Graffiti dělá svět lepším, tvrdí klasik Terrible T-Kid 170

Ondřej Horák
7. 6. 2014 11:00
Graffiti v Praze slaví pětadvacet let. V pražské galerii Trafačka to připomíná festival Past Present Furute, na který z New Yorku dorazil i třiapadesátiletý writer Terrible T-Kid 170.
Terrible T-Kid 170.
Terrible T-Kid 170. | Foto: past present future

Praha - Většinová společnost graffiti vnímá jako invazivní vandalismus, mladší generace je krapet vstřícnější a zasvěcení jím žijí. Fenoménem graffiti se zabývá aktuální festival, jejíž koncept prozrazuje už název Past Present Furute, tedy minulost, současnost a budoucnost.

V pražské galerii Trafačka má akce připomenout, že graffiti se k nám dostalo před pětadvaceti lety, a zároveň ukazuje zrod ilegálního fenoménu v New Yorku. Své začátky přijel představit Terrible T-Kid 170, dnes třiapadesátiletý writer, který pomocí graffiti dělá svět lepším.

Past Present Future - Graffiti a Street Art Festival
Autor fotografie: trafacka.cz

Past Present Future - Graffiti a Street Art Festival

  • 6. 6. – 26. 6. 2014 Trafo galerie a Radlická – kulturní sportovna
  • Fenomén graffiti se dostal do České republiky před 25 lety po pádu Berlínské zdi spolu s naší svobodou.
  • K tomuto výročí se v rámci festivalu Past Present Future představí graffiti legendy, které začaly s graffiti před rokem 1989 a které jsou stále aktivní.
  • Umělce představuje festival prostřednictvím výstav, muralů po městě a premiérou dokumentu Style Wars 2.
  • V rámci doprovodného programu bude možné se graffiti workshopů, diskuzí, Fashion Fever bazaru oblečení a alternativní procházkou Prahou za doprovodu streetartového umělce.
  • T-Kid (USA), Mick La Rock (NL), RosyOne (CH), Jake (NL), Političtí sprejeři (DE), ZebOne (CZ) a další. Kurátorka: Sany
  • Podívejte se na kompletní program

„Na letošní rok připadlo výročí svobody. Uběhlo pětadvacet let od pádu Berlínské zdi a Sametové revoluce. Zároveň je to už pětadvacet let od chvíle, kdy se do České republiky dostalo přes Berlín graffti. Přišlo mi zajímavé udělat menší festival s lidmi, kteří malovali dávno předtím, než se to dostalo k nám,“ vysvětluje Sany, organizátorka festivalu, proč se rozhodla festival uspořádat.

„Lidé mají pocit, že graffiti jsou zábava malých dětí. Přitom třeba výstava Marty Cooper, kterou jsem dělala minulý rok, dokázala, že s graffiti jsou spjatí i lidé, kterým je kolem padesáti let,“ dodává.

Finance na akci sháněla od září minulého roku a rozpočet se blíží miliónu. Drtivá většina padne na provoz festivalu, vytvoření zázemí pro umělce i návštěvníky a na pojištění uměleckých děl.

„Zajímavé je, že všichni, kteří se rozhodli festival podpořit svou účastí, přijeli bez nároku na honorář. To se u legend typu T-Kida vídá málokdy. Je vidět, že si to tu chtějí především užít,“ vysvětluje Sany, silné momenty festivalu ještě před jeho začátkem.

Poinýr graffity z New York City

Celé sprejové šílenství začalo na začátku 70. letech v neutěšeném New Yorku. Tu dobu přijel osvětlit Julius Robert Cavero, kterého graffiti komunita po celém světe zná jako Terrible T-Kid 170. Je hlavním tahákem graffiti festivalu, protože patří k první generaci writerů.

Byl jsem tu. T-Kid.
Byl jsem tu. T-Kid. | Foto: Past Present Future

„Otec byl imigrant z Peru a pracoval jako dělník na stavbě mrakodrapů. Po práci řídil taxík a o víkendech dělal natěrače. Byl do dobrý člověk, práce si velmi vážil, ale byl pořád pryč a mě s bratrem v podstatě vychovala ulice,“ vzpomíná T-Kid na dětství a skrz vzpomínky připomíná, že vznik jednoho z nejradikálněšíjch uměleckých hnutí určily sociální a politické podmínky. „Tehdy neexistovali žádné programy pro děti, sportovní aktivity ani komunitní centra. Po škole jsme se prostě poflakovali po ulici.“

A poflakovali se po ulicích Jižního Bronxu, čtvrti v níž se zrodila hip hopová kultura a graffiti se staly její neoddělitelnou součástí. Nebylo to zrovna mírumilovné místo. T-Kid vstoupil do prvního pouličního gangu ve třinácti letech, v šestnácti ho postřelili. Po té zkušenosti život v gangu opustil, změnil si umělecké jméno a naplno se začal věnovat graffiti. K těm ho to ale táhlo už dříve.

Nejdřív mě chtěli zbít, ale jeden z nich si vzpomněl na moje triky v parku. Přišlo mu to cool, tak mi nabídli členství v gangu a ochranu. Řekli, že pokud odmítnu, dopadnu špatně.

„Graffiti jsem na vagónech metra vídal už jako prcek. Každou sobotu ráno jsme s mámou jezdili na návštěvu ke strýci. Bylo mi šest nebo sedm let, stáli jsme na nástupišti Burnside Avenue a já slyšel, jak se otevírají dveře vlaku. V tom jsem zahlédl jsem dvě děcka, jak píšou svoje jména po stěnách vlaku. Pamatuju si, že jsem došel až na kraj nástupiště až mě máma musela chytit a zatáhnout zpět. Muselo to ve mně zůstat,“ vzpomíná T-Kid na první kontakt s graffiti

Své první jméno King 13 ale začal psát až o několik let později a do opradvdového graffiti ho chtě nechtě zasvětil gang. „tfft,“ vzpomíná T-Kid na vyrůstání v NYC a pokračuje: „tfft“ Tehdy T-Kid dostal nabídku, která se neodmítá. „Nejdřív mě chtěli zbít, ale jeden z nich si vzpomněl na moje triky v parku. Přišlo mu to cool, tak mi nabídli členství v gangu a ochranu. Řekli, že pokud odmítnu, dopadnu špatně,“ vzpomíná T-Kid na první zkušenost s gangem.

Boj o teritorium

Právě v díky gangu pronikl do tajemství jménem graffiti. Místo aby popisoval popelnice v parku malým nápisem King 13, s partou systematicky značkovali své teritorium.

Terrible T-Kid 170.
Terrible T-Kid 170. | Foto: past present future

„Kdyby se tohle nestalo, pravděpodobně, bych se nikdy nestal opravdovým sprejerem,“ tvrdí T-Kid, který nějaké době přeběhl do gangu ze Španělského Harlemu. Říkali si The Renegades of Harlem, Odpadlíci Harlemu. „Tehdy jsem potkal writery jako Sly 108, Smokey a další, kteří mi ukázali, jak se dá dostat do vlaků a další triky,“ osvětluje T-Kid školu ulice v praxi.

Nedlouho na to se ale dostal do potyčky s jiným gangem a byl postřelen. „Vraceli jsme se z yardu (odstaviště vlaků, pozn. autor) v Bronxu a v parku nás obestoupili členové jiného gangu. Poznali nás podle barvy oblečení a řekli, že si to musíme sundat, protože jsme na jejich území,“ popisuje T-Kid hru na čest, která jim samozřejmě nedovolila ustoupit. Celé to skončilo přestřelkou a T-Kid se v šestnácti letech ocitl přikurtovaný k nemocniční posteli.

Všechny smysly cizelují

„Když mě převezli z jednotky intenzivné péče, připoutali mě k nemocniční posteli, hned po přestřelce mě zatkli. Nikdo z gangu za mnou nepřišel, byla tam jen má rodina a bratr mi přinesl fixy a několik sešitů,“ vybavuje si T-Kid moment, kdy se rozhodl dát gangům sbohem, změnil si umělecké jméno a svůj život zasvětil graffiti. Tehdy se zrodil Terrible T-Kid 170.

Chodil jsem do tunelů podzemky utéct před světem tam venku. Když jsem se stal T-Kidem, maloval jsem sám a připadal si jako v rauši. Všechny smysly tam dole zbystří. Podle větru z tunelu cítíš, že se blíží souprava, policii slyšíš na míle daleko. A přitom jediná věc, na kterou se soustředíš, je malování.

Malování vlaků ho naprosto pohltilo a po letech opakuje to, co říká mnoho writerů, kteří začínají s graffiti dnes – je to jako droga.

„Chodil jsem do tunelů podzemky utéct před světem tam venku. Když jsem se stal T-Kidem, maloval jsem sám a připadal si jako v rauši. Všechny smysly tam dole zbystří. Podle větru z tunelu cítíš, že se blíží souprava, policii slyšíš na míle daleko. A přitom jediná věc, na kterou se soustředíš, je malování,“ popisuje T-Kid, jak si vytvořil svůj vlastní svět mimo gangy a mizernou realitu New Yorku, kde mladí hledali způsob seberealizace těžko. „Ten pocit, zvuk a vůně, všechno bylo naprosto dokonalé,“ vzpomíná.

Když přijel můj vlak, lidé tleskali

Dnešní veřejnost graffiti chápe především jako agresivní vandalismus. Sprejeři zase trvají na tom, že nikdo mimo subkulturu nemůže krásu a smysl graffiti pochopit, natož ho ocenit. Zároveň tvrdí, že to není potřeba. Graffiti je přes všechny pokusy reklamních agentur stále undergournd a má to tak zůstat.

Takhle T-Kid trávil volnၠodpoledne v New Yorku v 70. letech.
Takhle T-Kid trávil volnၠodpoledne v New Yorku v 70. letech. | Foto: Past Present Future

Jak ale reagovali lidé a pomalované vlaky v sedmdesátých letech? „Reakce byly různé. Normální člověk, který pracuje, aby si vydělal na jídlo a nájem, to miloval. Vzpomínám, jak jsem čekal na whole car (graffiti přes celou plochu vagonu, pozn. autor) s brake dance tanečníky, který jsme udělali noc předtím. Když přijel do stanice, lidé úžasem zkoprněli a začali tleskat,“ vzpomíná T-Kid stále se vzrušením.

Nejvíc si podle něj stěžovali lidé, kteří se podzemkou nikdy nesvezli. „Bohatí to viděli maximálně v novinách nebo televizi, ale nelíbilo se jim to. Měli pocit, že se tady děje něco bez jejich vědomí a svolení,“ popisuje T-Kid okamžik, kdy newyorská radnice začala proti radnici brojit.

Terrible T-Kid 170.
Terrible T-Kid 170. | Foto: past present future

Nejhorší časy pro sprejery ale paradoxně přišly v době, kdy se popularita hip hopové kultury dosáhla maxima a logicky se s ní svezly i graffiti. Spolu s rapem, Djingem a brake dance tvoří graffiti čtyři základní elementy hip hopového hnutí, které vylezlo z podsvětí Jižního Bronxu na výslunní popularity na začátku 80. let.

Znásilněné graffiti

„Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že graffiti se stane tím, čím je dnes. Nikdy by nás nenapadlo, že by mohlo opustit hranice New Yorku,“ vzpomíná T-Kid na tu dobu, kdy se graffiti začalo objevovat v médiích a galeriích.

Komerční potenciál graffiti ale T-Kidovi ukázal o několik let dříve jeho parťák Tracy 168. „Byl to první člověk, který graffiti využil k tomu, aby vydělal peníze,“ vybavuje si T-Kid, jak spolu dělali dekorace v barech a sprejovali reklamy po zdech. „Tracy dokonce v novinách inzeroval, že za 25 dolarů nasprejuje na vlak jakékoliv jméno. Ozval se mu sice jen jeden zákazník, ale bylo vidět, že to má potenciál,“ vzpomíná s úsměvem T-Kid na pravděpodobně první pokusy o komercionalizaci subkulury graffiti.

Terrible T-Kid 170.
Terrible T-Kid 170. | Foto: past present future

To je dnes mezi sprejery velké téma. Reklamní agentury využily rebelský potenciál graffiti a běžně ho používají v reklamních kampaních propagujících modní značky, kosmetiku a další „autentické“ výrobky. Sprejeři se cítí být ublíženi, protože z jejich jinak dost negativně vnímané práce, těží nadnárodní společnosti. Čas od času tak vznikají menší či větší spory o to, co je ještě přípustné a co ne, případně kdo je víc undeground. Mluvíme tu především o situacích, kdy se lidé z graffiti scény rozhodnou pro přímou spolupráci s nějakým korporátem.

Pro mě street art není žádný street art, je to jen graffiti s nóbl jménem. Street art tomu říkají z jednoho prostého důvodu. Pro tu drsnou image a rebelství museli v názvu nechat street (ulice) a pak k tomu připojit i art (umění), aby to akceptovali galeristé a bohatí lidé.

Tady vzniká i jistá averze sprejerů vůči street artu, který z většiny považují za bezduchý odvar graffiti, líbivé obrázky pro nic. Právě street art se stává často součástí virálních kampaní.

„Pro mě street art není žádný street art, je to jen graffiti s nóbl jménem. Street art tomu říkají z jednoho prostého důvodu. Pro tu drsnou image a rebelství museli v názvu nechat street (ulice) a pak k tomu připojit i art (umění), aby to akceptovali galeristé a bohatí lidé,“ formuluje T-Kid svou definici street artu, který vnímá jako graffiti s maskou Zorra.

Vražda popularitou

Když se graffiti dostalo do oficiálních galerií v polovině 80. let, T-Kid byl tehdy proti. „Najednou se vyrojilo spousta toyů (hanlivé označení pro graffiti začátečníka, pozn. autor), kteří v životě neudělali ani tag na zeď. Dostalo se jim mediální pozornosti, proslavili se a galerie prodávala jejich plátna s takzvanými graffiti,“ kroutí hlavou T-Kid. Tou dobou se stále pohyboval v undegroundu a popularita graffiti mu značně znepříjemňovala práci.

V 80. letech s graffiti dostalo do galerií, což T-Kidovi přišlo vhod.
V 80. letech s graffiti dostalo do galerií, což T-Kidovi přišlo vhod. | Foto: past present future

„Pro mě to znamenalo smrt graffiti v newyorském metru. Popularita hip hopu na undeground namířila přespříliš pozornosti, politici a mocní lidé si toho všimli a začali jednat,“ vzpomíná T-Kid a vypráví, jak sprejeři v rámci svých pěti minut slávy v televizi ukazovali, kudy se leze do metra a jak se kradou spreje.

Depa a tratě najednou obtočily ostnaté dráty a spreje se přesunuly z regálů za kasu. Zdá se, že je to nevyhnutelný proces, podobný scénář prožilo i české graffiti.

Kvůli postupné kriminalizaci graffiti „vyměkl“ i T-Kid a začal vystavovat také. „Prostě jsem naskočil do rozjetého vlaku, co jsem měl dělat,“ ptá se řečnicky. „V určitý moment jsem zjistil, že lidé znají mojí práci a ví, kdo jsem. Moje vlaky byly v knihách jako Subway Art (1984), Spraycan Art (1987) a časopisech jako The International Graffiti Times. To byl legendární magazín, který vydával Phase 2,“ vyjmenovává média, která přispěla ke transformaci graffiti v silné mezinárodní hnutí.

V určitý moment jsem zjistil, že lidé znají mojí práci a ví, kdo jsem. Moje vlaky byly v knihách jako Subway Art (1984), Spraycan Art (1987) a časopisech jako The International Graffiti Times. To byl legendární magazín, který vydával Phase 2.

Dnes je T-Kidovi třiapadesát let, má dvě děti, vystavuje po celém světě a pořádá semináře o graffiti. Zůstalo v něm ale ještě něco z T-Kida, který se proháněl v tunelech newyorského metra? Věnuje se stále ilegálnímu graffiti? „Ehm... občas?“ prohodí se šibalským úsměvem a konspirativně se rozhlédne po okolí. „Ne počkej, já jsem hard core graffiti writer, nevím, co k tomu ještě dodat. Nemůžu říct ano, stejně jako nemůžu říct ne,“ mluví trochu v hádankách, jejichž řešení je ale asi všem jasné.

„Lidi vědí, co dělám. Když přijedu do nového města, rád potkávám nové lidi, poznávám nové kultury a pak vyrazím ven s opravdovýma lidma. To pro mě znamená graffiti,“ říká a dodává, že peníze a sláva jsou sice pěkné, ale nic není v graffiti opravdovější než pocit, který se dostaví při aplikování barvy na chladné železo.

Na vlacích začal a očividně je to stále jeho nejoblíbenější disciplína. „S Copem jsme dělali vlak v Madridu a pak ho viděli na v pozadí ruin starých akvaduktů. Naše jména jela tou starodávnou krajinou, byl to nepopsatelný pocit,“ vzpomíná. Co ale vlaky v rodném New Yorku?

Hip hopový boom a Terrible T-Kid 170.
Hip hopový boom a Terrible T-Kid 170. | Foto: Past Present Future

„Vlaky se tam nikdy dělat nepřestaly, dnes jen pomalovanou soupravu hned umyjí, takže ani nevyjede. A tím to pro mě ztrácí smysl,“ přiznává T-Kid efektivitu zákonu, který zakazuje, aby pomalované metro opustilo depo. „Drtivá většina lidí, kteří v New Yorku dnes malují vlaky, přijíždí z Evropy a často se nechají chytit,“ popisuje T-Kid současný trend, kdy si evropští sprejeři jezdí do velkého jablka splnit sen.

Newyorské metro je dodnes považováno za nejvyšší metu v kariéře sprejera. Své o tom může vyprávět pražská DSK crew, která tuto výpravu podnikla v roce 2000 a natočila o tom krátký dokument.

Da Vinci byl génius!

T-Kid je ze staré školy, kdy nebylo zvykem, aby writeři studovali na uměleckých školách, jak tomu bývá dnes. Přesto někoho může napadnout otázka, jaký má T-Kid vztah ke klasickému umění. Sám se za umělce považuje.

Terrible T-Kid 179
Autor fotografie: Past Present Future

Terrible T-Kid 179

  • Vlastním jménem Julius Robert Cavero (*1961) se narodil v Jižním Bronxu jako syn peruánského emigranta, jeho matka má kořeny v Portoriku.
  • Graffiti se začal věnovat v roce 1973, jeho první přezdívkou bylo King 13. V gangu byl nejmladší, takže mu všichni říkali dítě (Kid). Když hrál americký fotbal a bránil, svou vytáhlou štíhlou postavou a dlouhýma roztaženýma rukama připomínal písmeno T, což byla jeho druhá přezdívka. Obě potom spojil v jedno jméno, když se po přestřelce v roce 1977 rozhodl opustit život v gangu.
  • Jeho ilegální tvorba se objevuje ve všech důležitých dobových knihách a časopisech, oficiálně začal vystavovat v 80. letech.
  • Dnes jezdí po celém světě a pořádá přednášky o graffiti, coby médiu pro pozitivní změnu.
  • Do Prahy přijel v rámci graffiti/street artového festivalu Past Present Future, který se koná od 6. do 26. června v pražské galerii Trafačka. Festival nabízí bohatý doprovodný program v podobě živého malování, komentovaných prohlídek Prahy, workshopů, přednášek a diskuzí.

„Existuje několik chlápků, které mám opravdu rád. Jedním z nich je Leonardo da Vinci. Ten chlap byl prostě génius! Překročil všechny hranice, bořil bariéry. Podívej se, co všechno dokázal a co dělal proto, aby se mohl dál posouvat. Pitval lidi, jen aby porozuměl lidskému tělu a dokázal ho lépe nakreslit. A to žil v době, které vládla silně konzervativní katolická církev,“ chrlí ze sebe T-Kid s nemalou dávkou fascinace.

Jako dalšího umělce jmenuje Pabla Picassa. „Všichni byli zvyklí na klasickou malbu a pak přijde Picasso a začne malovat ty jeho podělaný kostky, chápeš to? Všechno tím změnil,“ označuje T-Kid kubismus výrazem „fucking cubes“ a Picassa vyzdvihuje coby člověka, který šel svou vlastní cestou a nebál se dělat věci jinak.

Tak ostatně vidí i vlastní cestu. Graffiti chápe jako čisté vyjádření sebe sama a posouvání svých možností. „Je to forma komunikace, v níž někdo okolí dává vědět, že existuje a něco umí. Odpověď může být pozitivní nebo negativní, to záleží na mnoha dalších faktorech. Pořád ale za sebou něco necháváš. Pokaždé když jdeš malovat, na zdi necháváš kousek sebe,“ vysvětluje zapáleně, co pro něj graffiti znamenají.

Past, Present, Future

A co si tedy T-Kid přichystal na pražskou výstavu? „Návštěvníci uvidí fotky z doby, kdy jsem začínal. Zachycují atmosféru 70. a 80. let, tehdejší módu a styl graffiti. To je minulost. V rámci současné tvorby budeme s místními umělci malovat na zeď Trafačky, nějaké věci jsem udělal i v interiéru. A co se týče budoucnosti, do ní vkládám naděje, že dojde k pochopení graffiti jako čistého vyjadřovacího prostředku. To se může stát, pokud věci budeme dělat pozitivně. Když se nad tím zamýšlíš, co je posláním každého umělce? Umělec má dělat svět lepším místem a my to děláme pomocí graffiti. Tohle mě učil Tracy 168,“ ukončuje T-Kid rozhovor s úvahou, která většinové veřejnosti může přijít až absurdně. Něco na tom ale nejspíš bude.

 

Právě se děje

Další zprávy