Aktuálně.cz: Jak náročné bylo po úspěšných projekcích o pouti do Jeruzaléma napsat o tomtéž knihu?
Ladislav Zibura: Neměl jsem s tím vůbec zkušenosti, takže jsem se trochu hledal. Také mně dalo práci se k psaní donutit. Většinou jsem to dělal tak, že když jsem se k tomu nedokopal za celý den, šel jsem do nonstop baru a tam jsem třeba osm hodin v kuse psal, nikdo mě tam nerušil. Knihu jsem měl hotovou za dva měsíce. Až mě překvapilo, jak je to jednoduché, napsat a vydat knihu, navíc u renomovaného nakladatelství, jako je Albatros. Myslel jsem, že je to nedostižná meta.
A.cz: Co je hlavní myšlenka knihy?
Je to svědectví o dobrotě světa. Těžko otestovat dobrotu lidí v nějakém koutě světa lépe než tak, že tam člověk vyrazí bez informací, bez peněz a odevzdá se jim do jejich rukou. Kniha je příběhem nikoli o mně, ale o člověku, který jde pěšky přes Turecko a Izrael, a především o lidech, které jsem tam potkal.
A.cz: Co vás nejvíce na cestě překvapilo?
Překvapilo mě, jak pohostinní jsou muslimové. Od prvního dne, kdy jsem byl v Turecku, tak jsem žasl nad tím, jak to tam funguje. Když mě někdo po sedmé večer viděl s báglem na ulici, hned se mě někdo ptal, kde budu spát. Když jsem řekl, že nevím, vzal si mě k sobě domů. Polovinu nocí na cestě jsem strávil u cizích lidí doma. Když jsem pak procházel Izrael, zrovna tak mě překvapila pohostinnost Židů. Pochopil jsem, že pohostinnost hodně souvisí s finanční situací. Chudí lidé jsou nejvíc pohostinní.
A.cz: Jak si to vysvětlujete? Měl jste štěstí a narazil jste na samé dobré lidi?
Nemyslím si, že by v jádru byli všichni úplně dobří a dokonalí. Já jsem ale přišel, dal jim svou důvěru a možnost udělat pro mě něco dobrého a oni to pro mě udělali. Pomohl jsem vytvořit svět pro vznik dobra. Byl jsem ideální objekt pro dobrý skutek – mladý, sympatický, blonďatý kluk, často první turista po dvaceti letech v jejich vesnici. Dospěl jsem k závěru, že lidé budou takoví, jak se k nim budeme chovat. V Turecku jsou zvyklí, že Evropané muslimům moc nedůvěřují. Já jsem to dělal tak, že když jsem k někomu přišel domů, položil jsem na stůl peněženku se všemi svými penězi a odskočil si na záchod. Tím jsem jim dal najevo svou plnou důvěru.
A.cz: Co vás ta dlouhá pěší pouť naučila?
Naučila mě být tolerantní ke kulturním odlišnostem, přistupovat k nim s pokorou – nedivit se, nehodnotit, pouze poznávat a obdivovat. Člověk odhodí svou evropskou touhu hodnotit, známkovat – tohle je prima, tohle mají špatné, tohle se mi nelíbí.
A.cz: Podobných pěších putování už bylo hodně, stejně jako nabídek projekcí z cest. Takové plakátky visí v každém menším městě na každém rohu. Čím to podle vás je, že zrovna vaše pouť tolik lidí oslovila?
Myslím, že to je tím, že se tomu pořád věnuju naplno a investuju do toho maximum času. Pro mě neexistuje říct, že něco nestihnu nebo nemám na něco čas, to to radši udělám přes noc. Aktivně se věnuji propagaci projekcí, stavím se k nim s pokorou, i když jsme na jaře vyprodávali pražská kina. Přistupuji k tomu tak, že mi někdo dává velkou důvěru, kterou bych neměl zklamat. A další věcí je, že jsem ty projekce pojal trochu jinak, než je zvykem. Je to připravený stand up plný zábavných historek. V podstatě kdybych šel z Aše do Jablunkova, tak o tom mohu udělat úplně stejně vtipné vystoupení, jako když jsem šel pěšky z Turecka do Jeruzaléma.
A.cz: Odlišné je i vaše pojetí, jak líčíte zážitky z cest – ne jak jste dobrý, co jste všechno dokázal, ale v knížce se často objevuje váš povzdech „Ladislave, Ladislave, cos to udělal“. Baví vás dělat si ze sebe legraci?
Lidi už jsou přesyceni těch, kteří se berou hrozně vážně a chtějí se pochválit, jak jsou šikovní, že někam došli. Já si ze sebe dělám srandu. Mluvil jsem s Danem Přibáněm z Trabantů, říkal mi, že dlouho čekal, až o cestování bude někdo vyprávět humorně jako oni, a že se toho dočkal u mě.
A.cz: Se svými projekcemi jste absolvoval úspěšné turné, často vyprodané. Nahradilo vám to váš sen stát se rockovou hvězdou?
Ano, byl to jeden z mých nesplnitelných snů, protože jsem na nic nehrál. A najednou se mi to děje – přijedu do města, přijde dvě stě, tři sta lidí, uděláme z toho trochu mejdan, člověk je za celebritu. Můj příběh je ukázka toho, že velké věci mohou dokázat i docela obyčejní lidé bez zvláštního nadání. Stačí investovat svůj čas a mladickou nerozvážnost. Jsem rád, že mohu mladým lidem ukázat, že to jde, že i s malou věcí mohou mít velký úspěch, stačí chtít. Přitom jde celkem oblbost. Co to je čtyřicet dní? Vždyť to jsou dvě dovolené v Chorvatsku. Ani 1400 kilometrů na cestě do Jeruzaléma není žádná horentní suma.
A.cz: Trefil jste se tedy do nálady ve společnosti?
Myslím, že máme hrozně málo dobrých věcí a zpráv kolem sebe. Jsme obklopeni lidmi, kteří nám říkají, jak je ten svět zlý. To samé dělají média a nejde se tomu vyhnout jako dříve – člověk si prostě nepustil televizi, nekoupil noviny. Ale dnes, když chcete pracovat, normálně žít, jít do kina, musíte otevřít internet a ty negativní zprávy neobejdete. Češi se navíc hrozně rádi bojí. A já najednou přicházím s pravým opakem. Říkám lidem, jak je ten svět hezký a jak to bylo bezvadný chodit mezi samými muslimy a dělat si navzájem srandu ze své víry, což jsme mimochodem opravdu dělali. Když lidem říkám, jak je ten svět hezký, v podstatě jim pochválím jejich místo pro život, a to není k zahození. Každý, kdo na projekci přijde, musí odcházet spokojený, protože se dozví, že se narodil do hezčího světa, než si myslel.
A.cz: Na svých projekcích vyzýváte mladé lidi, aby následovali vašeho příkladu a také se vydali na nějakou pouť. Máte tedy své následovníky?
Je pravda, že jsem se stal jakýmsi maskotem lidí, co uvažují o pouti nebo se na ni už vydali. Inspiroval jsem jich hodně, pořád mi někdo píše, kam se na základě mé projekce vypravil a že jsem mu dal odhodlání někam vyrazit.
A.cz: Zvýšila se vaše popularita po vystoupení v AZ kvízu, kdy jste jako první hráč v historii obsadil všechny rohy pyramidy a snažil jste se vybírat nejméně výhodná políčka?
Je to asi největší blbost, co jsem kdy udělal, takže bych nerad byl zrovna kvůli tomu populární. Ale pakliže lidé díky tomu přijdou na projekci, tak už mi to tak nevadí. AZ kvíz je pro mě trochu uzavřená kapitola, i když je pravda, že legenda AZ kvízu Aleš Zbořil mi křtí mou knihu. Začalo to jako vtip, ale pak jsem mu zavolal a on řekl, že ano. Prostě ten svět je jednodušší, než si lidé myslí.
Dalo mi to ale třeba možnost oslovit přes milion lidí pomocí třístránkového rozhovoru v Nedělním Blesku. Redakci zaujala pitomost, kterou jsem udělal v AZ kvízu, ale já jsem dostal možnost šířit myšlenky, kterým věřím, a ukázat těm čtenářům jiný pohled na svět a na život, říct jim, že mě muslim nechal spát u sebe v posteli a sám spal na zemi. Abych mohl tyto myšlenky šířit, musím se dělat trochu floutkovsky atraktivnějším, než jsem, musím být provokativnější a často jsem v situacích, které mi nejsou příjemné, protože jsem nikdy nechtěl být známý. Nic jsem neplánoval, prostě se to stalo. Ale stojí mi to za to, protože mohu oslovovat spoustu lidí s dobrými věcmi. Vytvářím zkrátka ostrůvky pozitivní deviace a tím ustupuje negativní energie, která v nás Češích je.
A.cz: Říkáte, že se děláte atraktivnější, provokativnější, stal jste se známým. Pozorujete třeba, že vás nějak více uhánějí dívky?
Poslední týdny mě skutečně uháněly dvě ženy. Jednalo se o dámy z Albatrosu, když jsme finišovali s knížkou a už nebylo moc času (smích).
A.cz: Jaké jsou vaše další plány? Opět se někam vydáte?
Cestovatelské projekce samozřejmě nechci dělat celý život, to už by pak člověk vykrádal sebe sama. Ale chtěl bych ještě udělat dvě nebo tři cesty. Další povede do Afriky, chci pěšky projít Afriku, to už je hotová věc. Chci opět zbořit předsudky lidí, kteří milosrdně přijali Afriku proto, že jim černoušci přijdou roztomilí,a nic moc dalšího si o nich nemyslí. Uvažuji rovněž o pěší cestě na polární kruh. Také chci jet na misi Člověka v tísni, pracovat tam a ukázat, co tato organizace dělá dobrého, nějakou atraktivní cestou.
A.cz: A co bude po těch dvou až třech cestách?
Tak to by mi mohlo být nějakých dvacet šest let, to už bych se rád usadil, normálně pracoval, třeba v rozhlase, a založil rodinu.
