Každý by měl vědět, kam v práci utéct a kde se schovat, radí policejní expert pro případ útoku

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
16. 4. 2018 11:07
Jiří Basl je bývalý zkušený policejní vyjednavač a také autor metodiky zásahu pro případ aktivního útočníka. Nyní se jako lektor podílí na praktických školeních, jak si poradit s agresorem, jenž zaútočí na nějakou instituci. Učí lidi na úřadech, v nemocnicích či ve školách nepropadat panice, mít vše promyšlené předem a zapamatovat si základní poučku: utíkej - schovej se - bojuj. Tu zmiňuje i v pořadu České televize Stav ohrožení v díle Aktivní útočník. "Pomůže jakákoliv prevence. I třeba jenom uvědomění si člověka, že něco takového se může stát. Jinak jsou z toho bezmyšlenkovité útěky v panice s davem a mnohokrát právě do náruče útočníka," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Simulovaný útok v pořadu České televize Stav ohrožení.
Simulovaný útok v pořadu České televize Stav ohrožení. | Foto: Česká televize

Jak v pořadu České televize Stav ohrožení zmiňujete, v případě řádění aktivního útočníka má člověk na nějakou reakci pár vteřin. Pakliže neví nic o účinné strategii předem, za pár vteřin toho moc nevymyslí. Může proto podle vás pořad pomoci zachránit život potenciálním obětem?

Určitě a jsem velmi rád, že tento pořad vznikl. Pomůže jakákoliv prevence. I třeba jenom uvědomění si člověka, že něco takového se může stát. Jinak jsou z toho bezmyšlenkovité útěky v panice s davem a mnohokrát právě do náruče útočníka. V rámci České republiky probíhají nejrůznější školení na úřadech, v nemocnicích, ve školách, na nichž se také podílím. Jedná se o osvětu ohledně obrany proti aktivnímu útočníkovi a ohledně rizikových situací obecně. Člověku by přinejmenším mělo uvíznout v hlavě alespoň to základní pravidlo "utíkej - schovej se - bojuj". Tento mentální otisk pak může zlepšit jeho reakci.

Já jsem z generace "Husákových dětí", my jsme se na školách akorát vytrvale učili nasazovat pytlíky na ruce a na nohy a gumičkovat je, abychom byli připraveni na chemický útok imperialistů. Takže mně přijde, že oblast prevence proti obecnému ohrožení byla dosti zanedbaná…

Rozhodně. Česká republika je třeba ve školách v tomto směru oproti světu stále hodně pozadu. Dělali jsme prevenci na zdejších mezinárodních školách a tam se třeba britští učitelé dost divili, že žáci podobnými kurzy dosud neprošli, protože u nich doma je to běžné. U nás akorát tak zazní siréna ohlašující požár, studenti vyběhnou na seřadiště a to je všechno. Přitom nedávno jsme tu měli případ, kdy žena ve škole držela rukojmí a zaútočila na studenty. Ale zlepšuje se to, třeba většina pražských nemocnic už prošla podobným školením na reakce na krizové situace a měla možnost vyzkoušet si vše v praxi.

Zmiňujete tři základní poučky, které zazní i v pořadu České televize - v první řadě zkusit utéct, když to nejde, tak se schovat (případně zabarikádovat), když ani to nelze, je třeba s útočníkem bojovat o holý život. Platí tedy v první řadě odvěké moudro "Kdo uteče, vyhraje"?

Záleží na tom, v jaké situaci, protože někdy je třeba vše řešit jinak. Ale pokud mám jakoukoliv možnost se z rizikového místa dostat bezpečně pryč, tak ano. To však rozhodně není úprk v panice, ale utíkání vědomé. Je dobré se občas zastavit, poslouchat, co se děje, zklidnit se, unikat krok za krokem - třeba od rohu k rohu.

Policejní lektor a bývalý policejní vyjednavač Jiří Basl.
Policejní lektor a bývalý policejní vyjednavač Jiří Basl. | Foto: Archiv Jiřího Basla

Důležité je také vědět, kam utíkat. Třeba v práci by to člověk měl mít dávno promyšlené, stačí tomu věnovat pár minut, projít si budovu a zjistit, kam lze uniknout. Nejčastěji člověk zvolí útěk s davem hlavní chodbou, ale to nemusí být vždy správné řešení. Někdy by stačilo, kdyby otevřel okno a dostal se jím třeba na balkon, na střechu, na nějaký přístřešek.

Ze simulovaného útoku mi přišlo, že je dost těžké poznat, odkud přesně střelba jde, a při útěku tak nevběhnout útočníkovi přímo do rány. Existuje na to nějaká rada?

Když není člověk schopen lokalizovat, odkud útok jde, tak to je právě situace, kdy není útěk ideální řešení. Zjistit to lze jednak podle toho, kde potkává zraněné, popřípadě se může řídit zápachem spáleného střelného prachu. Ale nemohu-li to poznat, je lepší schovat se, někam zalézt, zamknout se, zabarikádovat. Tuto možnost je také dobré zvolit, když při útěku zjistím, že jsem se ocitl blízko střelby. Jinak schopnost ji lokalizovat chce zkušenost, proto právě v rámci prevence pořádáme simulované útoky, aby si to lidé mohli vyzkoušet.

V pořadu také názorně ukazujete, jak snadno průstřelné jsou materiály jako sádrokarton či kancelářský nábytek. Dá se tedy například v kanceláři před střelbou nějak účinně schovat?

Dá. Všude jsou nosné zdi - ale zase, je třeba znát své pracoviště a vědět, kde najdu nosnou zeď, železo a podobně. Je pravda, že dnešní architektura - hodně skla a sádrokartonu - dobrým úkrytům příliš nepřeje. Když jinou možnost nemám, je dobré se aspoň schovat někde hodně při zemi, abych nebyl vidět.

Ze simulovaných útoků v pořadu je také vidět, jak důležitá je spolupráce proti útočníkovi. Co když ale vypukne panika, tedy prostředí pro spolupráci zcela nevhodné. Co s tím?

To je právě to. Jakmile spustíme i jen simulovaný útok, nastane zděšení, panika a lidé moc nereagují. Najde se tak jeden člověk a občas se mu podaří s sebou někoho strhnout. Ale pokud vše lidem ukážeme a oni zjistí, že to jde, tak získají nějakou zkušenost a víru, že mohou nad útočníkem zvítězit. Při dalších útocích již reagují lépe. Záleží na tom, zda se mezi lidmi najde nějaká vůdčí osobnost schopná ostatní aktivizovat a jednoduchými příkazy je zorganizovat a připravit si postup, co udělat, když se útočníkovi podaří k nim dostat.

V reálných případech často svědci útoků líčí, jak se dlouho odhodlávali zavolat policii, protože byli někde schovaní a báli se, že by je útočník uslyšel. Co byste poradil?

Napsat potichu esemesku kamarádovi - kde jsem a aby volal policii. V těch největších nouzích, kdy už je člověk příliš blízko pachateli, stačí zavolat 158 a nechat telefon zapnutý. Operátor může poslouchat a může aspoň něco udělat.

Když nejde ani utéct, ani se účinně zabarikádovat, nastává nejtěžší možná fáze - boj s útočníkem tváří v tvář. Jak velkou šanci má laik, na rozdíl od útočníka neozbrojený a nepřipravený?

Vždycky je šance. Buď se člověk stane obětí, nebo bude o holý život bojovat za každou cenu. Vždycky ta šance bude. Důležitá je mentální příprava, nastavení se do červené zóny, tedy do útočného módu, kdy člověk bojuje o holý život. To znamená použít cokoliv a být připraven útočníka třeba i zabít. A jakmile se jednou rozhodnu, tak už necouvnout. Pak už to není o nějaké technice jako spíše o maximálně tvrdém útoku vedeném ze všech sil.

Vy jste býval dlouhá léta policejním vyjednavačem. Jak těžké je vyjednávat s útočníkem, který hraje vabank a nemá už co ztratit, protože ani nechce vyjít z akce živý?

Jestliže se útočník rozhodne a už začal ubližovat, zabíjet, tak vyjednávání možné není. Tam je pak důležité útočníka co nejrychleji zastavit - kdokoliv a jakýmkoliv způsobem. Pakliže jde ale o barikádovou situaci, kdy si útočník vzal nějaké rukojmí, je tam podkres, kdy se člověk dostal do nějaké tíživé situace, tak tam možnost vyjednávání existuje. V první řadě je potřeba zastavit agresi, utlumit emoce, utlumit napjatou situaci na všech stranách a pak teprve pracovat s útočníkem. Důležité je, aby člověk v tuto chvíli poslouchal, napojit ho na sebe. A pak už je to o taktice vyjednávání.

Jaký je ve stručnosti postup policejního vyjednavače, co se nejvíce vyplácí - agresivnost, nekompromisnost, nebo naopak slušnost a klid?

Každá situace je úplně jiná, každý agresor či sebevrah je jiný, čili neexistuje jednotný postoj. Jsou samozřejmě nastavené standardní procedury. Ale v první chvíli, kdy nastupuje vyjednavač, tak se bude vždy snažit snížit riziko, na všech frontách takzvaně vypustit páru, utlumit emoce. Nikoliv okamžitě nastoupit a tu situaci ještě více vyhrotit. Využívají se k tomu všechny možné prostředky, důležitá je třeba i práce s hlasem, intonace.

Pořad zmiňuje i masakr v Uherském Brodě. Neznamenal určité memento i pro policii, že je třeba zlepšit připravenost třeba i běžných policejních hlídek na podobné situace?

Stoprocentně. Hlídky se k tomu dostanou jako první. Důležitá je komplexní příprava. Není to jen o prvosledové hlídce, ale i operačním integrovaném středisku, velení na místě, spolupráci se záchrankou, s Integrovaným záchranným systémem. Důležitá je ale i prevence občanů, aby věděli, jak bude policie zasahovat a co mají dělat oni. Protože pak mohou být zbytečné oběti na straně lidí, co třeba sledují policejní přestřelku na balkonech nebo za okny.

Video: Policista zachránil muže, který chtěl vyskočit z balkonu

Policista zachránil pacienta, který chtěl vyskočit z balkonu. | Video: Reuters
 

Právě se děje

Další zprávy