I tam si autor, jenž zemřel včera ve věku nedožitých 85 let, vydobyl přízeň zhýčkaných čtenářů SF literatury. V zařazení do tohoto žánru ovšem spočívala i smůla originálního filozofa: svým jedinečným myšlením častokrát předběhl dobu natolik, že mu nezbývalo než se uchýlit do literárního ghetta, kde se bláznivé myšlenky tolerují.
První sovětská okupace na podzim 1939 a následná německá ho ještě z rodného Lvova nevyhnala; ale po roce 1945 rodina přesídlila do Krakova, kde Lem dokončil studia medicíny. Avšak větší vliv než studia na něj měla Wienerova kniha Kybernetika, kterou přelouskal s anglickým slovníkem v ruce.
Celé jeho autorské dílo pak nově vznikající stejnojmenná věda ovlivnila. Jako snad nikdo jiný na světě vytušil její převratný charakter, onu civilizační revoluci, kterou způsobí a v níž dnes žijeme. Prostor k reflexi tohoto nového fenoménu mohl nalézt pouze na poli vědeckofantastické literatury, jak se tehdy v sovětském bloku SF říkalo.
Ihned po válce začal psát povídky do novin a v roce 1946 začal vycházet na pokračování jeho román Marťan. Uznávaným autorem se stal už do poloviny 50. let, kdy napřed vyšel román Astronauti (1951) a poté titul K mrakům Magellanovým (1955). Byly to knížky spíše pro dětského čtenáře a příliš poplatné době, takže Lem později jejich další vydávání zakázal. Avšak román Planeta Eden z roku 1959 již nesl znaky zralého díla a autor zde nalezl své hlavní téma, zda je vůbec možný kontakt s mimozemskou civilizací.
