Praha – Věhlas klavíristy Ivana Moravce, dlouholetého sólisty České filharmonie, zdaleka přesáhl hranice české kotliny. Skromný klavírista s pověstí perfekcionisty exceloval v koncertních síních po celém světě a stal se jediným Čechem, který byl na konci 90. let zařazen do prestižní edice nazvané Velcí klavíristé 20. století. V pondělí se životní cesta největší české klavírní hvězdy posledních dekád uzavřela, v listopadu by Moravec oslavil pětaosmdesátiny.
Moravec si přes své umění a skvělou pověst nikdy neliboval v publicitě, nerad poskytoval rozhovory, a možná proto jej nebylo možné označit za proslulou star. Dokonce ani neměl v oblibě efektní virtuózní čísla a při své hře se zcela koncentroval na vnitřní svět skladeb Mozarta, Chopina, Schumanna, Brahmse, Ravela či Debussyho. Jeho jediným vstupem do populárnější sféry byl krátký příspěvek na soundtracku k filmu Amadeus, ale i tam šlo jen o úryvek z jednoho méně hraného Mozartova koncertu.
V západních médiích býval přezdíván "básníkem klavíru" či "pianistou pianistů". Popsat pár slovy Moravcovu hru je podle odborníků nemyslitelné. Moravec disponoval perlivou technikou, dynamickou škálou úhozu a dokázal překvapit i jemnými odstíny nálad. A přestože jej v posledních letech trápily zdravotní potíže a koncertoval jen vzácně, dokázal si Moravec u posluchačů vysloužit bouřlivé ovace, například v červnu 2011 při vyprodaném recitálu v Rudolfinu nebo o rok později na Pražském jaru.
Na klavír začal pražský rodák (narozen 7. listopadu 1930) hrát v sedmi letech a jak sám vzpomínal, nikdo jej do cvičení nemusel nutit. Hudbou byl ostatně díky otci, právníkovi a amatérskému hudebníkovi, Ivan Moravec obklopen odmalička. Jako desetiletý ovšem utrpěl zranění krční páteře, což na nějaký čas přerušilo jeho hudební vývoj, ztracený čas ale dokázal díky své vůli dohnat. "Naučil jsem se hrát vahou paže, a to mi prospělo," řekl jednou.
Po studiích na konzervatoři a AMU absolvoval v létě 1957 v italském Arezzu kurz u Artura Benedettiho Michelangeliho. Slavný mistr tehdy Moravce vyslal do víru koncertů slovy: "Tenhle mládenec nepotřebuje hodiny, ten potřebuje jenom hrát." Z komunistického Československa druhé poloviny 50. let však bylo na světová pódia poměrně daleko. Navíc nabídky k nahrávání v Supraphonu se mladému umělci také zrovna nehrnuly. "Zdrojem mého úspěchu ve světě byl neúspěch doma," vzpomínal Moravec.
Přišlo však památné vystoupení se Zubinem Mehtou na Pražském jaru 1962 s brilantním provedením Beethovenova 4. klavírního koncertu a kritikou dobře přijaté koncerty v Londýně. To neuniklo pozornosti George Shella z Clevelandského orchestru a také Alana Silvera, šéfa společnosti Connoisseur Society. Pro tehdy dvaatřicetiletého Moravce bylo pozvání od Szella k vystoupení za oceánem zlomovým okamžikem v kariéře, které mu otevřelo cestu do těch nejslavnějších sálů.
V roce 1964 pak debutoval v newyorské Carnegie Hall. Pro Silvera natočil dvě desky s díly Mozarta, Beethovena, Francka a Chopina s takovým úspěchem, že byl ještě řadu let poté žádán o nové a nové verze jejich skladeb. "To je zároveň vysvětlení, proč česká hudba v mém repertoáru nezaujímá tak významné místo, i když hraji po světě poměrně často Janáčkovy skladby," svěřil se. Jeho diskografie zahrnuje desítky snímků natočených pro Connoisseur Society i další firmy včetně Supraphonu.
Moravec, který vedle České filharmonie hrál snad se všemi důležitými orchestry a dirigenty, patřil k výjimečnému druhu pianistů, kteří se po celý život věnovali nejen svému nástroji, ale i učení. Profesor pražské AMU a otec jedné dcery byl i zručným klavírním mechanikem a citlivým ladičem. A když hrál na svůj oblíbený Steinway, musel být v tom nejlepším stavu. I díky tomu je slovy jednoho z kritiků "každá z jeho nahrávek krásná sama o sobě, vzácná a oslnivá jako váza z dynastie Ming".
