Architekt: Václavák je náhrobkem komunismu. Z Prahy se stane evropské město až po revitalizaci

Petra Jansová Petra Jansová
8. 4. 2016 9:00
Architekt Petr Kučera se od roku 2005 věnuje popularizaci historické architektury v Praze a posledních pět let pracuje na projektu revitalizace Václavského náměstí. Klíčové místo české metropole je podle něj nejenom náhrobkem komunismu, ale i pomníkem polistopadového přebujelého vývoje kapitalismu. Volá proto po změnách. "Rád bych se dožil toho, že se jednou po novém Václaváku projdu. Dokončení jeho revitalizace je pro mě zásadním krokem k tomu, aby se z Prahy stalo evropské velkoměsto západního střihu, kde si veřejných prostranství velmi váží a na jejich podobu a užívání přísně dohlíží,“ říká v rozhovoru.
Václavské náměstí v Praze
Václavské náměstí v Praze | Foto: Profimedia.cz

Podílel jste se na projektu revitalizace Václavského náměstí. Co konkrétně projekt na náměstí mění?

Na revitalizaci stále pracuji. Totálním průšvihem Václaváku je chybějící tramvaj. Tramvaj má jednu zásadní úlohu, není totiž jen dopravním prostředkem, je městotvorná. Kdysi Václavák býval výkladní skříní města s desítkami kaváren a obchodů. Právě kvůli tramvaji, která sem přivedla tisíce lidí denně. S trochou nadsázky lze říci, že kudy jede tramvaj, tam kvete obchod a služby, tam je živá třída.

Negativní dopady zanechaly i poslední úpravy, které proběhly v roce 1983. Betonové květináče a keře šly vlastně proti smyslu promenády, kterou zde soudruzi chtěli vytvořit.  A paradoxní byla tato změna už od samého počátku. Totalitní režim vytvořil místo, kde se mohli lidé setkávat a shromažďovat, čemuž pak měly zabránit ty květináče a keře. Mimochodem právě proto se Václaváku říká Štrougalovy sady. Podle mého je Václavák lakmusovým papírkem společnosti. Až se jednou zrekonstruuje, můžeme říct, že jsme o krok dál ve vnímání veřejného prostoru. Do té doby budeme stále v zajetí minulého režimu, který byl už ze své podstaty proti němu.

Proč tedy ještě nedošlo k revitalizaci?

První debaty o jeho revitalizaci přišly už v roce 1995, kdy se konal první plánovací víkend a debata s veřejností pod záštitou prince z Walesu. V roce 2005 proběhla veřejná architektonická soutěž. Jejím výsledkem byl návrh, který však není dodnes realizován.

A čím to je?

Vedení Prahy má jiné zájmy a řeší podružné problémy. Všechna velká města jako Brno, Ostrava nebo Plzeň svá hlavní náměstí v posledních letech úspěšně revitalizovala. Praha a její tři klíčová náměstí – Václavák, Karlák a Staromák  vypadají stále stejně, stejně špatně, jako před 30 lety. Snad se brzy dočkáme alespoň toho, že z Malostranského náměstí přestane být parkoviště.  

Revitalizace Václavského náměstí nemá dostatečnou podporu na radnici?

Tamní radnice hřeší především na to, že Praha 1 má málo obyvatel. Je tam malý tlak ze strany voličů a naopak velký tlak ze strany developerů. Samozřejmě na druhou stranu má hodně starostí týkajících se turismu a jeho negativních dopadů na každodenní chod města. Tak trochu se tady projevuje i česká nátura. Obecně se nadává na to, jak Václavák vypadá, ale není žádná silnější vůle to řešit. Samozřejmě v tom hrají velkou roli i partikulární soukromé zájmy – reklamy, parkování nebo stánky s klobásami. Střet zájmů je v prostoru Václaváku skutečně nebývalý.

Reklama nebo stánky s klobásami jsou ale přeci výdobytkem posledních let.

Určitě. Václavák je nejenom náhrobkem komunismu, ale i pomník polistopadového přebujelého vývoje kapitalismu. Na kdysi výkladní skříni města se podepsala všechna negativa přístupu k veřejným prostranstvím minulého režimu a zároveň bouřlivá privatizace a komercionalizace nad rámec přípustnosti po roce 1989. Veřejná prostranství jsou dnes doslova drancována soukromými zájmy a na příkladu neustále mařené snahy o regulaci reklamy je vidět, že tomu tak ještě dlouho bude. 

Chápu-li to dobře, tak ideálně by na Václavském náměstí měla zase jezdit tramvaj a měly by zmizet reklamy a stánky s rychlým občerstvením.

Ano, tramvaj by Václavák výrazně oživila, ale podmínkou je rozšíření chodníků po obou stranách náměstí a založení druhé řady stromořadí. Vznikl by tak pobytový prostor, kde by se mohly předzahrádky a prodejní stánky v jasně omezené míře rozvíjet. Mělo by však jít o doplňkový prodej, a ne polní kuchyně, které dnes stánky v centru města připomínají. 

Václavské náměstí
Václavské náměstí | Foto: Profimedia.cz

Rád bych se dožil toho, že se jednou po novém Václaváku projdu. Dokončení jeho revitalizace je pro mě zásadním krokem k tomu, aby se z Prahy stalo evropské velkoměsto západního střihu, kde si veřejných prostranství velmi váží a na jejich podobu a užívání přísně dohlíží.

V rámci cyklu naučných procházek Prahou zájemcům přibližujete stavebně historický vývoj města nebo opomíjené industriální památky. Je pochopení historie pro architekturu důležité?

Kdo pozná minulost, pochopí současnost a ovlivní budoucnost. Historie je pro mě zdrojem inspirace a odpovědí na spousty otázek. Například v architektuře je podle mého možná ještě důležitější než v jiných oborech. Domy v historii byly tvořeny rukama a je na nich vidět řemeslná dovednost. To všechno se postupně vytratilo. Dnes je všechno strojově vyrobené. Právě proto bychom měli historickou architekturu chránit. Nejenom proto, že je nám lidsky blíž, protože je nepřesná a originální stejně jako každý člověk.

Domy, které se staví v poslední době, takové nejsou?

Mnohem méně. Svět se za posledních padesát let zrychlil a přetechnizoval. My jsme se postupem času dostali pod diktát norem a techniky. Síla norem a předpisů, mnohdy vlastně nesmyslných, my je ale považujeme za klíčové, má fatální dopady na podobu města a jeho fungování, zvláště jeho rozvolňování a nekontrolovanou expanzi do volné krajiny.

Které požadavky považujete za nesmyslné?

Tak například proč by mělo hodinu a půl denně svítit do obývacího pokoje sluneční světlo? To je oblíbená norma, která má opravdu fatální dopady na podobu města. Ve skutečnosti ale popírá lidskou jedinečnost. Ne všichni přeci potřebují hodinu a půl denně slunce. To je jedna věc. A druhá věc, proč je to zrovna hodina a půl? Jak to vzniklo? Vlastně narážíme na to, že tyhle předpisy jsou šité na unifikovaného člověka a popírají individualitu. Tenhle údaj ale omezuje vytvořit něco originálního. Dnes vlastně není prakticky možné vytvořit novou úzkou ulici s domy blízko sebe. Nevznikají pak tradiční urbanistické prvky, jako jsou třeba náměstí.

Stavební normy jsou tedy podle vás špatné?

Nemyslím si, že by byly všechny špatné. Spíše některé považuji za chybné. Samozřejmě nějaké normy musí být, ale neměly by být tak tvrdé. Kvůli nim jsme zcela zapomněli na sociální a emoční stránku architektury, na tradiční tvorbu živého města. Samozřejmě tím nechci říct, že všechna moderní architektura by byla špatná, ale má bohužel silnější tendence tíhnout ke standardizaci a unifikaci, než tomu bylo kdy předtím.

Měla jsem za to, že nové stavby spíš nerespektují své okolí. Problémem současné architektury jsou tedy normy?

Někdy se přizpůsobí, někdy ne. Existují moderní odvážné domy, které respektují unikátní pražskou gotickou tradici. Dobrým příkladem je například kontejnerový bytový dům od ateliéru DaM na Petrském náměstí nebo Palác Edison od Ladislava Lábuse v sousedství kostela sv. Jindřicha. Tyto počiny jsou pro mě jasným příkladem, že řešení pro Prahu existuje. Ať se staví nové budovy, klidně výrazné, Praha si totiž na tom vždy zakládala, musí ale respektovat pražský genius loci. Ten udává velikost parcely, kterou zavedl již Karel IV.  a od té doby ji respektovaly všechny slohy, od renesance po funkcionalismus. Právě v tom je Praha unikátní. Podívejte se na renesanční rozevláté domy v Itálii a srovnejte je s těmi českými.  

Moderní budovy také velmi často převyšují okolní historickou zástavbu.

Tragédií je, že Praha nemá striktní výškovou regulaci. Je v UNESCU a místo norem na výšku má desítky jiných nesmyslných předpisů, podle nichž v současné době téměř nelze v centru stavět bytové domy. Mimochodem kdybychom tyto normy aplikovali, pak by například taková čtvrť jako Vinohrady byla označena jako nevyhovující. A přesto jde o jednu z nejoblíbenějších čtvrtí. Lidé mají zájem tam bydlet a ceny bytů jsou tam vysoké. Není paradoxní, že vinohradské domy sice neodpovídají normám, ale jsou oblíbené?

A kdo má platné stavební předpisy vlastně na svědomí?

Začaly vznikat ve třicátých letech. Tehdy šlo o hezké myšlenky funkcionalistů, ale přežily se. V západní Evropě si to naštěstí rychle uvědomili, u nás se za komunismu bohužel staly ještě rigidnější. Aplikovaly se na všechno, jejich typickým produktem jsou masová sídliště.

V momentě, kdy se ze staveb stávají nástroje na splacení úvěru, tak nemůžeme čekat, že budou skvělé, říká architekt roku a propagátor architektury Adam Gebrian. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy