Aktuálně.cz: Co je pro vás přirozený porod?
Po svých zkušenostech jsem už hodně radikální. Přirozený porod je pro mě bez jakékoli medikace, rušení a instruování rodičky včetně pokynů k tlačení.
A.cz: Některé ženy ale netuší, kdy je nejlepší doba k tlačení.
U druhého porodu jsem netlačila, dýchala intuitivně a tělo dítě vytlačilo samo. Přirozený porod není otázkou vůle. U prvního dítěte jsem zažila řízené tlačení a už bych to nikdy zažít nechtěla.
A.cz: Zní to snadně, ale ne všechny ženy mají bezproblémové porody a ne všechny intuitivně vědí, co mají cítit.
Není to otázka vědění. Když se vám udělá zle od žaludku, jdete zvracet. Nepotřebujete, aby vám někdo říkal, že máte zvracet. Porod je samozřejmě komplexnější, ale rodička tomu procesu nepotřebuje rozumět. Tělo ví, jak na to. Nemohu ale mluvit za jiné matky. Doma jsem rodila coby druhorodička. Podle mě je přirozeného porodu schopná každá žena, která je zdravá, má klid a nebojí se. Žádné bych ale neradila, aby rodila doma neasistovaně jako já.
A.cz: Vy jste ale to riziko podstoupila.
Pro mě tady nebyla jiná alternativa. Když jsem u prvního těhotenství přišla do porodnice, to prostředí mě vyplašilo natolik, že se mi porod opakovaně zastavil. Chovali se ke mně hezky, ale jakmile jsem viděla doktora, byl konec. Vadilo mi i množství lidí. Rušilo mě to.
Při druhém těhotenství jsem se komplikací způsobených intervencí zdravotníků bála natolik, že jsem byla ochotná riskovat život svůj i dítěte. Chtěla jsem mít především klid a svobodu pohybu. Domnívala jsem se, že sama porodím snadno a jiní lidé by mě jen rušili a porod mi nechtěně komplikovali a zhoršovali bolesti.
A.cz: Právě jste dala na misky vah na jednu stranu pohodlí a bolest a na druhou život váš a dítěte.
Chtěla jsem, aby se dítě narodilo co nejlépe po fyzické i psychické stránce. V porodnici se klade důraz na fyzické přežití, ale například psychické dopady porodu na dítě i matku jsou přehlíženy. Bála jsem se i separace dítěte. Syn se narodil na konci 37. týdne těhotenství. V porodnici by určitě skončil v inkubátoru, takto byl se mnou po celou dobu a nemusela jsem se o své dítě nikoho doprošovat.
A.cz: Co na vaše rozhodnutí říkal manžel?
Manžel mě opakovaně prosil, abych si zajistila alespoň porodní asistentku, ale to je zde nelegální. V průběhu porodu zůstal manžel s dcerou v jiné místnosti, než kde jsem rodila. Ptala se, co je to za zvuky, a manžel jí odpověděl, že to nic není, jen rodím.
A.cz: Moment, bydlíte v panelovém domě?
Bydlíme v bytovce. Ale nikdo to nekomentoval. Znám více žen, které porodily v paneláku, a nikdo si nikdy nepřišel stěžovat. Dcera svého bratříčka viděla jen pár minut po porodu, kdy byl ještě od krve, tak se ptala, proč je špinavý. Dodnes na to vzpomíná.
A.cz: Kde v bytě váš syn přišel na svět?
Rodila jsem na záchodě. Bylo to hodně rychlé, tak 20 minut. Neuvěřitelně pohodlná poloha. Ke konci jsem si stoupla. Vyhovovalo mi to, původně jsem tam ale rodit nechtěla. Slyšela jsem od mnoha žen, že si vybraly právě tuto místnost.
A.cz: Uvědomujete si, že démonizujete porodnice, které zachraňují rodičky?
Kdyby můj porod začal tím, že by ze mě stříkala krev nebo bych se na to necítila, tak jedu do porodnice. Do poslední minuty jsem nebyla rozhodnutá, kde budu rodit. Opakovaně jsem se v průběhu těhotenství ptala sama sebe, jestli mi nepřeskočilo, že chci rodit doma. Rozumím protiargumentům, ale v tu chvíli jsem volila tu nejlepší variantu pro mě i dítě. Byla jsem zoufalá, chtěla jsem, aby se moje dítě narodilo dobře. Nebála jsem se porodu, ale zásahů do porodu. Bála jsem se víc lidí a chemie než smrti.
A.cz: Co kdyby zemřelo s vámi?
Jistotu nemáte žádnou. Ve chvíli, kdy otěhotníte, riskujete svůj život. Nejsem zastáncem domácích porodů, ale měla by tu být střední cesta, aby systém nevytvářel takové zoufalce, jako jsem já.
A.cz: V roce 2012 zemřela při domácím porodu jejich propagátorka, Australanka Caroline Lovellová. Bylo jí 36 let, zastavilo se jí srdce...
Bude to znít hloupě, ale to je ženský úděl. Pokud někdo nechce riskovat, tak doporučuji neotěhotnět.
A.cz: To myslíte vážně?
Já rodila bez bolesti. Pro mě to byl nejúžasnější životní zážitek. Otázkou je, do jaké míry si to my Češi vsugerováváme. V češtině tomu říkáme porodní bolesti, v angličtině je to labour – práce. Nám se podsouvá, že porod je bolestivý. Přejedete hranice a je to práce.
Domnívám se, že bolestivost při porodu je i otázkou vnímání. Za bolestivostí porodu osobně vidím nemožnost stáhnout se do sebe, přemýšlení během porodu a samostatnou kapitolou je porod vyvolávaný, či urychlovaný.
A.cz: Vaše kniha je zajímavá i tím, že se v ní svěřujete s dosti kontroverzním zážitkem, jako je orgasmus při narození vašeho druhého dítěte.
Ano, není to nejvhodnější, to uznávám. Cíleně jsem to ale nevyhledávala, dokonce mi to přišlo jako nesmysl. Ale tak se mi porod odehrál. Bylo to nejspíš dané podmínkami, které jsem při porodu měla. Mé kontrakce probíhaly, jako když se blíží orgasmus a roste ve vás příjemné napětí. V porodnici u porodu dcery jsem se naopak stáhla bolestí a snažila se to vydržet.
Soňa Kolmanová
- narodila se v Prostějově v roce 1983
- vystudovala Newyorskou univerzitu obor komunikace a masmédia v Praze a poté NBA marketing
- pracovala v reklamní agentuře, ve vydavatelství a učila angličtinu
- je šest let vdaná, má dceru Lauru (čtyři roky) a syna Olivera (dva roky), s rodinou žije v Praze
A.cz: Děláte teď rozdíl mezi svými dětmi? Jedno je porozené v bolestech v porodnici, druhé je spojeno s úžasným zážitkem.
Taková, jaká byla těhotenství i porody mých dětí, takové dnes máme i vztahy. Je těžké tu paralelu nevidět. S dcerkou se domlouvám hůř a i naše souhra při porodu a v těhotenství byla komplikovanější. Se synem je to pro mě snazší.
A.cz: Kolik je vaší dceři?
Čtyři roky. Se synem, kterému jsou necelé dva roky, se naopak snadno dohodneme. Umím ho přečíst, rozumím, co po mně chce. Mám ho za odměnu. U dcery se musím víc snažit a mnohdy mi to stejně nejde.
A.cz: Cítí to i manžel?
Ano, to vidí všichni, i dcera. Otevřeně o tom mluvíme. Například mi řekne: "Ty se více bavíš s Oliverem, víc se mu věnuješ". Mohla bych tvrdit, že je to tím, že je mladší, ale vím, že má pravdu. Snažím se k ní být fér, ale sebekriticky přiznávám, že mi to moc nejde.
A.cz: Vyčítáte jí ten špatný porod?
Nevyčítám. Ten porod nebyl tak špatný, ale s tím druhým to neleze porovnávat. Syna mi nikdo neodnesl, nevykoupal, neoblékl. Vše jsem s ním prožila v klidu a sama. Mohla jsem si ho očichat, osahat, přepočítat mu prstíčky, umýt si ho. Nikdo na nic nespěchal. Měla jsem čas se do něj zamilovat.
S dcerou jsme se mohly v klidu sžívat až doma. Ten start byl výrazně komplikovanější. Mám s ní bohužel méně trpělivosti. Může v tom být více faktorů. Už jsem to ale slyšela od více maminek, že průběh porodu se nějak odráží i v budoucím vztahu. Není to neobvyklé.
