Čeští studenti hledali v opuštěné poušti Gobi nový život. Štěstí nalezli až mezi domorodci v Africe

David Kohout
30. 9. 2016 13:24
Poutníci Dominik Ilichman, Roman Zámečník a Adam Hofman minulé léto strávili na cestách po Asii. Poznávali vzdálené kultury a hledali úplně nový pohled na svět na míle vzdálený od toho evropského. V Asii ho však nenašli, tak vyrazili do Afriky. Společně projeli velkou část Etiopie, setkali se s kmenovými národy a vylezli na druhou nejvyšší africkou horu. Cestou zažívali pocity štěstí, strachu, vyčerpání i ztracenosti. V žádném okamžiku si však nepřipustili, že by jejich dobrodružství mohlo skončit. "Okamžik, kdybychom si řekli, teď je konec, už to dál nejde, končíme, naštěstí nepřišel," shoduje se Dominik spolu s Adamem.
Čeští dobrodruzi během léta procestovali Etiopii, Keňu a Zanzibar. Setkali se i s kmenovými národy žijícími uprostřed afrických savan.
Čeští dobrodruzi během léta procestovali Etiopii, Keňu a Zanzibar. Setkali se i s kmenovými národy žijícími uprostřed afrických savan. | Foto: Dominik Ilichman, Roman Zámečník, Adam Hofman

Dominik Ilichman strávil minulé léto na cestách po Asii. Se svými přáteli procestoval Rusko, Čínu, Vietnam. Snažili se najít kulturu, která by jim ukázala jiný pohled na život.

Hledali v troskách Velké čínské zdi, v chladné poušti Gobi, na klidné hladině Bajkalu, ale nenašli. "Při cestách po Asii jsme si uvědomili, že tradiční asijská kultura se rychle přibližuje evropské. Možná daleko více, než jsme si chtěli připustit. Ti lidé měli sice jiná náboženství, jiné tradice a zvyky, ale život tam ubíhal podobně jako u nás. Proto jsme se rozhodli tento rok vycestovat do Afriky," začíná vyprávění Dominik.

Asijské městské džungle měly vystřídat nebezpečnější africké savany. Respekt k Africe cestovatelé měli. Uvědomovali si cenu, jakou má lidský život tady a jakou má v afrických ghettech. "Naši přátelé nás děsili příběhy o tom, jak nás tam zabijí nebo jak tam podlehneme nějaké exotické nemoci. A poté, co jsme přiletěli, jsme pěšky vyrazili na hotel – sami tmou," pokračuje Dominik. Prostředí, které je obklopilo, bylo ale natolik jiné, že ani po všech cestovatelských zkušenostech nevěděli, co dělat. "Podcenili jsme situaci," přiznávají cestovatelé. 

A běsy přišly. "Šli jsme zhruba půlhodinu, než jsme došli do ulice, která byla osvětlena lampou a kolem ní se míhala spousta zfetovaných lidí. Začali jsme mít strach. Naštěstí nám pomohl úplně cizí člověk. Na hotel jsme se tedy dostali v pořádku," přidává se do rozhovoru druhý člen výpravy Adam Hofman (Roman se k expedici připojil až později, pozn. red.).

Kouzelný Omo park s překvapením

Jak rychle se démoni z ulic objevili, tak i rychle zmizeli a kluci pokračovali na motorkách na své cestě po Etiopii. Zamířili do kouzlené rezervace Omo park. "Naším cílem bylo potkat kmenové národy, které v parku žily. Jeli jsme pořád dál a dál, až jsme dojeli do míst, kde již žádné cesty nebyly. A zničehonic se uprostřed chráněného parku začaly objevovat buldozery, kamiony, bagry a dodávky. Uvědomili jsme si, že jsme uprostřed obrovského staveniště v samém srdci Omo parku."

Adam s Dominikem vjeli do přísně střeženého území chráněného etiopskou vládou. Okamžitě je zatkli vojáci, museli odevzdat veškerou techniku a čekat na stanici, dokud se situace nevyřeší. "Měli jsme velké štěstí, protože neshledali nic, pro co by nás ze země vyhostili. Vrátili nám věci a pustili s omluvou dál," vysvětlují. Na závěr se ještě dozvěděli tajemství o staveništi. Šlo o budoucí plantáže na výrobu třtinového cukru. 

Přírodní národy a kmen Karo

"A pokračovali jsme dále. Projížděli jsme vyprahlou savanou Omo parku, začalo se stmívat a nám začal docházet benzín. Dojeli jsme k bráně kmene Karo, před kterou jsme zastavili a čekali, kdo přijde," začíná další kapitolu Adam.

Po chvíli se u brány objevilo malé dítě. Běloši vzbudili zájem a za pár minut cestovatele obklopil celý kmen. Domorodci jásali a křičeli farangi (etiopské označení pro lidi s bílou barvou kůže, pozn. red.). Poté přišel starší člověk a pokynul jim, aby ho následovali do chýše z klacků a klestí. Tam již stará paní míchala něco, co se trochu podobalo kávě, ta to však nebyla. Začalo dlouhé dorozumívání se beze slov jen prostřednictvím gest.

"Na člověku jsme hned poznali, jestli chce být přátelský, povídat si, nebo jestli ho zajímá pouze naše peněženka. Tomu druhému jsme se snažili vyhnout. I ta gesta však naráží na svou přirozenou hranici. Po delší době je neznalost jazyka velký problém. Nemůžete předat druhému svá poselství, například to, že přicházíte v míru a nechcete jim ublížit," vypráví Adam.

"Druhý problém je, že při gestikulaci může snadno dojít k nedorozumění. Stalo se nám to ve druhém kmeni, ve kterém chtěli na naši počest obětovat ovci, my jsme ale nechtěli. Nedokázali jsme jim však pomocí posunků a gest vysvětlit, že si daru vážíme, ale ať si ovci nechají. Bylo náročné vysvětlit jim tuto situaci gesty a nakonec stejně došlo k nedorozumění. Mysleli si, že pohrdáme jejich dary. Vše vyřešil až přivolaný chlápek, který uměl anglicky a jazykem to doslova rozsekl,“ doplňuje Dominik. A rozseknutá skončila nakonec i ta ovce.

Při té příležitosti měli dobrodruzi úžasnou možnost seznámit se s tradicemi kmenových národů. Na vlastní oči pozorovali deformace lidských těl pomocí šperků, tančili v rytmu bubnů nebo se snažili porozumět okolní přírodě. Setkali se i s trochu bizarnějšími zvyky. "Když nám zabili ovci, tak jí vyndali žaludek, ten nařízli a všechny děti do toho žaludku musely povinně strčit hlavu, protože tamní lidé věří, že je to nejlepší ochrana před malárií," popisuje Dominik.

Deštěm, sněhem i ledem

I když se může zdát, že tu nejtěžší překážku, jazykovou bariéru, již měli pokořenou, následovala další výzva, a to zdolání druhé nejvyšší hory Afriky, Mount Keni. Byl to jeden z vysněných cílů cesty, který směřoval do oblak.

"Nikdy jsem na tak vysokou horu nelezl. Bylo jasné, že se dostanu k jakési osobní mezi, kterou už nepřekročím. Nakonec jsem zatnul zuby. Poslední den mrzlo, sněžilo. Měli jsme problém otevřít stan. Vstávali jsme ve dvě ráno, abychom se dostali na vrchol před východem slunce. Posledních pár metrů už jsem byl skutečně na dně. Chtělo se mi brečet, přál jsem si, ať to všechno skončí. Jakmile jsme se dostali na vrchol, tak vše zlé zmizelo, rozplynulo se," popisuje zdolání vrcholu Dominik. Chvíli nato se první paprsky slunce dotkly vrcholu hory.

O ztraceném telefonu a nalezeném Mafiánovi

Poslední dny v Africe pak trávili v centru Zanzibaru, odkud měli namířeno k bílým plážím. Běsy a démoni ze začátku vyprávění měli zůstali skrytí a zapomenutí ve stínech. Na konci se však znovu objevili. Cestovatelé nastupovali do autobusu, když v tom Adama okradli o nový telefon.

"Začal jsem křičet, pobíhat okolo a hledat toho zloděje, což samozřejmě bylo marné a nikoho jsem nenašel. Naštěstí jsem si uvědomil, že jsem měl nainstalovanou aplikaci na vyhledávání telefonu. Podařilo se mi najít dva bělochy, kteří měli stejný typ telefonu včetně připojení k internetu, a společně jsme se pustili do hledání,"  popisuje vzniklé nepříjemnosti Adam. Dominik se teď už jen směje.

Po dvou hodinách pátrání dojeli až do staré černošské čtvrti, ghetta. Znovu tam byli ti samí malátní, jakoby zdrogovaní lidé. Za chvíli se rozneslo, co tam ti mladí běloši pohledávali. Zanedlouho se jim ozval cizí muž s tím, že ví, kde daný telefon najít, a za sto dolarů jim ho doveze.

"Přijel pán na motorce s tím, že jsem nechtěl dát peníze z ruky, dokud neuvidím telefon. Nastala hádka a my jsem dostali strach z toho, aby nás tam nepostříleli. Tak jsem ustoupil, peníze mu vrazil do ruky. Byl to takový typický černošský mafián. Obrovské zlaté brýle a zpod velkého pláště vytáhl papírovou krabici s mým telefonem. Po dvou hodinách jsem ho dostal zpátky. Trochu šílený zážitek na závěr,“ ukončuje vyprávění Adam. 

 

Právě se děje

Další zprávy