Praha - Byl Miroslav Tichý asociální voyeur šmírující obnažená těla venkovských dívek nebo umělec-poeta žijící odstřižený od uměleckého světa? Aktuální představení Tichý Tarzan brněnského divadla Husa na provázku se nesnaží rozkrýt fenomén jednoho z nejsvéráznějších českých fotografů dvacátého století, ale na hostování v pražské Arše se zamyslí také nad tím, zda může existovat něco jako neangažované umění.
„Hra spíše zpochybňuje kontext, který je dnes pro nás v souvislosti s chápáním uměleckého díla samozřejmý. Odmítá přijmout, že umění musí být všeobecné známé, má tržní hodnotu a je institucionálně závislé na systému galerií, muzeí i kurátorů," píše Klára Židková v kulturním čtrnáctideníku A2 a zdůrazňuje, že hra prostřednictvím postavy Miroslava Tichého naráží na závažnější otázku, kde jsou hranice umění a zda může tento pojem existovat oproštěný od kamenných domů, díky nimž jej může nahlížet široká veřejnost.
Hru Tichý Tarzan s podtitulem zcizené deníky fantoma erotické fotografie brněnská Husa na provázku premiérově uvedla v lednu a po třech měsících ji 13. dubna představí i v Pražském divadle Archa. Na něj pak 14. a 15. dubna naváže také svou nejnovější inscenaci Doktor Faustus na motivy stejnojmenné prózy Thomase Manna.
Kontroverzní Tichý
„Pijan či snad lépe řečeno alkoholik, posedlý ženami, rváč s mastnými vlasy… nuzně oblečený… se směšným fotoaparátem vyrobeným z ruličky toaletního papíru… Šmírák, který se v létě plížil kolem plotu plovárny a fotil mladé ženy v plavkách, opalující se ženy a venkovské krásky ze svého okolí…," uvádí představení svou ústřední postavu.
Nekvalitní fotografie Miroslava Tichého přitom jsou dnes ve světě vnímány jako jedno z nejvýraznějších českých přispění tomuto médiu a jednotlivé snímky se v aukcích umění prodávají až za 360 tisíc korun.
Kouzlo, případně oplzlost, stojí na způsobu vnímání jeho postavy. Sociální odloučení totiž vyvolává romantickou iluzi společností zavrženého tvořícího outsidera, ale zároveň z něj dělá člověka, jehož by v reálném životě chtěl potkat jenom málokdo. Šmírácké snímky tak dost dobře mohly sloužit vlastnímu sexuálnímu uspokojení, stejně tak jako jim kurátoři ex post přisuzují estetickou hodnotu upřímného obdivu k ženskému tělu.
Nebýt však objevitele Romana Buxbauma, který v roce 2002 odkoupil snímky od Tichého sousedky Jany Hebnarové, diskuze a zájem o dílo něžného barbara by pravděpodobně nikdy nevyvstaly. Stejně tak k následné medializaci a sporům o Tichého pozůstalost.
Dobrovolně v ústraní
Sám Tichý přitom o pozornost nestál a vůči okolnímu světu zaujímal takřka nihilistický názor. Po svém nechtěném objevení totiž na způsobu života nic nezměnil a nadále žil apaticky v ústraní, byť jej nově narušovaly dotazy na reflexi vlastní tvorby.
„Já jsem nedělal nikdy nic jiného, než že sem trávil čas. Protože já vyšel do města, no a něco sem musel dělat, tak sem mačkal aparát. Neurčil sem si nic. To určil ten čas, jak sem chodil. Všecko určuje otáčení zeměkoule. Nemůžeš žít dýl, než kolikrát se zeměkoule otočí. To je danost, a říká se tomu třeba osud," vyjádřil Tichý svůj světonázor a zdůrazňoval, že je vždy pouhým pozorovatelem. Nikoliv jen ženského těla, ale celého světa. Konfrontaci s obojím se vyhybal a raději než aby se pokoušel o nějaký mezilidský kontakt, vzal tužku, případně vlastnoručně vyrobený aparát a svět si po vlastním přetvořil. „Svět, to je jenom zdání, to je naše iluze," prohlašoval takřka až po klímovsku.
Myšlenky a dílo nihilisty praktika ale svět, fascinovaný touhou žít jinak, ovšem neochotou se k tomuto kroku uchýlit, přijal s nadšením a z Tichého de facto udělal nechtěného hrdinu odhodlanosti a oddanosti vlastnímu světonázoru. Z klidné symbiózy organismů společnosti a Tichého, které vzájemně koexistovaly a nijak se neovlivnily, se v myšlenkové rovině staly pomyslný souboj s okolním světem a sympatie naprosté většiny připadly, jak už tomu obvykle bývá, tomu slabšímu.
Tichého dílo tak představuje jakýsi pomyslný souboj do sebe uzavřeného Davida s Goliášem okolního světa, k němuž vlastně nikdy nedošlo. Vítězem se stalo až nutkání idealizace slabších a vyloučených, potažmo utrvzení stereotypu umělců jako podivínů, s nímž kurátoři a další dealeři umění dokáží velmi dobře pracovat.
