Dívala jsem se na video z vašeho maratonu z Velké čínské zdi. Coby rekreační běžec ze závodů vím, jak těžko člověk zvládá různé nástrahy terénu obzvláště ke konci dlouhé trati. Ty tisíce křivolakých schodů a kamenných výčnělků musí být šílenost, i když člověk vidí, ne?
Když za mnou loni přišla Jitka Křížová, jestli nechci běžet maraton na Velké čínské zdi, zbývaly do závodu dva měsíce. Říkal jsem jí, že nemám dost času na to natrénovat, ať běží sama a zjistí co a jak. Během roku jsem natrénoval tělo i psychiku. Důležité je totiž připravit i hlavu na vše, co se může stát. Chodili jsme běhat do výškové budovy dvacet pater nahoru a dolů. Jenže tam jsou schody jeden jako druhý, ty už jsem dokázal běhat sám po paměti. Na Velké čínské zdi je každý schod jiný. Musel jsem také v posilovně zpevnit tělo, aby při zaškobrtnutí nešlo rovnou do pádu.
Jak jste dokázal absolvovat těch 42 kilometrů plných nerovností bez zvrtnutí nohy?
Když jsem běžel do schodů nebo ze schodů, držel jsem se trasérů za ramena a vnímal jsem, jak jdou jejich ramena nahoru nebo dolů. Kdybych měl padat, padl bych jim do ramen. A že jsem si za celou dobu nezvrtl nohu? Tak za to musím poděkovat leda Pánu Bohu.
Jak traséři stíhají navigovat v tak složitém terénu, kde je pořád na co upozorňovat?
Měl jsem tři traséry. Dávali mi různé povely stran schodů - vysoký, nízký, krátký, dlouhý. Některé schody byly tak úzké, že jsem musel chodit jen po špičkách. Cestou zpátky to už bylo hodně složité. Sil ubývalo, zdolávali jsme táhlé kopce za normálního dopravního provozu, předbíhali jsme hodně závodníků, bylo tam hodně diváků, špatně jsem slyšel pokyny. Navíc jsme většinu času běželi na sluníčku, ve čtyřiceti stupních. Zavodňovat se je dobrá věc, ale žaludek posléze přestane vodu přijímat. Jeden z trasérů toho měl na konci dost, protože musel furt na mě mluvit, začal být vytuhlý. Já mám hlavu vypnutou, na něm bylo, aby vyhodnocoval a popisoval terén.
Byl jste historicky první nevidomý v cíli maratonu na Velké čínské zdi. Co na to pořadatelé a diváci?
Byly tam tisíce lidí. Že se snažím dorazit do cíle coby první nevidomý, několikrát opakoval hlasatel. Lidé tleskali, když jsem běžel, plácali mě po zádech. V cíli to pak oznamoval komentátor, že jsem první nevidomý, kterému se to podařilo. Lidé se na mě seběhli, začali se se mnou fotit a říkat, odkud jsou – z Kanady, z Nového Zélandu, ze všech koutů Evropy. Byl jsem neskonale šťastný, šlo o velmi euforický moment.
V Číně jste nakonec skončil z 875 startujících na 137. místě, ve své kategorii na 21. místě. Deset kilometrů umíte dát za 42:50, což je velmi slušný čas i na rekreačního vidoucího závodníka. Jak jste se k těmto výkonům propracoval navzdory všem svým handicapům?
Důležití jsou ti lidé okolo. Musíte mít vůli a nějakého tahouna. Nejdřív jsem běhal jen pro srandu, pak se na mě postupně nabalili lidé, někteří z nich profesionálové, třeba pětibojař Martin Dvořák, nebo moji současní traséři Aleš Pícha a Jaroslav Boucník. S nimi já mohu běhat a zlepšovat si trasy. Protože moji traséři musí mít podstatně lepší časy než já, tím se mohu posouvat – já mám co dělat sám se sebou a oni to i s neustálým mluvením a navigováním mají jako pohodový výlet.
Vážil jste 160 kilogramů. Jak se vám podařilo tak rychle a tak zásadně zhubnout – shodit v podstatě polovinu své váhy?
V životě se musíte pro něco rozhodnout a jít za tím cílem. Hubnutí je úplně jednoduché, člověk musí mít více výdajů než příjmů, tak zhubnete i bez sportu. Ale když sportujete, tak je to ještě mnohem lehčí a snadnější. Také musíte porozumět svému tělu. Když chce člověk hubnout, musí být zároveň v dobré psychické kondici, jinak to trvá mnohem déle, popřípadě to nikam nevede. Je dobré se nad vším zamyslet, připravit na to tělo i mysl. To platí v hubnutí i v běhání.
Již potřetí se chystáte na běh na Harrachovský můstek. Je to opravdu "nejtěžší čtyřstovka v životě", jak zní slogan závodu Red Bull 400?
Zrovna jsem natáčel v Harrachově ten výběh. To byla hrůza, už jsem to asi zapomněl z loňska, jaké je to utrpení. Pamatuju si zimní snímek toho můstku, z doby, kdy jsem ještě viděl. Bez sněhu ho vůbec neznám, nevím, jak vypadá, ale zažil jsem ten šílený sklon. Traséři mi říkali, že zezdola se to nezdá, ale seshora vidíte lidi dole jako mravence, takový je to šílený sklon.
Jak zdoláváte převýšení až 37 stupňů? To už se člověk plazí po čtyřech, ne?
Loni jsem podcenil obuv. Byly to úplně nové speciální běžecké boty. Běžel jsem v nich jen těch čtyři sta metrů, ale utrhl jsem podrážku. Když jsem je šel reklamovat, říkali, že to není možné. Musím mít krosové boty nebo boty s hřebíky, aby člověk nesjížděl dolů. Ale stejně to docházíme po čtyřech. Nicméně atmosféra je skvělá a divácky je to velmi zajímavá akce.
Jak vzpomínáte na svůj výlez na Gerlachovský štít? Neznalým se to může zdát jako banalita, ale i Gerlach má spoustu smrtelných pádů.
To byla taky výborná akce. Expedici "Poslepu na Gerlach" jsme pojali tak, že se dostaneme z domova z Prahy až na vrchol Gerlachu, aniž bychom použili jiný dopravní prostředek než kolo. Takže ono vylézt na Gerlach by asi nebyla taková potíž, ale já už byl rozsekaný z toho kola. Jeli jsme totiž z Prahy až do Liptovského Mikuláše. Pak jsme putovali dva dny pěšky přes hory, až jsme došli ke Gerlachovskému štítu. Na vrchol jsem došel už jen já se svými traséry, i když nás původně bylo víc. Musel jsem tenkrát šíleně bojovat sám se sebou, říkal jsem si, proč to dělám a zda to mám zapotřebí.
Na tandemovém kole jste zvládl došlapat z Prahy až do Itálie na trasu Giro d'Italia a dát si i pověstných 48 serpentin v průsmyku Passo dello Stelvio. Jak jste to absolvoval?
Jel jsem s holčinou, všichni říkali, že to nezvládneme, ale dali jsme to. Těch 48 serpentin v Passo dello Stelvio je na psychiku strašně složitých. Když člověk vidí všechny ty zatáčky nad sebou, musí to být hrůza. Jenže já je neviděl, takže jsem byl v klidu.
Na tandemovém kole mně vždy vadilo sedět vzadu. Nemít řízení ve svých rukou, nevidět dopředu na cestu a někam se v rychlosti řítit. Vám tenhle pocit nevadí?
Je to úplně stejné, jako když běžím. Přivážu se k někomu na provázek a vůbec nevím, kam mi padají nohy, nevím, co bude přede mnou, pode mnou, jestli po něčem neuklouznu. Jezdím a běhám s lidmi, kterým absolutně věřím. Jsou třeba jedinci, kteří by se mnou jeli, ale já s nimi jet nechci, protože je znám a netroufl bych si. Je to vše o maximální důvěře – že ten přede mnou se taky nechce zabít a chce dojet živ a zdráv a udělá pro to všechno.
Limituje nějak váš pohyb a koordinaci roztroušená skleróza, nebo se ji daří biologickou léčbou udržovat v mezích?
Musím to zaklepat na tvrdé zuby, ničím mě nelimituje, občas jen cítím nějaké brnění do končetin. Léčba mě drží ve stejném stadiu a neposouvá se to k horšímu, zaplať Pán Bůh.
Jaké bylo vaše původní povolání a jak se vám podařilo překvalifikovat se na maséra?
Dělal jsem v restauracích a hotelích a byl jsem hrozný workholik s takovým tím nezdravým denním režimem. Když jsem zcela přišel o zrak, zjišťoval jsem, co může nevidomý dělat. Nechtěl jsem žádné takové to místo z lítosti, práci, kterou vidoucí člověk udělá rychleji a lépe. Pak jsem se dozvěděl o masírování. Chodil jsem do školy na rekvalifikační masérské kurzy a vstřebával vše včetně anatomie či lékařské latiny.
Vaše masérna se jmenuje U Slepejše, po vyběhnutí na harrachovský skokanský můstek jste prý namítal, že vám nikdo neřekl, že to bude do kopce. Je černý humor to, co vám pomáhá zvládat těžké životní situace?
Všichni říkají, že jsem se se svými handicapy smířil, já se s tím ale nikdy nesmířím, někdy to ve mně bublá jako v papiňáku. Ale vím, že je třeba brát to tak, jak to je, vím, že to nikdy nezměním. Snažím se proto do toho vnést humor a brát vše vesele. Uvolním tím nejen sebe, ale i lidi kolem, co nevědí, jak se ke mně mají chovat.
Jak zvládáte coby nevidomý výchovu dvou malých dětí?
To je trochu má slabá stránka. Mám devítiletou holku a pětiletého kluka, všechno musí dělat přítelkyně. Od pondělí do pátku od rána do večera masíruju, do toho ještě běhám, jezdím po závodech, takže jim nevěnuji tolik času, kolik bych měl.
Jsou děti na tátu hrdé za to, co všechno dokázal?
Asi ano. Když jsem měl teď rozhovor v České televizi, hned mi nadšeně volaly. Děti jsou mým handicapem určitě poznamenané, ale co já vím, třeba je to ve výsledku poznamená tak, že budou v životě pomáhat jiným lidem více než ostatní.
