Poválečná architektura v lidech stále vyvolává ambivalentní pocity. Jedni ji milují, druzí nenávidí a spojují ji především s bývalým režimem. Proč tomu tak je?
Petr Vorlík (PV): Myslím, že se to nedá takto paušalizovat, je to generační pohled. Mladí lidé ji nemají spojenou s režimem a vnímají ji v čisté podobě architektury a jejích výtvarných hodnot. Plus se do zájmu například promítají i retro nálady ve společnosti. Zároveň také pominula atmosféra pozdního postmodernismu 90. let a obliba barevnosti a křivolakosti. Architektura se začíná navracet ke strohosti.
Nad mnoha domy, které pocházejí z poválečné doby, stále visí otazník a často jim hrozí zbourání. Proto se snažíte architekturu z tohoto období popularizovat?
PV: Opět je zde potřeba rozdělovat. Například sídliště jsou v tomto ohledu nedotknutelná. Dnes jsou majetkově rozdrobená, protože v nich bydlí tisíce lidí. My teď hovoříme o skupině veřejných budov, které nepodléhaly unifikaci socialistické režimu. Jednalo se o unikátní projekty, na které my ale stále ještě pohlížíme právě prizmatem panelových domů jenom proto, že jsou v nich třeba odhalené pohledové betony.
Byly to ale unikátní stavby a je třeba se na ně tak dívat. Problém veřejných budov tkví v něčem jiném, a to například v tom, že se často nacházejí na lukrativních pozemcích. Tím pádem je u nich velký tlak na využití parcely, na jejich vnitřní strukturu v souvislosti s tím, že se změnil náš životní styl. Samozřejmě se velmi často jedná o budovy velké, které jsou na konci svojí životnosti, protože nebyly udržovány, což je činnost, která se v Česku moc nepraktikuje.
Nepraktikuje nebo nepraktikovala?
PV: Změnilo se to v průběhu 20. století. Do té doby se u nás o domy běžně pečovalo. A souvisí to samozřejmě se změnou vlastnictví. Domy v soukromém vlastnictví si lidé opečovávali, v socialismu bylo všechno všech a nikdo se o nic nemusel starat, protože spoléhal, že se postará stát, který to samozřejmě nedělal. A na budovách je to teď vidět. Právě teď nastal čas, kdy se rozhoduje, co s nimi. Zda je opravit, dát jim nový plášť, protože energeticky nevyhovují, předělat pouze interiér, nebo je rovnou zbourat.
Často se ale jedná o velké budovy, kde jsou velcí a silní investoři, a tam najednou trošku cítíme, že ministerstvo kultury nepřistupuje k těmto budovám stejně, jako když se za kulturní památku prohlašuje kostel, rodinný dům nebo socha, které mají méně konfliktní majitele. V okamžiku, kdy se stát dostane do střetu se silným investorem, je najednou, co se týká vyhlašování za kulturní památku, opatrný. Vlastně chybí i páky na to, jak přesvědčit lidi, že by měli s budovou nakládat ve veřejném zájmu. Velkou roli v tom samozřejmě hraje i to, že majitel stavby velmi často nemá o kvalitě této architektury povědomí.
Čím to? Máme od doby minulého režimu příliš krátký časový odstup?
Klára Mergerová (KM): S tím nemůžu tak úplně souhlasit. V době, kdy vznikal úplně první památkový zákon v 50. letech, byly kulturními památkami běžně prohlašovány funkcionalistické stavby, tehdy staré dvacet až třicet let. Už v té době byli památkáři tak progresivní, že byli schopni hodnotit stavby z nedávné minulosti. V případě poválečné architektury je už nyní odstup mnohem větší, na seznamech kulturních památek by dávno měla figurovat špičková architektura 50. a 60. let, tedy stavby téměř šedesát let staré.
PV: Zajímavé vlastně je, že památkáři v 50. letech byli navzdory režimu ochotní chránit stavby vrcholného kapitalismu první republiky. My se dnes bráníme chránit stavby socialistické. Vlastně jsme mnohem méně osvícení, než byla společnost v 50. letech. To je přeci šílené.
Za progresivní považujete i tzv. čtyřprocentní zákon, který investorovi ukládal povinnost vložit jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu stavby do její výzdoby?
KM: Ano, ten fungoval v 70. letech. Dnes existují snahy ten zákon zavést zpět. Naprosto běžně funguje v ostatních západních zemích a nikdo ho nespojuje se socialismem.
Poválečná 45-89
Červnová výstava na Fakultě architektury ČVUT představila výsledky ročního mapování pražské poválečné architektury. Projekt je součástí dlouhodobého výzkumu, který na fakultě probíhá a v jehož rámci jsou v plánu i další aktivity určené veřejnosti.
Jednou z budov, o jejíž budoucnosti se momentálně diskutuje, je i Transgas na Vinohradské třídě. Jeden z autorů komplexu, architekt Václav Aulický, se ale v rámci jedné z přednášek nechal slyšet, že záměry nynějšího investora budovu zbourat v podstatě chápe a není proti.
PV: Architekti jsou vždycky trochu radikální. Nicméně žádná stavba není jen autorským dílem architekta. Návrh vždy vznikne na základě spolupráce mnoha profesí, od statika po jednotlivé řemeslníky. V tomto případě ale nemluvíme o uchování stavby od nějakého architekta, ale o uchování stavby, která dokládá nějakou dobu a její kulturu. Myslím si, že nikdo nepochybuje o tom, že kultura 60. let byla mimořádná a stavby z té doby jsou toho jasným příkladem. Nikdo přeci nepochybuje o filmu, literatuře nebo výtvarném umění 60. let. Proč se tedy stále pochybuje o hodnotě architektury z té doby?
A mají budovy z poválečného období kromě toho, že dokumentují tehdejší dobu, jiné, například technologické kvality?
PV: Ano, jsou dokladem svojí doby a jejích technologických možností. Myslím si, že je konkrétně u těchto staveb důležité zdůraznit, že vznikaly sice za podpory režimu, ale na druhou stranu za obrovského osobního úsilí jejich autorů. Dnes bychom měli ocenit zejména jejich kumšt, schopnost prosadit něco víc, než byl standard. Je to přesně to, proč například v případě baroka oceníme Dientzenhofera víc než jiné jeho současníky.
Velkým kouzlem architektury zejména 60. a 70. let je také určitá komplexnost. Architektura je navrhována mnohdy od urbanismu až po interiér. Platí to překvapivě u velkého procenta staveb tehdejší doby. Vznikaly tak domy v jednotném duchu, který se samozřejmě různými zásahy, především do interiérů, postupem času rozmělnil.
Pozitivní je rovněž humanismus této architektury, velká snaha o mezioborovou spolupráci s výtvarníky, sociology, psychology. Nešlo jen o naplnění zakázky, ale i jisté sociální ambice architektů.
Komplexnost je něco, co dnešní architektuře chybí?
PV: Velká část současné architektury se snaží být především univerzální. Komplexnost se tím pádem vytrácí.
Už několik let se také hojně diskutuje o budově českého velvyslanectví v Berlíně od manželů Machoninových. Ve hře je i možnost, že se tato brutalistická stavba zbourá, na její obranu vystupovali dokonce i obyvatelé Berlína. Proč Češi na rozdíl od lidí v zahraničí nemají k této architektuře žádný vztah?
PV: To vlastně souvisí i tím, co už bylo řečeno. Do určité míry náš nezájem pramení z toho, že dlouhá léta nebylo potřeba se o nic starat. Nejsme zvyklí se angažovat ve veřejných kauzách, stejně jako se starat o věci, které nejsou přímo bezprostředně naše.
Myslím si, že za tím je také takový náš zvyk, a to touha většiny z nás mít novou stavbu a být v novém. Lidé v Nizozemí, Francii, Velké Británii nebo Itálii si naopak váží toho, že mohou žít v historickém prostředí. Nás to ale obtěžuje a vnímáme to jako zátěž. Všichni chceme žít v novém, vlastně jsme překvapivě velcí modernisté. Podívejte se například na případ OD Ještěd v Liberci. Před pěti lety se zboural a dnes na jeho místě stojí nový OD. Zkrátka jako bychom byli posedlí novotou.
Není to třeba do určité míry způsobeno tím, že lidé jsou stále ještě "vyhladovělí" z dob komunismu, kdy například nebyla dostupná tak široká škála materiálu jako dnes?
PV: Myslím si, že u nás je to skutečně do určité míry způsobeno tím, že centrálně řízené stavebnictví si neumělo poradit s historickou architekturou. Bylo nastaveno na panelovou výstavbu a standardizaci. Společnost je od té doby zvyklá, že se staré domy neudržují. Místo toho se staví nové. Udržovaly a udržují se v podstatě jen unikátní památky. V 50. a 60. letech jsme na tom, co se týká památkové péče, byli nejlépe. Týkalo se to ale pouze těch prominentních památek. Tohle v nás dodnes zůstává. Dále se budeme starat o Karlštejn, Pražský hrad a tak dále. Nicméně teď samozřejmě paušalizuju já. Existuje naštěstí spousta historicky cenných domů, které nejsou sice kulturními památkami, ale jsou kvalitně opravené díky osvícenému investorovi.
Mluvili jsme o budově Transgasu, kterému hrozí zbourání. Existují ještě nějaké další budovy s podobným verdiktem?
PV: Vlastně neexistuje žádný oficiální zdroj, ve kterém by se to dalo zjistit. Je zajímavé, proč neexistuje seznam, na němž by byly sepsány budovy, u nichž je zahájeno stavební řízení a zároveň jim hrozí zbourání.
Lidé pak nemají možnost se ve veřejných kauzách angažovat tak, jako to bylo například v případě Libeňského mostu.
PV: Podle mého je to záležitost, kterou by měla hájit obec a zastupitelé. Atmosféra čtvrti nebo její architektonická podoba je přeci součástí veřejného zájmu, který by měl být nadřazen zájmům soukromého investora. Není řečeno, že městská část musí schválit demolici, a to ani v případě, že nejde o kulturní památku.
Je architektura posledních 15 let stejně kvalitní, jako byla ta v 60. a 70. letech?
PV: Architektura je především odrazem své doby a společenské atmosféry, která v ní vládne. Často vznikají ty nejlepší stavby právě v době, kdy je potřeba vzdorovat. Socialismus vlastně lidi popíchnul. Dnes se hodně bourá. Míra demolic akcelerovala v posledních pěti šesti letech.
KM: Zároveň od roku 2007, kdy byl kulturní památkou prohlášen obchodní dům Máj, žádná další ze staveb poválečné architektury prohlášena nebyla. Počet památek v Česku nevzrůstá.
