reklama
 
 

Čistý a svítivý tón houslí matněl na pozadí orchestru

10. 9. 2012
Zahájení Dvořákovy Prahy? Pozlátko a spíše průměr
Hlavní zprávy

Recenze - Ani červený koberec, ani limuzíny, ani VIP-přístřešek Café Dvořák, ani kamery České televize neudělaly ze zahajovacího koncertu pátého ročníku festivalu Dvořákova Praha výjimečnou událost. To podstatné - sváteční zážitek z hudby - se totiž tentokrát neodehrálo.

Existují špičkové orchestry, které hrají skvěle téměř s každým dirigentem. Pak jsou orchestry podprůměrné, se kterými moc nepohne ani největší maestro. A pak jsou orchestry, pod kterými se - jak říkal slavný český dirigent Václav Talich - musí nejdřív důkladně zatopit a teprve potom začnou pořádně hrát. Myslím, že Lucemburský filharmonický orchestr patří do této kategorie. Ale v sobotu 8. září se „důkladné zatopení" nekonalo, a tak lucemburští filharmonici nepřekročili hranice solidní profesionální rutiny. Možná to po nich ale šéfdirigent Emmanuel Krivine ani nechtěl. 

Tu zvláštní nevzrušivost celého večera ukázal už vstupní Sibeliův Houslový koncert se sólistkou Veronikou Eberle - jedním z lákavých jmen letošní Dvořákovy Prahy. Čtyřiadvacetiletou houslistku,  která senzačně vstoupila na světová pódia před šesti lety v Salcburku za doprovodu Berlínské filharmonie, rozhodně stojí za to slyšet.

Virtuózní místa zvládla výborně, ve výrazu šla spíš cestou jemnosti a něhy (na rozdíl třeba od své slavné předchůdkyně Idy Haendel, která koncert pojímala až bojovně). Ale její čistý tón a svítivý zvuk jako by matněl na pozadí orchestru, který v pravém slova smyslu nedoprovázel, nedýchal se sólistkou, ale prostě jen včas a spolehlivě odehrál předepsané noty.

Po přestávce zazněla Dvořákova Symfonie č. 9 „Z nového světa". Mám v paměti tři výrazná koncertní provedení této nejhranější (a nejobehrávanější) Dvořákovy symfonie.

Sir Charles Mackerras a Symfonický orchestr FOK v září 2005: to byla Novosvětská plná života a vzruchu, ale také velmi niterná - bylo evidentní, že dirigent věnoval pozornost každému tónu.

Kurt Masur a Drážďanská filharmonie na Pražském jaru 2009: nikdy jsem Dvořákovu Devátou neslyšel s takovým humorem a nadhledem, s tolika nápady (místy hraničícími až se schválností) a zároveň s tolika kolapsy v orchestru - přesto to bylo úžasné provedení.

A do třetice Christoph Eschenbach a Česká filharmonie v dubnu 2012: mystické provedení, které možná nebylo tak docela blízké Dvořákovi, ale bylo přesvědčivé.

Novosvětská v podání lucemburských filharmoniků a pod taktovkou Emmanuela Krivina byla bohužel především nevýrazná až nudná. (Záznam lze slyšet na webu České televize.)

To nejvíc postihlo 2. větu - proslulé Largo. Emmanuel Krivine pro ni volil rychlejší tempo, než je obvyklé, protože chtěl být věrný tomu, co v partituře předepisuje Dvořák. To je samozřejmě v pořádku, ale celá věta - i když byla hraná rychleji - působila paradoxně zdlouhavě. Z několika důvodů. Slavná melodie anglického rohu má sílu nejen v tom, že je krásná a prostě geniální, ale taky že vytváří velký oblouk. Než ji hráč přednese, trvá to víc než minutu (!) (například v provedení z BBC PROMS 2010). Když se ale ta minuta neudrží jako celek, melodie ztrácí na působivosti, což byl případ sobotního provedení na Dvořákově Praze.

 

Další problém byl, že Emmanuel Krivine nechal hudebníky spoustu tónů opravdu jenom odehrát, zjevně po nich nepožadoval, aby vše, co hrají, mělo dobrou artikulaci a jasný hudební charakter. K výjimkám patřilo třeba nádherně pojaté klarinetové sólo v závěrečné části Novosvětské. Myslím také, že dirigent po hráčích nepožadoval, aby alespoň někdy hráli opravdu potichu, protože - jak známo - to je mnohem těžší než hrát silně. Stejně tak dirigent opomíjel mnohé vnitřní hlasy Dvořákovy partitury: hlasy nástrojů, které třeba nemají hlavní melodii, ale něco k ní dodávají, doplňují ji. Nejsou jenom křoví. Jenže bez toho všeho připomínala Dvořákova hudba spíš než skvělé a mistrovské plátno v galerii trochu vybledlou reprodukci v levném časopisu.

Přídavkem koncertu byl 8. z druhé řady Slovanských tanců. To už vlastně není tanec, ale takové poeticko-melancholicko-zadumané taneční zamyšlení. V podání lucemburských filharmoniků a Emmanuela  Krivina to byla poměrně nepoetická úvaha, se kterou se interpreti příliš „nemazali". Jak to výstižně komentovala jedna z posluchaček: „Asi nechtěli zdržovat."

PS: Dvořákovu Prahu každopádně v příštích dvou týdnech čekají skoro dvě desítky dalších koncertů. Některé z nich jsou očekávané s mimořádným napětím: třeba dirigentské vystoupení Zubina Mehty se Staatskapelle Dresden anebo zítřejší debussyovský recitál jednoho ze světově proslulých klavíristů - Jeana-Yvese Thibaudeta.

autor: Petr Kadlec

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama