Nejlepší český skejťák: Jsem dobrý manažer, proto mám úspěch

Zdenka Tomis Zdenka Tomis
28. 7. 2015 13:50
Rozhovor s úspěšným českým skateboardistou Maximem Habancem o skateboardingu jako hlavní pracovní náplni i promyšleném marketingu, který je v tomhle sportu stejně důležitý jako vypilované triky.
Maxim Habanec
Maxim Habanec | Foto: Red Bull Media House

Praha - Mít skateboarding jako práci, to se prý stane spontánně. Je to totiž tak trochu jiný sport, kde nejsou žádní trenéři a přísné tréninky. Prostě jen od malička chodíte jezdit, zkusíte pár závodů, a když jste dobří, máte štěstí a také pevnou vůli, najednou zjistíte, že vám oblíbený koníček vydělává dost na to, abyste už jinou práci nepotřebovali.

Přesně takhle to měl třiadvacetiletý Maxim Habanec, nejlepší český skateboardista a trojnásobný mistr republiky, který jako první Čech zvítězil na světovém poháru.

Přestože má slušně nakročeno k úspěšné sportovní kariéře, myslí i na zadní vrátka. Studuje, organizuje vlastní akce a natáčí videa ze svých cest. Jeho cestovatelský seriál Skate of Mind bude od srpna k vidění na internetu a zřejmě i na celosvětové Red Bull TV.

Aktuálně.cz: Jak se z obyčejného kluka, co si chodí po škole jen tak zajezdit, najednou stane profesionální skateboardista, který si tím vydělává?

Maxim Habanec: U mě to šlo úplně přirozeně. Začal jsem jezdit, když mi bylo asi pět. Bavilo mě to a někdy ve třinácti jsem začal vyhrávat první závody. Postupně se na to začali nabalovat sponzoři a různé výlety. Říkal jsem si, že by to mohlo takhle vydržet aspoň do dvaceti let, a ono to drží pořád, pořád se to prodlužuje a nekončí to. Ale nebylo to tak, že bych něco z toho plánoval. V tomhle sportu se to asi musí stát trochu spontánně.

A.cz: Takže to není jako v jiných sportech, kde musíš spoustu času obětovat tréninku a o úspěch vyloženě usilovat? 

My nemáme trenéry, tady si za tím každý musí jít úplně sám. Když se chceš zlepšovat, musíš tlačit sama sebe. Když člověk chodí jezdit každý den, zlepšuje se sám, a kdo má silnou vůli, nepotřebuje, aby ho k tomu dokopával někdo jiný.

Foto: Dan Vojtěch

A.cz: Takže úspěšný ve skateboardingu může být jen ten, kdo má silnou vůli.

Dá se říct, že jo. Ale usnadňuje to ta volnost tréninku. Nemusím chodit jezdit v devět ráno, když nechci. Co v devět! Znám sportovce, co vstávají v sedm ráno a chodí běhat. My to máme přesně naopak, můžu si jít zajezdit třeba od sedmi do devíti večer. Podle mě navíc skateboarding není sport, ke kterému se člověk musí nutit. Já se i vyhýbám slovu trénink, radši říkám, že si jdu prostě zajezdit a dělat, co mě baví. Pořád je tam atmosféra toho, že jdu jezdit s kámošema, se kterýma se hecujeme navzájem. Takže vlastně i to okolí člověka dokope k tomu, aby se zlepšoval.

A.cz: Jak dlouho trvá kariéra skateboardisty? Záleží tam vůbec na věku?

Asi záleží, i když jde možná spíš o to, jak to vnímají lidi okolo. Když se o sebe člověk stará, může vydržet opravdu dlouho. Stejně jako v jiných sportech i tady se ta aktivní doba sportovců prodlužuje, všechno se posunuje, ví se mnohem víc o stravě. Takže věřím tomu, že moje generace vydrží jezdit třeba do pětatřiceti.

A.cz: Takže stravu si skateboardisti hlídají?

Teď to tak sice nevypadá (ukazuje na cappuccino a dortík před sebou), ale jinak jo, trošku nad tím přemýšlím. Snažím se poslouchat, co mi řekne moje tělo. Myslím, že dokážu vycítit, co právě potřebuju, abych fungoval. Nemůžu moc přibrat, protože pak už by se mi blbě jezdilo. Takže nedodržujeme striktně nějaká pravidla, ale oproti generaci, co byla přede mnou, je to rozdíl. To byli pankáči, kteří nic neřešili. Snídali pivo, a hlavně aby byla zábava.

A.cz: I když se tedy na tradiční tréninky ve skateboardingu nehraje, připravuješ se i v posilovně, nebo třeba běháním?

Já když posiluju, už pak nejsem schopný jezdit, takže jsem si to rozdělil. Přes zimu jsem chodil hlavně cvičit a běhat, díky tomu jsem zesílil, cítím se líp a lépe se mi jezdí.

A.cz: Co nějaká psychická příprava, funguje u vás něco takového?

Já hlavu moc neřeším a ani se nechystám. Na ostatních spíš vidím, že čím víc se tím zabývají, tím je to horší. Nejdůležitější je nebrat závody moc vážně. Ale spousta skejťáků včetně mě má takovou zvláštní poruchu. Před závodem, než se rozjedu, vždycky protočím skejta a třikrát s ním poklepu o zem. Když to neudělám, nejsem schopný jezdit. Xkrát jsem se to snažil překonat a nedělat to, ale vždycky se mi pak něco stalo. Znám lidi, co si klepou na zuby, lidi, co se nemůžou rozjet, když vidí před sebou ptáky nebo třeba červené auto.

Foto: Dan Vojtěch

A.cz: Dá se skateboardingem slušně vydělat?

Záleží. Když člověk vyhraje závody v Evropě a vrátí se s těmi penězi do Čech, je to poměrně dost. Ale kdybych se vracel do Švýcarska, měl bych to o trochu těžší. Ale obecně si myslím, že se tím dá slušně vydělat. Když to vezmu ze svého pohledu, žádnou jinou brigádou bych si tolik nevydělal. Takže kombinace profesionálního skateboardingu a trošku školy je pro mě úplně ideální.

A.cz: Studuješ vysokou z nějaké setrvačnosti, protože víš, že by se to mělo, nebo myslíš na nějaká zadní vrátka?

Asi proto, že chci dělat i něco jiného než jen skejt. Kdybych se pohyboval jen v té jedné komunitě a pořád myslel jen na skejt, mám pocit, že bych se nerozvíjel dál, že bych se zaseknul. Škola mě aspoň tlačí někam dál.

A.cz: Na střední škole jsi studoval fotku a grafický design a teď na vysoké mezinárodní vztahy.

(rozesměje se) Já vím, že to zní blbě. Ale měl jsem pocit, že co se týče grafického designu, už se nemám kam dál posunout. Kreativita se nedá naučit. Taky jsem chtěl mít větší rozhled. Jenže teď zase tíhnu k něčemu trochu jinému. (směje se)

A.cz: K čemu?

Blíž k médiím, příští rok chci jít na mediální studia.

A.cz: Jak se rodí hvězdy typu Tony Hawk? Co se musí stát, aby tě najednou znali všichni na světě?

Tony Hawk je především dobrý byznysmen. Začalo to někdy v devadesátých letech, kdy jako první ustál devítistovku (trik na skejtu, obrat o 900 stupňů), měsíc nato vyšla jeho první hra a už to jelo. Nic z toho určitě nebyla náhoda, měl to dobře naplánované a povedlo se mu to. Takže je to o tom, udělat správné věci ve správný čas.

A.cz: Je tohle důvod, proč se kromě skejtu věnuješ tolika projektům? 

Nedělám to proto, aby se ze mě stal Tony Hawk, spíš přemýšlím nad tím, aby to všechno spolu hezky fungovalo, aby moje projekty bavily lidi. Zároveň to souvisí se mnou a s tím, že mě baví točit videa a všechny tyhle věci, proto také ten posun k médiím.

A.cz: Všichni kluci od skejtu mají nějaké svoje speciální projekty, nebo jsi v tom výjimečný?

Všichni určitě ne, asi můžu říct, že já je dělám nejvíc. Hodně jsem to nakopl minulý rok, kdy jsem si říkal, že už je mi 22 a že bych asi měl dělat i jiné věci než jen jezdit a začít si šlapat ještě jinou cestičku.

A.cz: Co dalšího kromě seriálu Skate of Mind a letních akcí Pool Parties máš ještě v hlavě?

To tady přece nemůžu říct. (směje se) Hrozně mě baví cestování a toho bych se chtěl držet, jen zkusit vymyslet ještě nějakou zajímavější formu. Aby to nebylo jen popisné, ale i zábavné a dobrodružné.

A.cz: Která destinace ze seriálu Skate of Mind byla pro tebe nejzajímavější?

Dubaj byla skvělá tím, že je úplně jiná. Ale ve finále jsem zjistil, že třeba Budapešť byla zajímavější. Svojí kulturou, přátelskými lidmi i kuchyní. Jeli jsme do těch destinací hned po sobě, takže o to víc ten obrovský rozdíl vynikl. Mladí lidé z Evropy to v Dubaji nemají jednoduché. Kvůli oblečení, můj kameraman měl kalhoty s dírami na kolenou, nás nepouštěli do restaurací. Pořád jsme měli nějaké problémy, asi jsme vypadali, že nemáme dost peněz na Dubaj. Pak jsme přijeli do Budapešti a tam to byl přesný opak.

A.cz: Jaká další místa máte v plánu?

Příští zastávka je Bilbao, jeden díl točíme i v Praze. Tady samozřejmě nevím, co natočit dřív. Pak máme v plánu Vídeň, poslední díl v první sérii bude Asie. Město jsme ještě nevybrali, záleží na levných letenkách. Cestujeme jako všichni mladí lidi, čekáme a podle letenek vybíráme destinace.

Foto: Lukáš Wagneter

A.cz: Jak proběhla tvoje první Pool Party, tedy akce, kdy se "bowl" ve skateparku naplnil vodou a skákalo se do něj?

Ze začátku jsem z toho měl trochu smíšené pocity, stál jsem u té díry a nedokázal si představit, že to dokážeme napustit vodou. Napouštěli to hasiči, takže voda byla trochu hnědá (směje se). Ale přesto byli všichni nadšení, jezdilo se, skákalo se do vody, vystřídalo se tam asi 600 lidí a teď mi všichni píšou, kdy bude další zastávka.

A.cz: Není tedy škoda, že jsou jen tři?

Když to vezmu podle svého časového plánu, tak mi ty dvě další přijdou až moc (směje se). Ale není to poslední léto a tenhle koncept se dá určitě ještě propracovat. Letos to vzniklo tak trochu samo od sebe, kdy jsem někde našel fotku napuštěného bowlu, dal ji na Facebook, kde měla hrozný úspěch, a tak jsme se rozhodli něco takového vymyslet i u nás.

A.cz: Když říkáš propracovat, v čem třeba?

Líbilo by se mi, kdyby tam byly větší skoky. Možná tam udělat ještě větší párty.

A.cz: Ty jsi přitom v jednom rozhovoru říkal, že nejsi úplně večírkový typ. Tak jak to tedy je?

On je ale tohle přesně ten koncept, který mi v Čechách chyběl. Když jsem žil v Americe, bylo normální, že se šlo někam přes den k bazénu, ale neznamenalo to, že se musíme opít jak blázni. Dali jsme si dvě tři piva a u bazénu měli jinou zábavu. Člověk pak jde domů a druhý den je ready. Z pool party taky můžeš jít domů v deset, protože si užiješ spoustu zábavy přes den.

A.cz: Nejsou večírky a afterparty tak trochu povinnou součástí skateboardingu?

Určitě. Po závodech se vždycky něco děje. Po Mystic Cupu je velká párty, ale teď jsem byl na závodech v Berlíně, kde se to bere trochu vážněji. Před závodem nikdo pít nejde a závody končí v neděli a to už se zase jede domů. A co se mě týče, mě by možná i bavilo pít s ostatníma, jenže já si dám dva drinky a druhý den mám kocovinu, že se nemůžu hýbat. A to mě odrazuje natolik, že radši nepiju. Už dávám přednost tomu, abych kocovinou neztrácel čas.

A.cz: Na jaký svůj dosavadní úspěch jsi nejvíc pyšný?

Asi na to, že se tím vším dokážu slušně uživit a nemusím přemýšlet, co jiného bych měl dělat. Mám kolem sebe totiž spoustu lidí, kteří šli za stejným cílem, ale nevyšlo jim to.

A.cz: Proč? V čem jsi lepší?

Těžko říct. Možná jsem občas lepší manažer sám sebe než ostatní. Což je potřeba. My nemáme lidi, kteří by za nás řešili třeba marketingové věci a tak, všechno si řešíme sami. I prezentace našich projektů si vytváříme sami. K tomu mně zase pomáhá ten grafický design. Jsem díky tomu schopný sestříhat si svoje videa, upravit vlastní fotky.

Foto: Red Bull Media House

A.cz: Jaký úspěch by tedy ještě měl přijít?

Chtěl bych, aby měl úspěch ten cestovatelský projekt.

A.cz: Na tom ti záleží víc než na samotném sportu?

Určité výkony jsou samozřejmě toho součástí, ale jinak se dá říct, že jo. Závody samozřejmě chci jezdit dál, ale chci se soustředit jen na ty největší, třeba tři za rok.

A.cz: Je vidět, že máš všechno skvěle promyšlené. Minimálně na to, kolik je ti let. Nepřipadáš si mezi svými vrstevníky občas trochu jiný, starší?

Je těžké najít kamaráda, který by měl stejný přístup k životu jako já. Už proto, že já mám přes den čas a můžu si udělat čas, kdy chci. Proto mám spoustu kamarádů mezi muzikanty a lidmi s podobným stylem života, kteří jsou schopni se uživit i bez toho, aby ráno vstávali do práce. V tom vidím největší rozdíl. Když teď zavolám kamarádům, s kterými jsem jezdil dřív, všichni jsou někde v práci.

 

Právě se děje

Další zprávy