reklama

Kudykam? Do Opery na podpatkách zažít transcedenci

16. 10. 2009 23:20 aktualizováno

Kulturní tri@log: Kam kráčí textař Michal Horáček

//cdn.i0.cz/public-data/df/cd/b689fa313d42a6a28cfe1dfbfeb4_r16:9_w480_h270_gi:photo:275681.jpg Foto: Daniela Dostálková, The Bestseller Creative Platform, Š 2009

Pavel Turek: Pro mě je Kudykam zatím jen příběh jednoho velikašství: představení dlouho dopředu avízované jako událost sezóny, aniž sezóna ještě začala, reality show komentovaných zkoušek, teď vydané písňové album...  Přitom samotný zadaní už je vlastně blbý: proč by se měly Hapkovy barové šansony cpát do Státní opery, proč by měl textař skládat mistrovskou zkoušku a vytyčit si životní dílo předem jako zadání.  Jasně - protože chce, protože může. Nicméně poslech albové varianty Kudykamu mi ze všeho nejvíc připomíná pohled do prázdné lednice - a takovej výjev dobře znám - je čistá a je v ní zima.

Pavel Kroulík: Já bych se k debatě o „pozdním Horáčkovi" - kam počítám s Kudykamem už jeho ženskou desku Ohrožený druh - připojil jednou obsesivní představou. V „my" Tesco pracuje taková stará drobná paní, nosí bagety do regálu; a protože sem cíťa, vždycky mě to dojme, asi je to „ moje stáří" a já ho nechci pozvat dál. Ale často si přitom představuju, co na to Horáček, kdyby ji uviděl při sobotním nákupu.

Kudykam 

Kudykam

Foto: Jiří Šindelář

Odstrčil by vozejk, posunul si klobouk do týla a povolil kravatu v předtuše, že právě objevil další okamžik, jenž se dotýká samé podstaty Života. Poklek by k tý paní, vzal její dlaň, zarecitoval něco z Halasových Starých žen  - vy ruce starých žen/šustící listy/obrácené nedočkavostí svítání/obrácené utrpením/obrácené modlitbou - přidal poznámku o malým rodinným pekařství ve Francii, kde byl, a pak si to šupajdil domů. Vzal by si volný bílý oblek, otevřel příslušné víno a nastartoval slovní generátor: ruce hřejí jen bagety, krám s láskou už stáh rolety …

Jestli pro tebe je to příběh velikášství, s čímž souhlasím, pak ještě doplním, že právě v Ohroženém druhu a Kudykamovi cítím Horáčkovu ambici „být nejlepší" hned v základu těch písní a textů;  dokonce je možná jediným důvodem vzniku. 

Kamil Fila: Horáček přímo říká: „Vymyslel jsem, že napíšu vlastní věc na vlastní téma. A ve verších. Vážnou literární záležitost, která bude chtít obstát sama o sobě. Mnoho let se české divadelní hry ve verších nepíší. Snad převládla tendence diváky a posluchače podceňovat. Ale já jsem stoprocentně přesvědčený, že je tu spousta lidí, kteří se dokážou potěšit i z náročnější věci, pochopit ji a sami rozvíjet."  To je sebediagnóza shrnutelná do věty „Vymyslel jsem, že jsem geniální".

//cdn.i0.cz/public-data/70/59/42ac40f33aeb91f3d53e9c969559_r16:9_w200_h113_gi:photo:275674.jpg 

Foto: Jiří Šindelář

Ale proč ho v tom bludu podporuje tolik lidí? Odpověď dává asi už Horáčkovo angažmá v Superstar. Té touze malého českého šoubyznysu mít svého mudrce, který sebepomíjivější věc oblékne do vznešených slov o pomíjivosti. U nás umělci a „umělci" dělají vážné divadlo, dabing, popové muzikálové hrůzy a chtějí, aby jejich pinožení někdo dodal lesk. Nejprve tedy o Horáčka dostanou lesk v podobě štědrého sponzoringu, a potom lesk „duchovní".

Turek: Smutný na tom je ale, že toho „duchovního" je na jednoho Horáčka tolik, že se v nových textech už totálně dematerializoval. Třeba skladby jako Hladiny nebo Havrani na sněhu už jsou jen formální cvičení, v nichž mě jako posluchače totálně přestalo zajímat, co se říká, jen netrpělivě čekám, s čím se budou „hladiny" rýmovat, jestli to budou „noviny," nebo „holiny".  Albový Kudykam Horačka textařsky zcela obnažil a není to hezký pokoukání. V aranžích Ondřeje Brzobohatého zcela zmizelo Hapkovo furianství, zpívající herci jenom afektovaně špulí rty a hlavně v nových verzích starých songů vám dojde, že se ty slova samy neunesou.

Kroulík: To hádání mě taky baví nejvíc, já teda na „hladiny" banálně sázel „jediný". Přitom si myslím, že Horáček v úplným základu není (nebo aspoň nebyl) jen vypočítavej; i proto nevím, jestli použít slovo kýč, byť jeho parametry to teda splňuje bohatě.

Kudykam 

Kudykam

Foto: Daniela Dostálková

Jenže ta jeho „žízeň po životě" si už totálně promíchala DNA s pozérstvím „věčného hráče a filozofa" a zaměnila tvorbu s ambicema a podnikatelským úspěchem. Navíc nemá finanční problémy ani žádnou kritickou odezvu; to vyústilo v absolutní ztrátu měřítek, což on prezentuje jako  plus, že se nebojí velkejch věcí.

Dobrá (pop)kultura se dneska velkejch slov a zobecňování spíš bojí, protože je dávno vytunelovala média a reklama, takže se radši hraje Shakespeare s igráčkama. Naopak Horáček by klidně napsal antickou tragédii i o ztracených klíčích.

A máš taky pravdu, že dobrou službu mu dělal Hapka, byť by to byla spíš špína z Pařížský ulice a rebelie od Harleye a Davidsona.  Dneska je to textově i hudebně se snahou o dokonalost vyleštěný až do absolutní prázdnoty.

//cdn.i0.cz/public-data/f2/57/1985a7b637bca29a76d1f572cebd_r16:9_w200_h113_gi:photo:275680.jpg 

Foto: Daniela Dostálková, The Bestseller Creative Platform, Š 2009

Fila: Jistě, už brousíme na hranici, kde se pohybuje pan Bouše z Hříšných lidí města pražského. „Když někdo píše básně, tak je mi hned podezřelej. No, řekněte sám, pane rado, píše normální člověk básně?"

Ale i kdybychom si na pomoc vzali F. X Šaldu a přečetli si, co psal třeba o Jiřím Karáskovi ze Lvovic, tak nám u Horáčka vyjde stejný „zatuchlý parnasismus". Anebo klidně můžeme aplikovat Wericha s jeho rozpoznáním jazykového hovadismu.

Posuďte sami: „Co je pokoj, a co z nouze skrýš? V té mojí kočkou sotva zatočíš," zní začátek písně v Penzionu svět. Byla by to docela vtipná surovost, kdyby nebyla zazpívaná smrtelně vážně.  A je zoufalejší snaha najít verš v posledním kousku Tante cose da veder „A býval jsem i bez košile a jedl odložená filé" -  nebo se víc kvůli rýmu špendlíčkem kope ve Štvanici: „Když zvolna houstne zástup, je kdekdo dobrodruh. Ten přišel s halapartnou, ten svírá žabikuch"?

Mí favoriti jsou každopádně „A z vlků jsou dnes malamuti - A na ten sen je spolehnutí" a „Máš tolik běsů, tolik víl" - roztomilá obměna hlášky z Jáchyme, hoď ho do stroje „Kolik třešní, tolik višní".

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech 

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech

Foto: Produkce

Nejlegračnější až do úplné neposlouchatelnosti je ale nezpěvácký, přitom ukrutně dramaticky herecký projev většiny interpretů. „Praská a skřípe parapééét" zní v podání Karla Dobrého, jako když Hrabal padá z okna nemocnice. Pokud někomu ten příměr přijde nevkusný, nechť si píseň pustí, zní to přesně takhle…

Turek: Nikdy by mě napadlo, že něco takovýho řeknu,  jen to ilustruje, jak jsem zoufalej -  ale bonusová skladba Tante cose da veder' v podání Karla Gotta na konci desky působí jako vykoupení, jako když vás z laviny banalit a pitvoření vyhrabe bernardýn se soudkem rumu.

Je to děsná úleva, když tu najednou někdo zpívá s naprostým přehledem písničku, jde mu jen a jen o písničku a nesnaží se o nějakej ulepenej uměleckej zážitek;  dokonce i to „odložené filé" se dá v jeho interpretaci sežrat.  Najednou Kudykam naprosto vybočí z tý swingující pohody „to-jsme-se-ale-při -nahrávání-nasmáli."

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech 

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech

Foto: Produkce

Hrozný taky je, že Kudykam ještě ani neměl premiéru a už se všechny mediální výstupy podobají vzpomínání na Menšíka: samí mistři a talenti, páni herci, byla ohromná čest s nimi spolupracovat, aristokracie kreativity.

K tomu pár dobře mířených vět, které předem pochválí publikum, ještě než dorazí: „je tu spousta lidí, kteří se dokážou potěšit i z náročnější věci" nebo „vstupenky na premiéry jsou nepokrytě drahé: jedna stojí 3 000 korun. Za takovou cenu si je očividně mohou zakoupit zejména ti, kteří jsou podle měřítek tržního prostředí úspěšní". Jako kdyby jenom tahle obřadná devótnost zařídila, že to fakt bude čupr.

Kroulík: No protože - abych se opakoval - Gott tomu dává ty správný „jen-popový" měřítka". Ony by i ty ostatní věci vypadaly jinak třeba jako doprovod k nedělní odpolední pohádce na ČT 1, kdyby Lucie Šoralová v písničce To byl hezký den věšela v kroji džbánky na papundeklovej plot a princ Ondřej Ruml by honil vycpaný havrany na umělým sněhu. Což je taky představa a kontext, který mě přes všechnu tu osudovost napadaj.

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech - Vojta Dyk a Ondřej Ruml 

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech - Vojta Dyk a Ondřej Ruml

Foto: Produkce

Jinak Horáček je samozřejmě mistr v sebePR, respektive v tom, jak umí všechno zinscenovat coby „neopakovatelnou" událost, pak to se slzou v oku připíše „síle, co sněhy barví sněhobíle", a nakonec to takhle prodá do médií. Včetně opakování, jak pracuje se začínajícíma zpěvákama a na konkurs musel i chudák Karel. Já u něj pořád hledám tu hranici sebeklamu mezi upřímností a jejím inscenováním - a jeho ego mi to teda moc neulehčuje.

Jinak co se týče nových spolupracovníků, je příznačný, že se rekrutujou z divadelních nebo muzikálových kruhů. Ať už se našli jakkoli, výsledkem je, že se k Horáčkovým ambicím připojilo hned několik nadkritických dávek „kumštýřství" - čímž míním oblíbenou lidovou variantu kultury, kde je hodně patosu, (sebe)dojímání, dumání a k tomu sounáležitosti, že jsme jako všichni u něčeho velkýho. Překvapivě má k tomu blízko i ta nová herecká generace.

No a přesně tady se dostáváme k oddanýmu publiku. Nemyslím si, že je k sobě vedou úplně stejný důvody; dokonce si ani nemyslím, že jim Horaček přímo podlejzá. Ale jistý je, že to na ně funguje. Od tý „náročnosti" po stránce výroby - to už je přece u národa kutilů hodnota sama o sobě - až po velký poselství. Každopápně do sebe navzájem zaklapnou, jak řikaj Rammstein: You've got a pussy / I have a Dyk / So what's the problem? / Let's do it quick.

//cdn.i0.cz/public-data/b5/9e/69d1fdf139428693b8dfc0560ce1_r16:9_w200_h113_gi:photo:275682.jpg 

Foto: Jiří Šindelář, (C) 2009

Fila: Nedá mi než ke Kudykamovi přistoupit úplně racionálně. O čem to má být kromě toho, že se tam převalují mlhavé pojmy „pochyby" a „cesta" a třeba ještě neurčitější věci jako „život" a „láska"? Nebo proč postavy ze hry a obalu cédéčka vypadají jako emo-nindžové?

Nevím, co by muselo přijít na pódiu, aby to přestalo naplňovat učebnicovou definici toho, čemu se v teorii masové kultury říká midcult. Ani skutečné umění (něco, co hledá nové cesty sebevyjádření), ani masová zábava, ale light verze vysoké kultury přístupná střední třídě.

Vždyť se stačí podívat na vítězku básnické soutěže, kterou vyhlásili na kudykam.net: "Dnes nemysli už na ten prach/co tiše sedá na kredenci. A do Opery v podpatkách/odkráčej zažít transcendenci".

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech 

Lyrikál Kudykam se představil v Karlových Varech

Foto: Produkce

Kroulík: No doufám, že si na nás Michal Horáček ještě předtím neobjedná nějaký nájemný maséry - prvotřídní dovoz, samozřejmě - ale postaví se tomu jako chlap. V šest ráno ve Stromovce, zbraně ať si zvolí. Podzimní chladná mlha, tmu na kusy váhavě trhá, havrani ladí už Krchovní, jinak jen ticho hřbitovní.

Náš soupeř si ještě upravuje nový oblek vzor Puškin. Naštěstí se nedostaví jeho sekundant Hapka; zapomněl, před kterým barem nechal v noci motorku. Ježiš, snad si nakonec nevybral toho Dyka nebo mladýho Brzobohatýho...

autoři: Pavel Kroulík, Pavel Turek, Kamil Fila, kf,krk,tur

reklama

Diskuse

0komentářů

Zatím žádný příspěvek :(

reklama
reklama
 
reklama