Své ilustrace k dobrodružným příběhům Jaroslava Foglara, Otakara Batličky i na stránkách prvorepublikových časopisů podepisoval přezdívkou Bimba, takže jen málokdo věděl, kdo je autorem.

O znovuobjevení Bohumila Konečného, od jehož narození letos uplynulo sto let, usiluje aktuální výstava v pražské Galerii Villa Pellé. Putovní přehlídku připravil plzeňský kurátor Jan Hosnedl, nejprve ji viděli diváci v Mariánském Týnci a z Prahy dále poputuje do Plzně a Zlína.

Originál obálky Humoristických listů. | Foto: archiv Jana Hosnedla

Hosnedl, který se výtvarným odkazem plzeňského rodáka Konečného zabývá čtrnáct let, sestavil reprezentativní kolekci 150 obrazů, kreseb a plakátů. V romantickém podkroví Villy Pellé navíc vznikl Ateliér Bohumila Konečného, který je věnován rodině a Praze. Tady jsou vystaveny autorovy osobní předměty, soukromá korespondence a dobové dokumenty. Návštěvníci výstavy zde také mohou zhlédnout dokumentární film Ladislava Moulise nazvaný Bimba - Příběh zapomenutého malíře.

Exotické příběhy jej fascinovaly už od dětství. "Já chodil s Bimbou od první třídy a už tenkrát ho vodili kantoři od třídy ke třídě, aby klukům maloval na tabuli kovboje, koně, indiány. Byl to takový ideál mých klukovských let," vzpomínal herec a dávný spolužák Miroslav Horníček.

Ne všechny Bimbovy obrázky se setkaly s pochopením. Příkladem je vystavená kopie Kulometné roty z roku 1937 - v originálu měří tři metry -, na níž tehdy sedmnáctiletý výtvarník zpodobnil celý profesorský sbor plzeňské reálky. Kresbu mu zabavili a dali mu dvojku z mravů.

Mladíkův talent však ocenil o třináct let starší Zdeněk Burian, který mu doporučil studium na pražské Akademii výtvarných umění. Krátce nato začal Konečný spolupracovat s prvorepublikovými časopisy Ahoj, Hvězda nebo Kvítko, jejichž originály jsou v pražské vile zastoupeny.

"První fáze Konečného tvorby je založená na dobrodružných ilustracích. Jeho velkým vzorem byl Zdeněk Burian, ale ten na rozdíl od Konečného, z něhož vždy čiší dynamika akce, působí poměrně staticky," zdůrazňuje rozdíl mezi oběma ilustrátory kurátor Hosnedl. V dynamických scénách pokračoval Konečný také v pozdější době, například v dílech Jaroslava Foglara či knižních výborech Otakara Batličky z konce 60. let.

Originál obálky Mladého hlasatele z roku 1940 je vystaven poprvé. | Foto: archiv Jana Hosnedla

S dobovým stylem budovatelských plakátů si ale příliš nerozuměl, jak dokazuje poutač s "optimisticky vzhlížejícím" strojařem, vytvořený v 50. letech na objednávku komunistické strany.

Začátek úspěšné spolupráce s Jaroslavem Foglarem ve 40. letech mapuje samostatný výstavní oddíl, uvedený rozměrnou barevnou reprodukcí obálky knihy Stínadla se bouří. Originální ilustrace zahrnují i dobové odkazy, například do obálky k Foglarově první knize Přístav volá zakomponoval Konečný baťovský plakát.

Jeho nejznámější malba, Rychlé šípy hledící z věže kostela svatého Jakuba ve Stínadlech, vyšla roku 1946 v časopisu Vpřed.

Přestože Konečný svými kresbami doprovodil mnoho Foglarových titulů, ilustrátorem komiksu Rychlé šípy se nikdy nestal. S Foglarem se nedohodli na autorských právech. "Konečný si tím ublížil. Kdyby Rychlé šípy kreslil, asi by se víc prosadil a jeho jméno by se zřejmě komunistům nepodařilo vygumovat z paměti", tvrdí kurátor Hosnedl.

Na výstavě zaujme korespondence s Jaroslavem Foglarem z Památníku národního písemnictví nebo péefko Konečného s postavami Rychlých šípů z roku 1969, rovněž adresované Foglarovi.

Suverénní kreslířství uplatnil Konečný též při ztvárňování svůdných, až eroticky působících dívek známých jako pin-ups girls. Právě ženským postavám je věnována druhá část patra Villy Pellé. Dívky zpodobňoval nejen v časopiseckých ilustracích, ale také reklamě, kterou se živil v poválečné době.

"Právě tématem žen se Bimba výrazně odlišoval od svých souputníků, jako byli Zdeněk Burian nebo Gustav Krum. Kreslit je začal už na reálce, pak v prvorepublikových časopisech jako Ahoj na neděli, Hvězda československých paní a dívek nebo na obálkách Humoristických listů," vypočítává Hosnedl. Za pozornost stojí i poněkud skrytá, erotická kolekce pohlednic z roku 1938 nazvaná Intimní obrazy.

Tři roky nato začal Konečný externě pracovat na reklamách pro Baťovy závody. Tuto profesní etapu na výstavě reprezentují dva unikátní originální plakáty. První představuje klasickou reklamu na boty, druhý, nazvaný Záludnost mokrého asfaltu, upozorňuje kupující na správnou volbu pneumatik, které tehdy firma Baťa rovněž vyráběla.

Autor se ale prosadil také v propagaci pro export: vytvářel reklamy pro československé podniky, například jabloneckou bižuterii a Plzeňský prazdroj.

Samostatnou a bolestivou kapitolu v umělcově životě představuje komiksový projekt s Amazonou, který vytvářel se Zdeňkem Burianem na objednávku publicisty Petra Sadeckého. Ten ale v roce 1967 emigroval, kresby ukradl a vyvezl na Západ. Amazoně vtiskl novou identitu, přimaloval jí na čelo rudou hvězdu, zvětšil poprsí a prohlásil za bojovnici za pravé ideály revolučního Října.

Sadecký ve své mystifikační knize Octobriana a ruský underground tvrdil, že jde o politicko-pornografický komiks, který vzniká v Sovětském svazu. Příběh Octobriany začal žít vlastním životem a záhy se na Západě stala kultem, jímž se nechal okouzlit například i hudebník David Bowie.

Brzy se však ukázalo, že autory kreseb jsou Konečný a Burian. "Pro Konečného znamenal skandál v podstatě konec kariéry. Komunistický režim mu znemožnil na řadu let publikovat," vysvětluje kurátor Hosnedl.

Je symbolické, že pouhé dny před smrtí, v lednu 1990, se pak výtvarník vrátil k motivu, který ho vždy inspiroval: na kvaši, vystaveném v expozici, namaloval trojici divokých koní pádících před potemnělými mračny. Jen Bohumil Konečný znal jejich cíl.