Recenze - Připravte se, že výstava Roky ve dnech, jež v pražské Městské knihovně monitoruje etapu českého umění mezi léty 1945-57, není na jeden zátah. Tedy pokud se nechcete několika sály, naplněnými i na daný velkorysý prostor dosti obstojně, vyloženě proběhnout.
Expozice sestává ze zhruba osmi stovek obrazů, kreseb, koláží, soch i fotografií, což odpovídá nemalým ambicím projektu kurátorky Marie Klimešové - zmapovat a zároveň interpretovat období, kterým se konec světové války přetavil v tvrdou komunistickou diktaturu.
Výstava v tomto ohledu navazuje na její předchozí projekt, který v roce 1994 zachytila přehlídka Ohniska znovuzrození: České umění 1956-1963 období takzvaného tání v českém výtvarném umění.
Aktuální expozice tak vlastně jistým způsobem splácí dluh, který si Klimešová sama zapsala na kurátorské futro. Sstematicky podchytit období, které bylo poněkud přehlížené coby novodobá doba temna a které mělo vedle v mnoha ohledech grandiózních a uvolněných 60. let (i v rámci regionálního svrabu) pověst malého Bobše vedle Huckleberryho Finna.
Není místa na hrdinství
Že se Klimešová obřího úkolu chopila sama, má pochopitelně své důsledky. Řekněme hned ze začátku, že výstava, kterou doprovází i rozsáhlý katalog (autorem doprovodného textu je rovněž Klimešová), je celkově velmi přínosná.
Přispívá k tomu jednak kvalita vystavených prací - Alén Diviš, Vladimír Boudník, Jiří John, Robert Piesen nebo třeba Josef Sudek tak nějak nezklamou - ale i příčná metoda, kterou kurátorka pro uchopení rozsáhlého materiálu zvolila.
Klimešová k projektu přistoupila nikoli primárně chronologicky, i když kupříkladu poválečná doba či rok 1948 hraje roli pochopitelného milníku. Vybrala si třináct okruhů, v rámci kterých ukazuje společné motivy i migrující prvky v obrazech, zacílení a přístup sdružující jinak generačně i stylově odlišené autory.
Tím poskytla interpretační klíč, který dovoluje prostřednictvím okruhů jako "memento mori", "spiritualita", "balada" či "imaginace strachu" systematicky nahlédnout danou dobu mnohem výstižněji než by umožňoval ohled na jednotlivce, skupiny, styl či letopočet. V tomhle ohledu má výstava i badatelský význam.
Socreal vystrčený z dějin
Přesně tento výběr je však také problematický. Bylo i odůvodněným záměrem, aby se jednotlivé okruhy protínaly a měly svou propustnost; přesto se nelze vyhnout dojmu, že zvláště okruh "nové role populární kultury" je násilný a na zastoupená díla pasuje jako krajkové šatičky na desetiletého uličníka. Stálo by to za mnohem delší polemiku včetně toho, kdo na výstavě chybí, ale expozice nejednou působí dojmem, že bylo nutné díla prostě někam uplacírovat, a schéma už bylo hotové.
Hlavně je ovšem škoda a vlastně i chyba, že se na výstavě alespoň stopově neobjevila díla socialistického realismu a zejména pak autoři lavírující na jeho pomezí. Protože co dnes považujeme z dobrého důvodu za úpadkový jev, bylo v téže době bráno (nejen) oficiálními strukturami za ideologicky, pokrokově a vývojově zdravou větev umění vyrostlou ze zdegenerovaného podhoubí.
A právě proto tvoří velmi podstatný osten, který ono umění domácího exilu spoluformoval; minimálně jako nárok, před kterým bylo třeba se hájit či stavět do ústraní.
Je pochopitelné, že se kurátorka obrátila k autorům, jejichž shodným čitatelem byla "potřeba vnitřní svobody" (samo o sobě vlastně avantgardní kategorie) - tedy k umělcům navazujícím na předválečnou dobu a avantgardy.
Stejně tak Klimešová v katalogu naznačuje, že jejím cílem nebyl vyloženě komplexní obraz doby, takže je jasné, že ji nezajímal třeba Jan Čumpelík - autor, který z vyhledávaného tvůrce portrétů politické smetánky první republiky plynně přešel do služeb komunistických pohlavárů, aniž musel upravovat svůj styl (a stejně tak ji nezajímali Sochor či Čermáková).
Skutečné umění
Jenže v rámci celé výstavy je na dobové poměry a jejich nesnesitelný, leč přesto formující vliv systematicky chtě nechtě poukazováno - a to právě i z hlediska role, kterou sehrály v rámci výběru námětů a samotné tvorby. Vyjmout a vypreparovat umělecká díla z tohoto dějinného kontextu a zbavit je sousedství jejich sourozenců (ať už byli jací chtěli ) je tak vlastně ochuzující.
Nehledě na to, že zachází-li kurátorka s pojmem "skutečného umění", pak tato kategorie zdaleka není ani v 50. letech jednoznačná. Tahle debilní doba byla i dobou úletů a politického angažování, které zpětně může působit zrůdně nebo mylně, ale mnohdy se nejednalo o jednoznačnou kolaboraci včetně výtvarné tvorby. Představení umění 50. let by tuhle skutečnost mělo reflektovat, a ne dokonale vytěsnit.
Co pak navíc s takovými umělci, jako byl Otakar Švec, proti jehož předválečné tvorbě stojí Stalinův pomník (jehož odhalení se, pravda, nedožil)? Je to jeden z vyhraněných příkladů, že podobný zvrat do dějin umění 50. let patří stejně jako zde zohledněná a očištěná linie návaznosti na předválečné avantgardy.
Roky ve dnech. České umění 1945-1957. Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1. Kurátorka Marie Klimešová. Výstava se koná do 19. září 2010.
