiž daleko razantnější než tady u nás. Což je pozitivní, zatím se nic nestalo. Před třemi roky se Slovensko potýkalo se střelcem na sídlišti a i u nás se může podobná situace stát.
A.cz: U čeho velkého jste naposledy zasahovali?
Naposledy to byl ozbrojený pachatel v bance. Ten se ale nakonec naštěstí vzdal. Máme výhodu oproti zásahovce, která na místo přijede podstatně déle. Mezitím ji ale někdo musí na místě dublovat, to znamená pohotovostní motorizované jednotky, které jsou na místě jako první. Potom jsme tu my. Máme ale zase pomalejší automobil, takže než se tam dostaneme, chvilku to trvá.
Jsme ale vyzbrojení balistikou jako neprůstřelnou vestou, balistickou helmou, neprůstřelným štítem a samopalem. V prvních chvílích musíme zabezpečit, aby se nikomu nic nestalo, aby nedošlo k újmě na zdraví a na majetku. Pokud například dotyčného někde zavřeme, tak ho není potřeba dolovat ven, když víme, že nikam neuteče, ale zavoláme si vyjednávače, zásahovku a ty si s ním už poradí. Kdyby došlo na střelbu, tak samozřejmě zakročíme.
A.cz: Co takový člen speciální jednotky musí splňovat?
Základní normy pro přijetí k policii a samozřejmě absolvovat výběrové řízení k naší jednotce. Vysoká škola k tomu potřeba není. Já ji mám sice vystudovanou, ale nehodlám jít v současné době nikam výš. Ze své zkušenosti vím, jaké psychické tlaky jsou kladeny na velitele družstev a oddělení při ostrých akcích, jako jsou demonstrace a různé druhy zásahů. V současné době po tomto druhu stresu rozhodně netoužím. Mám své koníčky a to mi bohatě stačí.
A.cz: Situace, do kterých se dostáváte, musí být psychicky náročné. Jak zvládáte stres?
Každý to bere jinak. Někomu se troška adrenalinu při akcích líbí, někdo to snáší hůře. Tak nebo tak, všichni musíme držet pohromadě.
A.cz: Proč jste si vybral zrovna práci u policie?
V 18 letech jsem se chtěl za nevěřícného údivu rodičů dostat na kriminální službu k útvaru hospodářské kriminality nebo k drogové problematice. To ovšem vyžadovalo praxi u policie v ulicích a na obvodním oddělení. Postupem času jsem zjistil, že práce na kriminálce pro mě nebude to pravé, a s ohledem na svou akční povahu jsem se rozhodl pro práci na SPJ Praha, kde zrovna zvětšovali útvar. Postupem času jsem si vystudoval vysokou školu s tím, že práce na tomto speciálním útvaru se nedá vykonávat pořád.
A.cz: Jak to vypadá v akci? Necháte se strhnout okamžikem?
Do akcí se po hlavě jít nesmí. Musí se zvážit všechny okolnosti zákroku, jako jsou například vyzbrojenost davu, počet agresivních osob, naše zálohy atd. Třeba když se proti nám vyvalí skupina lidí s tím, že nás chtějí zmlátit, tak my před nimi nemůžeme utéct, protože by jim to zvedlo sebevědomí. Musíme do nich nastoupit, což je ten zastrašovací efekt. Potom osmičlenná skupina policistů dokáže rozprášit 30 lidí. Většinou totiž třeba ve stohlavém davu je jen deset jedinců, kteří je vedou. A my potřebujeme zastrašit právě těch deset. Jakmile se leknou oni, leknou se všichni. Samozřejmě musíme být připraveni i na případný tvrdý zákrok s použitím všech donucovacích prostředků, které máme k dispozici.
A.cz: Takže je to i o psychologii?
Určitě. Právě proto je třeba policie v černém. Na psychiku člověka působí už třeba jen ta uniforma. Něco jiného je, když vedle sebe postavíte policistu, který je v modrém, jak se říká, ve švestkách s brigadýrkou, a těžkooděnce v černé kombinéze s taktickou vestou. Když si k tomu člověk ještě obleče helmu a v ruce držíte teleskop či tonfu (obušek, pozn. red.), tak už je to o něčem jiném. Nikdo z policistů se nechce prát, ale musíme být připraveni jak k rychlému zásahu, tak psychicky zapůsobit na dav.
A.cz: Na ulici to při střetech může vypadat jako malá válka. Zvažujete situaci, nebo plníte rozkazy?
Většinou jsou akce pod jednotným vedením, a tudíž zvažování situace je na konkrétních velitelích zákroku. Pokud je dav vyzvaný, aby se rozešel, a jsou tam například i slušní lidé, kteří neuposlechnou, a poté se zakročuje, tak i tito občané musí počítat s tím, že se půjde proti nim. Čas na opuštění davu je vždy a policisté si nemohou dovolit nechat si při zákroku za zády dav protestujících lidí. To se nedá nic dělat. Většinou se ale zakročuje jen proti těm, co něco dělají.
Samozřejmě si ale uvědomujeme, kdo proti nám stojí, a i když souhlasíme s tím, za co demonstrují, tak musíme zakročit. Nemůžeme si dovolit, aby šly například dvě skupiny proti sobě a docházelo k napadání, k bitkám nebo ke škodám na majetku. Dostanou výzvu, a buď uposlechnou, nebo ne. Musí se to řešit jinak, ne násilnou demonstrací.
A.cz: Co říkáte na negativní odezvu na některé vaše zákroky v médiích?
Je to různé, někdy se nás zastávají. Často jsme ale kritizováni, že jsme nezakročili, a když zakročíme, tak taky. To je klasika.
A.cz: Byl jste někdy zraněn? Jste dostatečně chráněn výstrojí?
Výstroj je naddimenzovaná. Samozřejmě, kdyby se někdo z policistů utrhl a vlítl do davu, tak to by ho asi dav semlel a došlo by ke zranění. Ale když všichni dodržují pravidla, tak by se nic stát nemělo. Proto máme také vynikající úspěšnost při zásazích.
Ze začátku ke zraněním docházelo, to ale bylo před patnácti lety, když ještě převraceli auta na 1. máje. Bylo tam málo policistů a dav se na ně vrhl. Samozřejmě že čas od času se nějaká lehká zranění při akcích objeví i dnes.
A.cz: Máte v akci strach? Podporujete se vzájemně ve skupině?
Já ani ne, jsem takový blázen. V týmu se ale musíme společně hecovat, nemůžeme před nimi utéct. To by už musela být velká přesila. Ve skupině jsme, dá se říct, přátelé, ale je tam i rivalita. Jakmile ale dojde k zásahu, tak musí všichni stát za sebou. Takže ať jsme pohádaní, nebo ne, musíme držet při sobě, nemůže tam nikdo nikoho nechat.
A.cz: Co na vaši práci říká rodina? Nebojí se o vás?
Manželka je zvyklá, i děti. Jsme trošku vězni své práce, takže čtyři dny v kuse sloužíme a druhou polovinu týdne jsme zase doma a to lezeme manželkám na nervy. Takže jsou zase rády, že odjedeme a mají svůj klid a zaběhlý pořádek.
Speciální pořádková jednotka Praha
- Pořádková jednotka Středočeského kraje vznikla v roce 2000 v souvislosti s konáním zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze.
- V současné době čítá na 261 policistů.
- Podílí se na případech mimořádných událostí, živelních pohrom, katastrof, sportovních, kulturních akcí, při pátrání po osobách a věcech atd.
- SPJ se nasazuje v místech největšího výskytu trestné činnosti a v místech narušení veřejného pořádku.
- Mezi lety 2008 až 2013 SPJ zajišťovala na 109 sportovních rizikových utkání a 45 extremistických akcí (demonstrace, pochody atd.).
A.cz: Když se něco v Praze semele, volají vám, jestli jste v pořádku?
Voláme si tak průběžně. Manželka se ale nebojí. Policie totiž nemůže nikdy prohrát, nejde polevit.
A.cz: Někdy zastupujete při akcích velitele, jaké to je, někoho vést v tak extrémní situaci?
Spoléháte se na to, že všichni vědí, co mají dělat. Víte, že když něco zmeškáte, tak vás na to někdo z kluků upozorní. Nikdo tam neslouží jeden dva roky, ale mají za sebou deset až dvacet let služby. Velitel nemůže mít oči všude, proto má kolegy, aby mu řekli, že se něco děje. Každý v družstvu přemýšlí sám, nejsme tupé ovce, které přijímají rozkazy. Žádný muž s koženou brašnou, nic takového, prostě nutné je myslet sám za sebe a spolupracovat s celým týmem.
A.cz: O americké policii se říká, že nejdřív střílí a potom se ptá. Jak je to u nás?
Před deseti lety jsem projížděl celé Spojené státy a každé policejní vozidlo mělo nějakou promáčklinu. Nebojí se tam totiž zastavit vozidlo s tím, že ho vytlačí ze silnice atd. Udělat toto u nás, tak pomalu jdete mimo službu za úmyslné způsobení dopravní nehody.
Věřím, že policisté v USA v případě nebezpečí tasí jako první pistoli. U nás policista přemýšlí, zda je použití pistole v souladu se zákonem, anebo zda má raději vytáhnout pouze obušek, aby obrana byla přiměřená ke způsobu útoku. A v tom vidím zásadní problém. Tady kluci budou raději útok rozmlouvat, než aby použili zbraň. Pár let zpátky v metru přeci policista diskutoval s útočníkem, který měl na tyči nůž. Nakonec ho bodl a policista zemřel. Každý se bojí, aby pak lidé neřekli, že policista střílel neprávem a nebezpečí šlo odvrátit jiným způsobem.
A.cz: A vy už jste někdy musel vystřelit?
Ne, na nikoho jsem ještě zbraň nepoužil a doufám, že zbraň nebudu muset nikdy proti člověku použít.
