Recenze - Třináctý ročník mezinárodního festivalu 9 bran dal vzniknout mimo jiné i naprosto jedinečnému divadelnímu projektu pod názvem Vlak Lustig - Vlak do nenávratna.
Pod tímto nepříliš optimistickým názvem se skrývá dramatizace nepříliš optimistické novely Arnošta Lustiga - Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a projekt ve spolupráci s Divadlem pod Palmovkou si kladl za cíl především připomenout hrůzy holokaustu a nacistických transportů židů do koncentračních táborů.
Na nádraží za kulturou
Vlak Lustig je sestaven ze čtyř vagónů a lokomotivy. Vagóny jsou speciálně upraveny pro potřeby projektu. Dva - tzv. dobytčáky - slouží pro převoz dekorací techniky a hlediště a zároveň jsou využity jako galerijní prostor pro výstavu dalšího projektu festivalu Devět bran. Jeden převáží realizační tým, v jednom se hraje.
Vlak Lustig začal svou pouť po všech čtrnácti krajských vlakových nádražích v Praze-Bubnech a na témže místě ji také 27. června symbolicky zakončil. Avšak vzhledem k velkému diváckému zájmu a úspěchu projektu je více než pravděpodobné, že bude ještě během srpna několik představení realizováno.
Specifikem tohoto netypického divadelního tvaru je autenticita prostředí, do kterého je zasazen. Samotné představení se odehrává z části v otevřeném prázdném vagóně, převážejícím skupinku bohatých židů a Kateřinu Horovitzovou z koncentračního tábora na zdánlivou svobodu a zase zpět. Z části na dřevěném pódiu vytaženém do popředí tohoto vagónu. Rekvizitami jsou především kufry, pistole a šekové knížky.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je příběhem o obětech a jejich katech. O tom, jakou cenu má lidský život, jestli je lež židovi skutečně zločinem, jestli se dá věřit zlu a jestli se mu dá postavit.
Vnímat všemi smysly
Velmi silné a pravděpodobně nevyčerpatelné téma nacistických zvěrstev se projektu Vlak Lustig podařilo podpořit hned několika faktory, ovlivňujícími vnímání diváka požadovaným směrem, tedy směrem k transportovaným židům.
Už při příchodu na nádraží jste mohli potkat několik postav v černých kloboucích a pláštích se žlutou Davidovou "jude" hvězdou na klopě. Místo lístku do divadla obdrželi návštěvníci lístek z ústřední kartotéky potvrzující, že je hlášen do evidence a přiřazen k prvnímu transportu. Poněkud účelné, ale stejně účinné.
Prostředí vlakového nádraží se všemi jeho specifiky dotvářelo občasné projetí vlaku, hluchá ozvěna ozývající se odkudsi z lhostejných budov a padající soumrak, který má v představení svoji hlavní roli a který dokázal ospravedlnit, proč byl začátek představení určen až na devátou hodinu večerní. Všem dojmům pak kraluje hudební doprovod naživo hrající hudební skupiny Menorah, ukryté v útrobách vagónu.
Petr Kracík vsadil v tomto projektu na velmi minimalistickou až statickou režii, která umocňovala napětí situace, ve které se stále nic neděje, přestože většina postav je přesvědčena o tom, že už by se něco dít mělo. O to více ostatně také kontrastovaly dramatické a vypjaté situace, kterých bylo opravdu málo.
Ve vděčné postavě důstojníka gestapa Bedřicha Brenskeho, člověka který vypadá a chová se tak důvěryhodně, až si může dělat vlastně úplně, co chce, exceluje Radek Zima. Zimův Brenske není slizkým nacistickým pohlavárem, ale skrytým manipulátorem vzbuzujícím nebezpečnou iluzi, že nacistům jde skutečně jen o dobro a hladký průběh celé výměnné akce bohatých židů za německé důstojníky.
Jeho partnerem v dialogu, v postavě až neuvěřitelně lidského a morálně čistého amerického žida Hermana Cohena, se stal Dušan Sítek a je to právě on, společně s Radkem Zimou, kdo posouvají kupředu celý kolos Vlaku Lustig.
Podobně jako jsou postavy ostatních movitých židů, nacistických vojáků a rabína ze sušárny vlasů spíše sekundujícími postavami dotvářejícími celkovou situaci, je spíše pasivní postavou Kateřina Horovitzová v podání Anny Stropnické (alternované také Denisou Pfauserovou) a není lehké uvěřit jejímu konečnému vzepření se líté sani, která z ní chce servat oblečení nejlépe i s kusem masa.
Jedinečnost okamžiku
Vlak Lustig nejde hodnotit jako divadelní představení, také kvůli již zmíněnému silnému tématu. Je především naprosto ojedinělým projektem, apelujícím na historickou paměť lidstva. Stejně jako je nepředstavitelné utrpení milionů transportovaných, terorizovaných a usmrcených v pracovních táborech, je také nepochopitelné popírání existence holokaustu.
Národ, který nezná svoji historii, se z ní nemůže poučit. Proto má smysl každý projekt, který tuto historii připomene. A když je navíc natolik kvalitní jako Vlak Lustig, byla by škoda si jej nechat ujít.
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Režie: Petr Kracík. Inscenační úprava: Petr Kracík a Ladislav Stýblo. Dramaturgie: Ladislav Stýblo. Scéna a Kostýmy: Milan David. Hudba: Josef Gušlbauer. Produkce: Pavel Chalupa. Hrají: Radek Zima, Ivo Kubečka, Ondřej Kavan, Anna Stropnická nebo Denisa Pfauserová, Dušan Sitek, Jiří Bábek, René Přibil, Ivan Jiřík, Rudolf Jelínek nebo Václav Vostarek, Radek Valenta nebo Petr Prokeš, Aleš Alinče nebo Pavel Chalupa, Jakub Horák, Vratislav Jelínek, Petr Christl, Jiří Řehák. Premiéra 13. července 2012 na vlakovém nádraží Praha - Bubny.
