Po teroristických útocích v Bruselu, Paříži, Londýně, Madridu či New Yorku nejsou lidé zalezlí doma a dále zaplňují náměstí, veřejnou dopravu, účastní se hromadných akcí. Jak je to možné? Vždyť strach je přece starobylým průvodcem člověka.
"Je to obranný mechanismus, který se vyvíjel proto, aby chránil živé tvory před nebezpečím," uvádějí vědci Jeasok Kim ze Spojených států a Min Hwan-čung z Jižní Koreje.
"Strach z některých stimulů je vrozený, například silný rámus vyvolává strach u novorozenců, ale strach může být také získaný různými stimuly, které vedou živé tvory k tomu, aby reagovali odpovídajícím způsobem na nové situace nebo změny," dodávají. Strach je tedy užitečný, jak u zvířat, tak u lidí, právě proto, že pomáhá rozeznávat nebezpečí a vyvarovat se ho. Kdyby naši předci neměli strach a nezůstávali v případě potřeby v úkrytu jeskyně, nebyli bychom tu ani my.
Důležité pro přežití je mít strach, ale i schopnost ovládat ho
Neurofyziologický mechanismus, který vyvolává strach, je velmi účinný, ale potřebuje neustálou podporu paměťových funkcí, protože vzpomínka na situaci, která strach vyvolala, slábne a strach ztrácí na své síle. Jestliže chce některý druh přežít, musí se učit strachu, ale také ho musí umět ovládat. Nebyli bychom zde, kdyby naši předci nevyšli v pravou chvíli z jeskyně, aby si obstarali potravu nezbytnou k přežití a reprodukci. K překonávání strachu slouží schopnost sebekontroly a programování, kterou má člověk díky nejvyvinutějším oblastem mozku, jako je jeho frontální oblast.
Události poslední doby, opakující se teroristické útoky, představují nepochybně opakující se stimul, který je schopen působit na mozkové struktury. Nyní se setkáváme s událostmi, které by nás potenciálně měly nadlouho zavřít v domovech. Ale náměstí jsou plná.
Je tomu tak proto, že náš mozekdovede rozlišovat. Podle izraelsko-amerického psychologa Daniela Kahnemana, držitele Nobelovy ceny za ekonomii a autora knihy Myšlení, rychlé a pomalé, má naše mysl schopnost konfrontovat se s malými nebezpečími: máme tendenci buď je ignorovat, nebo jim přikládat přílišnou váhu. Téměř nikdy se nám nepodaří držet se někde uprostřed.
"V dnešním světě jsou teroristé nejvýznačnějšími realizátory umění vyvolávat fenomén definovaný jako availability cascade," uvádí. Jde o jev, jímž se strašlivá událost, pro jedince však málo pravděpodobná, stává prostřednictvím médií tím, o čem všichni mluví, a nakonec vyvolává z hlediska pravděpodobnosti nereálný strach.
Autonehody jsou nebezpečnější než teroristické akce
Kromě hrozivých výjimek, jako bylo 11. září, je počet obětí teroristických útoků velmi nízký ve srovnání s jinými příčinami smrti. I v zemích, jako je Izrael, se téměř nikdy týdenní počet obětí nepřiblíží počtu obětí autonehod. Podle Kanhemana se terorismus zaměřuje na to, čemu ve své teorii říká systém 1 fungování mysli, který nám umožňuje dávat bezprostřední odpovědi na jednoduché problémy, řídit na dobře známé dálnici. V praxi to je automatický pilot mysli.
Když se objeví nebezpečí, systém 1 povolá systém 2, který uvádí v činnost schopnost kritiky a vyhodnocování. Abychom mohli ovládat odpovídajícím způsobem vlastní reakci na teroristický útok, musíme překonat počáteční reakci řízenou systémem 1 a nechat působit systém 2.
Lidé, kteří i po teroristickém útoku plní náměstí, překonali instinktivní reakci strachu. Provedli kritickou operaci, která nijak nesnižuje emotivní reakci na bolest, ale připojuje k ní něco navíc: odhodlání neustoupit a také schopnost si uvědomit, že teroristické útoky mají za cíl rozsévat strach prostřednictvím médií. To však nesmí oslabovat ostražitost. A to nejen člověka z ulice, ale i politiků. Jak připomíná Kahneman, strach, byť iracionální, nesmějí politici ignorovat. Ať už je strach racionální, nebo ne, je bolestný a oslabuje a politici mají povinnost ochránit veřejnost před strachem, nejen před reálným nebezpečím.
