Rozhovor – Češi dnes slaví třetí adventní neděli, do Vánoc zbývá deset dní. Vánoční svátky mají být dobou poklidného rozjímání a zamyšlení, pravidelně jsou ale spojovány se stresem a předvánočním shonem.
V adventní čas jsme si povídali s filozofem, historikem, spisovatelem a učitelem Vladislavem Dudákem.
"Pro konzumního ateistu mají vánoční svátky obvykle malou hodnotu. Protože pro konzumní mentalitu mají malý nebo téměř žádný význam jakékoli obecnější hodnoty, neboť ty nelze zkonzumovat. Vánoční svátky vyprázdněné od hlubšího smyslu jsou ostatně cílem komerce," upozorňuje.
Aktuálně.cz: Žijeme v částečně ateizované konzumní společnosti, ale Vánoce si stále připomínáme. Je to od nás jen "hra na Vánoce", nebo je to skutečné prožívání a vnímání Vánoc?
Vladislav Dudák: Jasně že od obojího trochu – jak sama říkáte, žijeme v částečně ateizované společnosti, tedy, když to obrátíme, tak i v částečně nábožensky založené společnosti. Ve skutečnosti ta i ta část naší společnosti může Vánoce prožívat oběma způsoby s jejich jemnějšími odstíny.
Vaše otázka má totiž všeobecnější význam: Dokážeme skutečně a opravdově prožívat? A myslím cokoli, nejenom Vánoce. A v tomto smyslu jsou vánoční svátky jakýmsi zřetelným indikátorem, jak na tom všeobecně jsme. Samozřejmě indikátorem nikoli přesným, co se týče jednotlivců, ale dosti přesným, co se týče výpovědi o společnosti jako celku.
A.cz: Co říkáte tomu, že mnoho lidí slaví Vánoce jaksi ze setrvačnosti a místo radosti vnímá spíše starosti – blíží se prosinec, to abych začal shánět dárky... Má vlastně význam držet tradici i takto uměle, skoro se sebezapřením?
Krásně jste zde použila sousloví "shánět dárky“. Slovesu "shánět“ jsme si navykli v době vlády KSČ, kdy téměř zcela nahradilo slova "nakupovat“, "vybírat" a podobně. Reportér s kamerou a mikrofonem se ptal: "Co právě sháníte?" Bylo to tak samozřejmé, že nikdo neuvažoval, co to o tehdejším trhu a režimu vypovídá.
Ale to slovo nám bohužel zůstalo i nyní. My dárky pro druhé, pro blízké lidi "nevybíráme", my je stále "sháníme", je v tom tedy ten "shon". To se pak nelze divit, že to přináší jen starosti a pocit ztraceného času. Když dárek "vybírám“, raduji se, protože to dělám pro někoho, koho mám rád. Když jej "sháním“, tak proto, že musím, protože "se to tak dělá“.
A.cz: Proč mnoho lidí na Vánoce žehrá, ale nemá odvahu je třeba vynechat?
To je samozřejmě také různé. Je například bohužel stále více lidí, kteří nemají Vánoce rádi kvůli špatným vzpomínkám ze svého dětství. Rodinná "vánoční traumata", rodičovské hádky a podobně, bývají pro děti mimořádně bolestná a mohou jim vánoční čas navždy negativně poznamenat. U někoho zase bývá módou dávat najevo, jak jsou mu Vánoce fuk. Ale kdoví, jak je to doopravdy. A někdo jiný – dovedu to zcela pochopit – navzdory svému negativismu ve skrytu duše třeba touží po tom, aby to "letos bylo jiné, opravdové". A tak Vánoce stále slaví, aby mu snad něco nečekaného a krásného neproklouzlo mezi prsty.
A.cz: Čeká na zázrak?
Možná. K Vánocům přece patří čekání na zázrak. Koneckonců i komerce toho využívá, a tak již po léta můžeme o Vánocích, obvykle hned na Štědrý večer, vidět v televizi novodobou verzi Popelky – Pretty Woman. To není náhoda, to je nabídka pro ty, kteří nevěří, ale pro jednou by chtěli uvěřit. Nemluvím teď samozřejmě o náboženské víře, ale o něčem obecnějším.
A.cz: Jaký mají podle vás Vánoce smysl pro konzumního ateistu?
Pro konzumního ateistu mají vánoční svátky obvykle malou hodnotu, i když to subjektivně může cítit jinak. Protože pro konzumní mentalitu mají malý nebo téměř žádný význam jakékoli obecnější hodnoty, neboť ty nelze "zkonzumovat“. Vánoční svátky vyprázdněné od hlubšího smyslu jsou ostatně cílem komerce.
A.cz: V jakém smyslu?
Vizitka PhDr. Vladislava Dudáka
Narodil se v roce 1958 v Řevnicích. Vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě UK v Praze.
Sám sebe považuje za "nájemného filosofa" a přesně tak se cítí. Je mj. autorem a spoluautorem učebnic filozofie a společenských věd pro ZŠ a SŠ, spoluautorem VŠ skript Kapitoly z filosofie člověka a Kapitoly k filosofii vědy.
Je hlavním autorem dvousvazkové Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu a spoluautorem knihy Santiniho cesta za světlem. Byl vedoucím redaktorem humanitních oborů osmisvazkové Všeobecné encyklopedie Diderot.
V zájmu komerce je, aby se co nejvíce odsunuly stranou ty hodnoty, které nelze konzumovat, tedy například vzájemná blízkost, láska, zamyšlení se nad životem, a aby se pokud možno proměnily v sentimentální, a tudíž snadněji zobchodovatelné klišé. Do popředí se naopak tlačí hodnoty konzumovatelné.
A.cz: Můžete to ilustrovat na nějakém příkladu?
Tak třeba si chci s někým blízkým dlouze a hezky popovídat, být s ním. Je-li to od srdce, pak nám k tomu milou atmosféru vytvoří i obyčejná svíčka připevněná nakapaným voskem na obrácenou skleničku od hořčice a blaze nás v celonočním povídání zasytí ulamovaný chléb s tvrdým sýrem. Jsem však ze všech stran přesvědčován, že "to pravé“ s přáteli zažiji jen v případě, že je ohromím elegantním svícnem, pohostím je jídlem z rakletovacího pekáče a otevřu k tomu značkové víno.
A.cz: A co teprve na Vánoce! Správné (alespoň podle reklam) jsou ty blyštivé, bohaté, opulentní...
Hlavně se všechno musí třpytit. Čím více vyprázdněnosti, tím více růžové barvy, lesku, sentimentu, virtuálně vykonstruovaných sladkých mezilidských vztahů, rozzářených očí. Poté, co projdu před Vánoci obchodním centrem, zazní mi jako neobyčejně osvěžující a osvobozující například písnička od Xindla X "Štědrý večer nastal, když jsem zrovna chlastal...“.
A.cz: Je pravda, že kvůli hypermarketům už člověku lezou trochu na nervy koledy. Ty bývaly vzácné, protože se na rozdíl od ostatních písniček hrály jen několik dnů v roce. Nyní je ale obchody ponížily na úroveň odrhovaček...
My máme proto v rodině moc rádi prastaré album Divadla Semafor Vánoční pohlednice. Jsou v něm zcela různorodé písničky – od lehce vánočně sentimentálních a posmutnělých přes veselé až po sebeironické a jemně, v dobrém, parodující. Jsou to písničky, které mohou oslovit snad každého – od věřícího po ateistu – a naladit jej na Vánoce.
A.cz: Ano. My zase z podobných důvodů posloucháme CD od Jablkoně Hovada boží ("... a všechna ta hovada boží, teď nakupují zboží..."). Ale kdybychom to měli vzít ještě obecněji – jaký podle vás mají jakékoliv tradice smysl v dnešní postmoderní době?
Potřebujeme se o něco opřít, takoví jsme. Ale postmoderní doba téměř všechno rozmíchala, rozkvedlala do kaše protékající mezi prsty. Nalézt, vytyčit si orientační bod, měřítko, je důležité a tradice nám zde může pomoci. Samozřejmě že přílišné množství tradic, navíc uplatňované dogmaticky, nás může tísnit, svírat, znevolňovat, srážet z rozletu. Ale to není problém na pořadu dne. Náš problém je opačný: nám nehrozí, že bychom se zalkli tím, že nás někdo nebo něco omezuje, ale tím, že se stále více ocitáme ve vzduchoprázdnu, v němž sami sebe nedokážeme vymezit.
A.cz: Jaké jsou hlavní výhody společnosti ukotvené v tradicích, společnosti vědomé si svých starých zvyků, společnosti hrdé na své kořeny oproti společnosti, která si tyto vazby na kořeny buď vědomě zpřetrhala, nebo je alespoň náležitě "nepěstuje"?
Společnost, která respektuje své tradice, má obvykle pevnější kořeny, její členové se opírají o hodnoty, které jim osud nemůže jen tak vzít, jako to snadno může udělat s jejich hmotnými statky nebo zdravím. I taková společnost mívá své negativní výstřelky, například v podobě místy větší míry pokrytectví a namyšlenosti. Ale je nesporně houževnatější, a když jde do tuhého, tak se tak snadno nezhroutí. Klasickým příkladem byla třeba britská společnost v době druhé světové války.
A.cz: Na druhou stranu, nepřijde vám, že z tradic "vykloubená" společnost se přece jen ke svým zvykům, obyčejům a tradicím vrací? Nebo velmi pozvolný návrat od opulentních blyštivých Vánoc k jednoduchým "staročeským" je jen povrchní módní vlna?
Zcela jistě se společnost vrací k tradicím, či ještě přesněji – hledá je, znovu nalézá. A věřím, že to není jen módní vlna, jako byl onehdy třeba selský nábytek. Projevuje se to například i v otázkách víry. Tak často opakujeme ne zcela pravdivou informaci, že Česká republika je nejateističtější zemí, že jsme na to až zvráceně pyšní. Ve skutečnosti ale již před několika lety nastala určitá proměna.
A.cz: Jak byste ji popsal?
Vnímám to například i jako učitel. Téměř se již nesetkávám s militantními a hloupě agresivními výlevy proti náboženství, za obvyklého ztotožňování víry, náboženství a církve. Zatímco ještě před pěti lety mi studenti na pražském gymnáziu, kde učím, sdělovali jen mezi čtyřma očima, aby se to nedozvěděli spolužáci, že chodí do kostela, nyní se tím již netají a často o své víře mluví zcela otevřeně a ostatní spolužáci to považují za normální. Hodnoty zkrátka mají smysl a my lidé si to zase začínáme více uvědomovat.
