Praha – "Nemůžeme bohužel přijmout všechny pacienty. A není to vždy jen otázka toho, co bychom uměli, ale co máme povoleno,“ říká o své práci šéfka Ústavu experimentální medicíny AV ČR profesorka Eva Syková, která je nadějí pro pacienty s poraněním mozku a míchy.
Léčba kmenovými buňkami ušla v laboratořích pořádný kus cesty, aplikovat ji ale u lidských pacientů není tak jednoduché, a to hlavně kvůli zákonným omezením. Do studie, která by mohla po úrazu postavit člověka zpátky na nohy, se totiž není jednoduché dostat. Čeští vědci tak musí pacienty, pro které jsou mnohdy tou poslední nadějí, často odmítat.
Užití buněčné terapie v případě mrtvice nebo kómatu bude podle profesorky Sykové brzkou budoucností. Již dnes je běžně využívána k léčbě leukémie, pomocí transplantace kostní dřeně navrátí do běžného života až 80 procent pacientů.
prof. MUDr. EVA SYKOVÁ, DrSc.
- narodila se v roce 1944 v Rožmitále pod Třemšínem
- po gymnáziu pracovala jako laborantka při ČSAV a v roce 1960 s Dr. Janem Burešem ve fyziologickém ústavu, odkud teprve odešla studovat medicínu
- v roce 1983 založila a vedla Laboratoř neurohumorálních regulací a o osm let později celý tým přešel pod Ústav experimentální medicíny AV ČR, kde pracuje již přes dvacet let
- od října 2012 je členkou Senátu za Prahu 4 a od března 2013 je poradkyní předsedy vlády pro vědu a výzkum
Aktuálně.cz: Paní profesorko, mnozí léčbu kmenovými buňkami stále považují za experiment. Co považujete za zlom v tomto oboru?
Eva Syková: Ještě jako medici jsme se učili, že po narození už žádné buňky v mozku nevznikají, ale naopak odumírají, což způsobuje celou řadu onemocnění. V 50. letech se naopak ukázalo, že se tvoří celý život.
Velkým objevem bylo, že v mozkových komorách vznikají kmenové buňky, které jsou schopné migrovat do oblastí, kde jsou potřebné, to je například do hipokampu – centra paměti – nebo do čichového bulbu. Pokud dojde k malému poškození, o kterém ani nemusíme vědět, přesunou se právě tam. Což nám dalo naději, že v budoucnu budeme moci napravit i mnohem větší poškození, pokud dodáme buňky do mozku v mnohem větším množství.
A.cz: Odkud se tedy v reálu dají získat kmenové buňky?
První kmenové buňky se získávaly z embryí, což byl velký etický problém. Dnes se ukazuje, že se tento zdroj dá obejít, protože je možné je získávat i z potraceného plodu a vytvořit nesmrtelné buněčné linie. Možné je také vytvořit nové buňky, které napodobují ty embryonální z již dospělé buňky pacienta, například z jeho kůže nebo sliznice. Genetickou modifikací se vytvoří pluripotentní buňky, které mají schopnost se diferencovat do všech potřebných buněčných druhů.
V klinických zkouškách po celém světě se ale zatím používají především vlastní buňky pacienta, protože panují stále obavy z geneticky modifikovaných buněk a z buněk, které by mohly vytvářet u hostitele nádory. Přesto si myslím, že je to jen otázkou času, kdy se budou používat i dárcovské buňky. Některé kmenové buňky totiž nevyvolávají žádnou imunitní reakci, takovou, jaká se vyskytuje při transplantaci orgánů. U těchto typů buněk, například mesenchymálních buněk z kostní dřeně, není potřeba používat imunosupresiva, to je velká výhoda.
A.cz: Buňky se využívají nejen v místě poranění, ale vytvářejí se z nich i celé orgány. Dá se vytvořit opravdu jakýkoliv orgán?
V podstatě ano. Říká se tomu tkáňové inženýrství, ovšem samotné buňky nám nestačí. Když budeme chtít vytvořit trojrozměrný orgán, jako je třeba močový měchýř nebo sval, musíme mít kostru. Ta je buď z přirozeného materiálu, což může být lidská, nebo prasečí tkáň, ze které se nejprve odstraní všechny buňky a poté nasadí vlastní buňky pacienta. Druhou možností je nosič, který se vytvoří například z polymerů nebo nanovláken.
A.cz: Proč je jejich uvedení do praxe tak zdlouhavé?
Zatím využíváme málo typů buněk, ty, které nejsou tak specializované. Navíc to, co umíme u zvířat, není možné okamžitě provádět u lidských pacientů, abychom jim neublížili. Každé zavedení takovéto metody do praxe zahrnuje velmi nákladné klinické zkoušky. I když otestujeme jejich bezpečnost a částečně i účinnost, musíme provést takzvanou slepou zkoušku, abychom opravdu prokázali jejich efekt. To znamená, že polovině pacientů podáváme kmenové buňky a druhé ne. To už se ale bavíme o stovkách pacientů, což je velmi nákladná záležitost.
A.cz: Jaké to je, odmítat lidi, které nemůžete zařadit do studie, nebo vědět, že jsou ve skupině, která terapii nedostává?
Není to snadné a já se s tím těžko vyrovnávám, snažíme se pomoci všude tam, kde to považujeme za smysluplné, kde je naděje alespoň na zpomalení choroby, na kterou dnes nemáme jiné léky.
A.cz: Medicína už umí léčit ledacos, takže se dá předpokládat, že spíše než na infarkt budeme pomalu umírat na demenci. Jsou kmenové buňky nadějí i pro onemocnění stáří?
U demence je to dost problematické, i když se zvířatům po podání buněk paměť zlepšila. U nich totiž víme, kdy onemocnění propukne, a můžeme podávat léky ještě před tím nebo úplně na začátku. V případě lidí chorobu odhalíme mnohem později, to už ale nejsou buňky schopné trvalé poškození napravit. Buňky totiž často působí pouze jako záchranáři, produkují řadu faktorů, které zabraňují buněčné smrti a podporují regeneraci.
A.cz: O kmenových buňkách se často psalo v souvislosti s tím, že se získávají z pupečníkové krve, kterou některé firmy nabízejí k uskladnění za velké peníze. Je to opravdu tak zázračné, nebo si hrají s city novopečených matek?
Je náročné pracovat v takto přísných podmínkách. Proto je klinický výzkum tak nákladný.
Ne, uchovávat si vlastní pupečníkovou krev nemá žádný smysl. Něco jiného je její darování do krevní banky, která je celosvětově propojená s ostatními bankami, a v případě potřeby je okamžitě možné vyhledat vhodného dárce. Existuje opravdu jen zanedbatelné množství případů, kdy by dítě mohlo potřebovat výslovně vlastní pupečníkovou krev. Je tu vždy možnost dárcovství i využití vlastní kostní dřeně, která je navíc čerstvě odebraná, a ne rozmrazená. Víme, že jen menší procento zmražených buněk je poté životaschopných. Je to v podstatě spíše byznys.
A.cz: Jak náročný je výzkum kmenových buněk v laboratoři?
Velmi náročný. Přípravy buněk pro kliniku se musí provádět v naprosto čistých prostorách, kde jsme převlečeni do speciálních obleků včetně prádla. Monitorujeme částice, vlhkost i teplotu 24 hod denně. Opakovaně stanovujeme nepřítomnost bakterií a virů, vše musí projít několika okýnky dovnitř i ven. Je náročné pracovat v takto přísných podmínkách. Proto je klinický výzkum tak nákladný.
