Rozhovor – Až 98 procent pražských pohřbů je prováděno kremací, jde suverénně o nejvyšší číslo v Evropě. „Do určité míry to odráží i ateismus Čechů,“ vysvětluje jeden z důvodů Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hl. města Prahy. V pohřebnictví se pohybuje od roku 1992. A za tu dobu se v jeho oboru změnilo mnohé.
Aktuálně.cz: Polský spisovatel Mariusz Szczygieł věnoval ve své knize Udělej si ráj jednu z kapitol vztahu Čechů k pohřbívání. A jako Polák byl velmi rozčarovaný. Tvrdí se v ní, že když pohřeb nemá pro nebožtíka žádný význam, není k němu ani společenský důvod. Souhlasíte s tím?
Julius Mlčoch: S tím nechci souhlasit, protože tomu tak ve skutečnosti není. Pokud se na to budeme dívat čistě z technického hlediska, tak nebožtíkovi to je opravdu jedno. Pohřeb a rozloučení se zesnulým jsou především důležitým aktem pro pozůstalé. Důležitost pohřbívání bych ilustroval na jednom příkladu. Britští vědci se kdysi snažili přijít na to, kdy de facto vznikla lidská společnost. Objevili, že jakýsi prapředek člověka v Africe začal pohřbívat své mrtvé před miliony lety, čímž vlastně získal představivost o tom, že může existovat i nějaký život po smrti. A to byl právě moment, kdy podle nich vznikla lidská společnost a člověk se vymanil z temnot zvířecí společnosti. Kdybych měl citovat profesora Halíka, tak on má obavy, abychom se opouštěním těchto rituálů nevraceli zpátky do temna říše zvířat.
Julius Mlčoch
- Ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy (od roku 1993).
- V pohřebnictví pracuje od roku 1992.
- Od října 2012 je předsedou komise pro pohřebnictví při Sdružení pohřebnictví v České republice.
A.cz: Pro řadu lidí je frustrují a bolestivé po obřadu přijímat kondolence, pohřby proto velmi často probíhají bez nich. Stydí se Češi za svůj smutek?
Kondolence je vyjádření účasti. Proč jsme na svatbě všichni veselí a navzájem se objímáme? Tu radost s někým sdílíme a čím je těch lidí více, tím je naše radost kvalitnější.
A.cz: A proč k tomu tak nechtějí přistoupit v případě zármutku?
Když jsem se objevil na některém z pohřbů, pozoroval jsem průběh kondolence. Mohu vám říct, že ve většině případů vidíte, jak z lidí v ten moment spadává tíha. Pak sice vyjdou ven a zase to na ně padne, ale v tu chvíli přijímají, že s nimi známí, přátelé a sousedi sdílejí jejich smutek. To je pravá podstata kondolence. Četl jsem příběh o jednom sociologovi, který zkoumal v amazonských pralesích původní kmeny a během svého vyprávění popisoval situaci, kterou zpočátku vůbec nechápal.
Jedné rodině spadlo dítě ze stromu a zabilo se. Celá vesnice o tom samozřejmě věděla. Zatímco matka truchlila nad zemřelým dítětem, přišla za ní jedna z rodin a ptala se, co se stalo. Žena jim srdceryvně vyprávěla celý příběh. Pak se najednou objevila druhá rodina z jiné chaty. A takto tam prošla celá vesnice, která s rodiči probírala, co se vlastně stalo. Proč je takto týrají? ptal se ten sociolog a najednou si uvědomil, že tím, jak o tragédii mluví a vidí, jak ostatní členové komunity s nimi cítí a chápou je, tak vlastně pomáhají rodině vyrovnat se se ztrátou dítěte. Proč to umí jednoduché kmeny v Jižní Americe a nezvládne to civilizovaný člověk?
A.cz: Máte nějaký příklad z Evropy?
Ve Francii mají například pohřební služby vyčleněné samostatné byty, které si můžete pronajmout. Je tam chlazený katafalk, kde je nebožtík uložen, a pozůstalí tam s ním sedí, pořádají rozlučkovou hostinu a můžou tam dokonce i spát. A takto se s ním loučí…
A.cz: Francouzský historik Philippe Ariès tvrdil, že smrt se ve 20. století stala čímsi, za co se lidé stydí jako za biologické potřeby, a ve smrti vidí jen hrůzu. Proč na dnešní společnost působí smrt tak odpudivě?
Postavil bych proti tomu verše Jiřího Wolkera, který říká, že „smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je…“ Lidé ztratili vědomí, že každý je smrtelný. Jednou se naše energie vyčerpá a nastane konec. Smrt je potřeba si uvědomovat a počítat s ní. Medicína uznávala jenom vyléčené lidi. Úmrtí pacienta brali lékaři jako svoji prohru. České nemocnice přesouvají nevyléčitelné případy a pak argumentují, že jsou výborný ústav, a chlubí se nízkým počtem zemřelých. V některých státech může pohřební služba přijet do nemocnice až po páté hodině, ve Velké Británii mají místo černých pohřebních vozů bíle natřené ambulance. Člověk je smrtelný, s tím se nic nenadělá. Když si to lidé neuvědomují a snaží se být in, tak poté se to přenáší do vztahu ke starším v rodině či známým, kterým se již blíží úmrtí.
A.cz: Se ztrátou blízkých souvisí i držení smutku. Mám pocit, že čím dál víc je člověk tlačen k tomu, aby smutnil v soukromí a neotravoval se svými negativními prožitky ostatní.
Vše, co se děje kolem smrti, se odsouvá stranou. Dřív býval předpis, podle kterého musela vdova chodit v černém a držela tzv. hluboký smutek. V dnešní technické společnosti je držení smutku velice komplikované. Nároky, které se kladou na pracující a zaměstnance, nedovolují velkou toleranci.
A.cz: Před rokem 1989 pohřbívání bez obřadu téměř neexistovalo, dnes je to běžný trend. Čím to?
Důvodů je celá řada a je velmi obtížné všechny pojmenovat. Dle mého názoru existovalo po převratu daleko více možností, jak mohli lidé utratit své finanční zdroje. Když před rokem 1989 došlo k úmrtí, tak sáhli do úspor a pohřeb zkrátka zaplatili. V devadesátých letech se svět otevřel, koruna začala mít jinou váhu a najednou se před lidmi objevila otázka: Mám dát deset tisíc za pohřeb, nebo jet za dvanáct tisíc na dovolenou? Co je pro člověka pozitivnější prožitek?
Lidé ztratili vědomí, že každý je smrtelný. Jednou se naše energie vyčerpá a nastane konec. Smrt je potřeba si uvědomovat a počítat s ní.
A.cz: Ono se není čemu divit, když slušný pohřeb s obřadem stojí dvě třetiny průměrného platu v Česku…
V Praze stojí pohřeb bez obřadu přibližně třináct tisíc. Nejlevnější obřadový pohřeb nabízíme za necelých patnáct tisíc korun. Jde pouze o dva tři tisíce rozdíl a je to v rakvi, s obřadem a zápůjčními věnci, ke kterým si pozůstalí koupí pouze stuhu, ale už je to obřad, během kterého se mohou pozůstalí se zemřelým plnohodnotně rozloučit.
A.cz: Česká republika drží v Evropě primát, co se týče počtu kremací. Čím si to vysvětlujete?
Kdoví, třeba je to tím, že naši staří Čechové ještě v pohanských dobách měli žárové hroby. Do určité míry to odráží i ateismus Čechů. Další teorií je, že minulý režim se snažil zlikvidovat církve a podporoval civilní obřady a pohřeb žehem. Do vzniku samostatné republiky jsme byli součástí Rakousko-Uherska, kde bylo zpopelňování zakázáno. To povolil až jeden z prvních zákonů samostatného Československa v roce 1919. Lidé se nechávali do té doby zpopelňovat v Německu, kde byla kremace povolena. První krematorium na našem území vzniklo v roce 1915 v Liberci, ale nemohlo až do zmiňovaného zákona zpopelňovat.
A.cz: Už jste přemýšlel nad tím, jaký pohřeb byste si přál?
Těžko můžu říct, že veselý. Přestože bydlím v Modřanech, kde má naše rodina hrob již od roku 1919, takže bych měl kam spočinout, tak asi kremačně. Je to i praktičtější, nemusíte mít tak velký hrob.
