Ondřej Měšťák: Dnes se ženy nechlubí jen plastikou poprsí

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
16. 7. 2014 9:00
Rozhovor s pražským plastickým chirurgem o slavném otci, zkrášlování těla a zahraniční misi v jordánském Ammánu.
Ondřej Měšťák
Ondřej Měšťák | Foto: Vojtěch Marek

Praha - MUDr. Ondřej Měšťák je známý plastický chirurg, který si v letošním roce odskočil od úprav poprsí do zahraničí, kde léčil zraněné syrské uprchlíky.

V rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz se rozpovídal o tom, jak vypadá život plastického chirurga, jaké bizarní úpravy těla jsou teď v módě a proč se rozhodl pomáhat zraněným Syřanům.

Aktuálně.cz: Jaké je to pracovat s vlastním otcem, který je v oboru uznávanou kapacitou?

Ondřej Měšťák: Náročné. Člověk musí přesně dodržovat zásady, aby udržel pohodu na sále. Táta je pro mě velkým vzorem a jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pro plastickou chirurgii. Primárně jsem chtěl dělat medicínu, pak chirurgii, abych dělal něco s rukama, a do plastiky jsem sklouznul automaticky právě díky tátovi. Naučil mě spoustu věcí a většinu technik a zákroků.

A.cz: Potkáváte se někdy na sále?

Ano, na některých specifických zákrocích. Pomáhá mi s nosy, protože je přes ně mistr v celosvětovém měřítku. Na začátku jsme ale operovali víc a dost mi do toho mluvil.

A.cz: Jste ten typ lékaře, který je schopen na žádost přešít pacientovi dle jeho přání celý obličej k nepoznání, nebo si vybíráte, pod co se podepíšete?

V Čechách je to trošku jiné. Lékař má tady větší vliv na rozhodování pacienta než třeba ve Spojených státech, kde se pacientů více ptají. Primárně při konzultaci je důležité pochopit, s čím pacient přichází a co očekává, abychom se dostali na stejnou vlnu. Může totiž přijít pacientka s tím, že chce zvětšit prsa, my provedeme operaci a jí se výsledek nelíbí. Takže nejdůležitější je zjistit očekávání, protože variant je hrozně moc. Pokud očekává něco přirozeného, vyjdeme jí vstříc, pokud ale žádá nesmysly typu nasypat popel psa do implantátu, tak to neuděláme.

A.cz: I s podobnými případy se setkáváte?

Chtěla to jedna pacientka po mém otci, který odmítl. Samozřejmě to nejde. Takový implantát by ani nešel vyrobit.

A.cz: Takže žádná kočičí žena a jiné modifikace těla?

Vůbec, to se ani v České republice nedělá. Plastický chirurg by totiž musel být sám taky trochu blázen nebo mít nouzi o pacienty a potřebu si vydělat. To jsou jediné možnosti, proč by někdo něco takového dělal.

Ondřej Měšťák na klinice Esthé
Ondřej Měšťák na klinice Esthé | Foto: Vojtěch Marek

A.cz: Jaký máte názor na operace, jako je například labioplastika (úprava zevních pohlavních orgánů žen)?

Před několika lety se mnou chtěl kolega, který byl z tohoto typu operací nadšený, založit kliniku specializovanou na úpravu ženského genitálu. Je to téma, které nabývá na významu. V Americe se už ženy nechlubí jen plastikou poprsí, ale právě tím, jak jsou upravené dole. Dělají se zmenšování malých stydkých pysků, zvětšování velkých i augmentace G-bodu.

A.cz: Augmentace G-bodu?

To znamená jeho zvětšení. Do té oblasti se píchne buď kyselina hyaluronová, nebo vlastní tuk, aby měly ženy větší požitek ze sexu. To se u nás ale nedělá. My upravíme stydké pysky, které mohou ženám ztrpčovat život, a to během operace, která je relativně jednoduchá. Většinou to není z estetického, ale spíše zdravotního důvodu.

A.cz: Jak vnímáte, že plastická chirurgie pro mnohé znamená jen zvětšování poprsí a v podstatě zbytečné zákroky?

Je to problém, který vnímáme. Každému, s kým se bavím o plastické chirurgii, to vysvětluji. Na druhou stranu většina plastiků jde po dokončení atestace do privátu. Objem provedených operací v kosmetické chirurgii je pak větší než v té rekonstrukční, která zahrnuje vývojové vady, úrazy, chirurgii ruky i replantace amputovaných částí těla.

Ondřej během operace se svým otcem
Ondřej během operace se svým otcem | Foto: Ondřej Měšťák / Facebook

A.cz: Před naší schůzkou jste spěchal z Nemocnice Na Bulovce. Co vylepšujete tam?

Asi nejvíce prsa. Na Bulovce provádíme zejména jejich rekonstrukce. Děláme pravděpodobně nejvíce rekonstrukcí prsu po onkologických onemocněních v České republice. Lékařům, kteří léčí nádory prsů, to občas nepřijde tak důležité, ale pro některé pacientky může být ztráta prsu horší než to samotné onemocnění. Pacientky se nesvléknou před manželem a ztráta ženství působí negativně na psychiku. Někdy je ztráta prsu dokonce oboustranná, a to i u mladých pacientek. Má to velký vliv na kvalitu života a rekonstrukce ji velmi pozitivně ovlivní.

A.cz: Nedávno jste se vrátil z dobrovolnické mise v jordánské nemocnici, kde jste pomáhal zraněným ze Sýrie. Jak jste se k tomu dostal?

Už od medicíny jsem chtěl na misi. Čekal jsem, až získám atestaci, a poté jsem se rozhodl vyjet. Objevila se možnost spolupráce s Mezinárodní asociací estetické plastické chirurgie ISAPS v součinnosti s charitativní organizací LEAP. Nabídli mi misi v rámci programu Treating Wounded Syrian v Ammánu. Tak jsem se domluvil a s kolegou z Bratislavy jsme vyrazili.

A.cz: Jak se pacienti ze Sýrie do Jordánska dostanou a s jakými typy zranění jste pracoval?

Byli jsme už jen špičkou ledovce. Poskytovali jsme specializovanou péči. V oblastech, které jsou kontrolovány opozicí, nemají obyvatelé žádné jídlo ani zdravotní péči. Jedí prý kočky a trávu. Jsou úplně odříznutí od světa. Tyto příběhy jsme se dozvídali i od syrských doktorů, kteří v Ammánu pracují.

Bomba vypadá jako nějaká hračka a při neopatrné manipulaci vybouchne v ruce.

Zranění třídí na hranicích Sýrie Lékaři bez hranic. Menší zranění se ošetřují na místě a těžší případy se posílají do nemocnice v Jordánsku, kde je velmi dobrá péče podobná jako u nás na Bulovce. Nejčastějšími diagnózami jsou traumatické amputace končetin a závažné poranění měkkých tkání. Z toho vyplývá potřeba oborů – zejména ortopedie a plastické chirurgie.

A.cz: Co bylo nejčastějšími původci těchto zranění?

Barelové bomby a střelné zbraně. Zraněni byli nejen muži z bojů, ale i ženy a děti. Dětí tam bylo bohužel docela dost. Bomba vypadá jako nějaká hračka a při neopatrné manipulaci vybouchne v ruce.

Hned druhý den jsem v Ammánu operoval vážně zraněnou ruku jedné ženy. Bylo to na dlouho, nehojilo se to. Snažili jsme se ruku vyčistit a odstranit všechny mrtvé tkáně, ale po pěti dnech péče to bylo ještě horší, takže jsem zvažoval i amputaci. Mám ale zprávy, že se její stav zlepšil. Strávili jsme tam totiž jen 10 dní. Nejraději bych zůstal měsíc, ale kvůli práci i rodině to nejde. Například na Bulovce mám už nyní objednané pacienty na duben 2015. Dlouhodobý pobyt by se velmi složitě organizoval.

A.cz: Nemocnice je vzhledem k syrským uprchlíkům utajovaná. Neměl jste přeci jen trochu strach?

Možná trošku. Nemocnice byla na území Jordánska, ale člověk neví, co se může stát. Přímo v Sýrii se koná hon na cizince. Nejsou tam prakticky žádní reportéři. Nemocnice v Ammánu ošetřila už asi 1500 pacientů, takže lidem dost pomáhá. Nicméně si nemyslím, že to je zase takový trn v oku pro syrský režim.

A.cz: Hodláte se zúčastňovat dalších podobných akcí?

Určitě bych se rád vrátil. Nebylo to nic složitého, jen tři hodiny letu, člověk si jen musí najít volný týden. Hlavně mám v Čechách spoustu zdravotnického materiálu, který jsem dostal, a rád bych ho odvezl s sebou do Jordánska. Část tohoto materiálu se doufám podaří transportovat letadlem CASA spolu s misí našich armádních chemiků.

A.cz: Jak se vám po misi vracelo od operačních stolů s rozervanými údy k plastikám prsů?

Odpoledne jsem byl ještě v nemocnici v Ammánu, odletěl jsem přes noc a v jedenáct hodin druhý den jsem byl už v ordinaci Na Bulovce, kam jsem jel rovnou z letiště. První hodiny byly trošku zvláštní, ale zvykl jsem si. Nemůžu ale říct, že by to bylo nějak psychicky náročné. Když dělá člověk medicínu, tak se naučí oprostit se od některých věcí a dívat se s nadhledem, aby dokázal pacientům opravdu pomoci. Musí být empatický, ale nelze si to brát k srdci a to je stejné jak tady, tak v Jordánsku.

MUDr. Ondřej Měšťák
Autor fotografie: Ondřej Měšťák / Facebook

MUDr. Ondřej Měšťák

  • žák a zároveň i syn doc. MUDr. Jana Měšťáka, CSc.
  • pracuje na klinice Esthé, Na Bulovce a 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy
  • jako první v ČR provedl rekonstrukci prsu po ablaci s užitím tukové tkáně obohacené o kmenové buňky
  • absolvoval řadu zahraničních praxí v americkém Bostonu, na Taiwanu, Mexiku i Novém Zélandu
  • věnuje se výzkumu v oblasti biomateriálů, a spoluvyvíjí hydrogely pro rekonstrukci měkkých tkání
  • v roce 2006 promoval na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v současné době pokračuje ve studiu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v oboru experimentální chirurgie

A.cz: Nebude vám chybět ta akčnost a zachraňování životů?

Docela jsem si tam odpočinul. Tady je větší ruch. V Ammánu jsme kvůli zaměstnancům mohli pracovat jen do čtyř odpoledne, což v Čechách nikdy nemám. Traumatologii dělám rád a to je také důvod, proč bych se tam chtěl vrátit. A s tím pocitem teď žiju. Člověk vidí, že tam něco udělal. Tady může operaci provést kdokoli jiný, v Jordánsku je ale málo specialistů, takže jsem cítil, že naše přítomnost byla přínosná.

A.cz: Máte nějaký sen, který byste si ve vaší práci rád splnil? Nějaká experimentální operace?

Chtěli jsme dělat reanimaci obličeje u lidí s obrnou lícního nervu, což ale není žádná novinka. V České republice se to dělá, ale neexistuje žádné specializované pracoviště. Pacientů není moc, ale jsou specifičtí a bylo by potřeba, aby se jim někdo věnoval. Takto postižení lidé jdou totiž na rehabilitaci, a když nepomůže, tvář jim většinou zůstává nehybná.

Existují ale techniky, kdy se funkční sval přenese například z nohy s cévami a nervy do tváře a po půl roce se pacient může poprvé zase usmát. Je to jedna z věcí, která by stála za úvahu a hodně pacientům by to zlepšilo kvalitu života, kdybychom se jim věnovali víc.

A.cz: Co ten chybějící sval v noze?

Tam není potřeba. Na těle je spousta náhradních dílů, které se mohou v plastické chirurgii použít k rekonstrukci různých částí těla, bez toho, aby tato část těla funkčně nebo kosmeticky chyběla.

 

Právě se děje

Další zprávy