reklama

Čistý a svítivý tón houslí matněl na pozadí orchestru

10. 9. 2012 11:54

Zahájení Dvořákovy Prahy? Pozlátko a spíše průměr

Veronika Eberle Veronika Eberle | Foto: Dvořákova Praha 2012

Recenze - Ani červený koberec, ani limuzíny, ani VIP-přístřešek Café Dvořák, ani kamery České televize neudělaly ze zahajovacího koncertu pátého ročníku festivalu Dvořákova Praha výjimečnou událost. To podstatné - sváteční zážitek z hudby - se totiž tentokrát neodehrálo.

Existují špičkové orchestry, které hrají skvěle téměř s každým dirigentem. Pak jsou orchestry podprůměrné, se kterými moc nepohne ani největší maestro. A pak jsou orchestry, pod kterými se - jak říkal slavný český dirigent Václav Talich - musí nejdřív důkladně zatopit a teprve potom začnou pořádně hrát. Myslím, že Lucemburský filharmonický orchestr patří do této kategorie. Ale v sobotu 8. září se „důkladné zatopení" nekonalo, a tak lucemburští filharmonici nepřekročili hranice solidní profesionální rutiny. Možná to po nich ale šéfdirigent Emmanuel Krivine ani nechtěl. 

Emmanuel Krivine 

Emmanuel Krivine

Foto: Dvořákova Praha 2012

Tu zvláštní nevzrušivost celého večera ukázal už vstupní Sibeliův Houslový koncert se sólistkou Veronikou Eberle - jedním z lákavých jmen letošní Dvořákovy Prahy. Čtyřiadvacetiletou houslistku,  která senzačně vstoupila na světová pódia před šesti lety v Salcburku za doprovodu Berlínské filharmonie, rozhodně stojí za to slyšet.

Virtuózní místa zvládla výborně, ve výrazu šla spíš cestou jemnosti a něhy (na rozdíl třeba od své slavné předchůdkyně Idy Haendel, která koncert pojímala až bojovně). Ale její čistý tón a svítivý zvuk jako by matněl na pozadí orchestru, který v pravém slova smyslu nedoprovázel, nedýchal se sólistkou, ale prostě jen včas a spolehlivě odehrál předepsané noty.

Po přestávce zazněla Dvořákova Symfonie č. 9 „Z nového světa". Mám v paměti tři výrazná koncertní provedení této nejhranější (a nejobehrávanější) Dvořákovy symfonie.

Sir Charles Mackerras a Symfonický orchestr FOK v září 2005: to byla Novosvětská plná života a vzruchu, ale také velmi niterná - bylo evidentní, že dirigent věnoval pozornost každému tónu.

Kurt Masur a Drážďanská filharmonie na Pražském jaru 2009: nikdy jsem Dvořákovu Devátou neslyšel s takovým humorem a nadhledem, s tolika nápady (místy hraničícími až se schválností) a zároveň s tolika kolapsy v orchestru - přesto to bylo úžasné provedení.

A do třetice Christoph Eschenbach a Česká filharmonie v dubnu 2012: mystické provedení, které možná nebylo tak docela blízké Dvořákovi, ale bylo přesvědčivé.

//cdn.i0.cz/public-data/14/e2/1f68fd1d3cdcae0ec91fdd600aad_r16:9_w200_h113_gi:photo:502633.jpg 

Foto: Dvořákova Praha 2012

Novosvětská v podání lucemburských filharmoniků a pod taktovkou Emmanuela Krivina byla bohužel především nevýrazná až nudná. (Záznam lze slyšet na webu České televize.)

To nejvíc postihlo 2. větu - proslulé Largo. Emmanuel Krivine pro ni volil rychlejší tempo, než je obvyklé, protože chtěl být věrný tomu, co v partituře předepisuje Dvořák. To je samozřejmě v pořádku, ale celá věta - i když byla hraná rychleji - působila paradoxně zdlouhavě. Z několika důvodů. Slavná melodie anglického rohu má sílu nejen v tom, že je krásná a prostě geniální, ale taky že vytváří velký oblouk. Než ji hráč přednese, trvá to víc než minutu (!) (například v provedení z BBC PROMS 2010). Když se ale ta minuta neudrží jako celek, melodie ztrácí na působivosti, což byl případ sobotního provedení na Dvořákově Praze.

//cdn.i0.cz/public-data/04/e5/9b47261b3b6f8e521bb3c25acaa3_r16:9_w200_h113_gi:photo:502631.jpg 

Foto: Dvořákova Praha 2012

 

Další problém byl, že Emmanuel Krivine nechal hudebníky spoustu tónů opravdu jenom odehrát, zjevně po nich nepožadoval, aby vše, co hrají, mělo dobrou artikulaci a jasný hudební charakter. K výjimkám patřilo třeba nádherně pojaté klarinetové sólo v závěrečné části Novosvětské. Myslím také, že dirigent po hráčích nepožadoval, aby alespoň někdy hráli opravdu potichu, protože - jak známo - to je mnohem těžší než hrát silně. Stejně tak dirigent opomíjel mnohé vnitřní hlasy Dvořákovy partitury: hlasy nástrojů, které třeba nemají hlavní melodii, ale něco k ní dodávají, doplňují ji. Nejsou jenom křoví. Jenže bez toho všeho připomínala Dvořákova hudba spíš než skvělé a mistrovské plátno v galerii trochu vybledlou reprodukci v levném časopisu.

Přídavkem koncertu byl 8. z druhé řady Slovanských tanců. To už vlastně není tanec, ale takové poeticko-melancholicko-zadumané taneční zamyšlení. V podání lucemburských filharmoniků a Emmanuela  Krivina to byla poměrně nepoetická úvaha, se kterou se interpreti příliš „nemazali". Jak to výstižně komentovala jedna z posluchaček: „Asi nechtěli zdržovat."

PS: Dvořákovu Prahu každopádně v příštích dvou týdnech čekají skoro dvě desítky dalších koncertů. Některé z nich jsou očekávané s mimořádným napětím: třeba dirigentské vystoupení Zubina Mehty se Staatskapelle Dresden anebo zítřejší debussyovský recitál jednoho ze světově proslulých klavíristů - Jeana-Yvese Thibaudeta.

autor: Petr Kadlec

reklama

Diskuse

0komentářů

Zatím žádný příspěvek :(

reklama
reklama
 
reklama