Jiří Suchý: Současná společensko-politická situace mě neuspokojuje. Nemám ale sílu brojit

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
Aktualizováno 5. 6. 2016 11:54
Najít, kdy by měl všestranný umělec Jiří Suchý čas na rozhovor, není snadné. Jeho životní tempo je v 84 letech neuvěřitelné. V Divadle Semafor šéfuje, režíruje, píše texty i hudbu, navrhuje scény i kostýmy, dělá grafiku a samozřejmě hraje a zpívá ve třinácti inscenacích. Navrhl tedy uskutečnit rozhovor během představení Kytice, kde hraje nejméně. V šatně u jeviště stíhal odpovídat na dotazy i si hlídat nástupy na scénu. Vždy si nasadil klobouk, ještě mezi dveřmi dořekl větu, o pár vteřin později už zpíval na jevišti. "Kytici mám rád, dá se u ní stihnout hodně práce," pochvalovala si věčně zaneprázdněná legenda Divadla Semafor.
Rozhovor se odehrál v šatně Jiřího Suchého v Divadle Semafor, mezi jeho výstupy ve hře Kytice.
Rozhovor se odehrál v šatně Jiřího Suchého v Divadle Semafor, mezi jeho výstupy ve hře Kytice. | Foto: Zuzana Hronová

Co říkáte dnešní společensko-politické situaci, kdy se v jakémsi stavu nouze začali znovu angažovat umělci? Ať už jde o prohlášení Michala Horáčka, že uvažuje o kandidatuře na prezidenta, či o prohlášení Lenky Dusilové na Andělech. Neláká vás také "angažovat se"?

Mě ta současná společensko-politická situace samozřejmě nemůže uspokojovat. Já jsem se za totality angažoval až dost a také jsem na to dojel. Ale od určitých let se už neangažuji.

Proč?

Tady v divadle zastávám sedm funkcí. To, co dělám já, by normálně dělalo sedm lidí, jenže to musím zastat já, protože dostáváme grant, se kterým tak tak vyjdeme. Kdybych byl jen herec, nebo jen libretista či scénický výtvarník, tak bych asi do toho šel, ale dělat všechno, co dělám, a ještě brojit, to už by mě zmáhalo. Také už jsem trošičku unavený z těch různých štvanic. A rovněž respektuji, že do našeho divadla chodí lidé různého politického vyznání, a držím se trochu v ústraní. Už přestávám být bojovník. Já už jsem si své odangažoval.

Jak podle vás tato situace plná štvanic jednoho na druhého vznikla?

Jedna strana není ochotná naslouchat té druhé a není vůle hledat nějaké řešení, je spíše vůle se nakrknout a říct: „A teď vám ukážu!“

Kdysi jste řekl: „Přál jsem si, když už se jednou nacházíme v tom srdci Evropy, abychom tady nefungovali jako srdeční vada.“ Co si myslíte o českém národu dnes? Neklesá tady trochu jakási úroveň?

Ano, je to smutné. Ale upřímně řečeno, ona ta úroveň klesá i jinde, nejen u nás v České republice, abychom si příliš nesypali popel na hlavu.

Co s tím?

Vždycky si říkám, že ideální volby by byly, kdyby každý volič musel před nimi složit zkoušku. Kdo by se nevyznal, dostal by jeden bod, kdo by měl přehled a názor, dostal by bodů víc. A jeho hlas by byl třeba pětinásobkem hlasu toho, kdo nemá o ničem šajna. Jenže demokracie je založená na tom, že i největší primitivové rozhodují o tom, co s námi bude. A to je tristní, protože omezenců je bohužel víc než lidí moudrých. Winston Churchill řekl jednu krásnou větu, že největší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. A to je přesně ono.

("Za chvíli začínáme," hlásí místním rozhlasem inspicient. "Můžeme klidně pokračovat," ubezpečuje Jiří Suchý. )

Pojďme k vašemu velmi pestrému a přeplněnému diáři. Poslední červnový víkend vystoupíte na hudebním festivalu Metronome s rockerem Ivanem Králem. Jak bude vystoupení vypadat? 

Tak to jsem sám zvědavý. Pozval si mě tam Ivan Král. Naše styky jsou omezené na dvě písničky, které jsme spolu zplodili. Jedna se jmenuje Zas narodil se Kristus Pán a druhá Nádraží. Takto jsme se sblížili a našli. Poslední dobou nacházíme my tradicionalisté ze Semaforu docela dobré kontakty s rockery. Ve třech hrách u nás hraje Michal Malátný, napsali jsme muzikál s Michalem Pavlíčkem a teď píšeme druhý. Takže asi budu muset na červnovém festivalu zpívat píseň Zas narodil se Kristus Pán.

Jak daleko či blízko mají k sobě tyto dva odlišné světy - vaše swingové písně a Královy rockové skladby?

To je právě to, co mě na naší spolupráci hrozně těší. Jsou to skutečně dva světy a každý si jdeme po své koleji. Ale občas se ty koleje setkají - jako na nadcházejícím koncertu, nebo i jako dříve, kdy Ivan Král produkoval moje autorské cédéčko.

(Inspicient: „Nerad ruším, ale už jsme začali.“ „Do nich!“ schválí pan Suchý začátek představení. „Já tam pak vlítnu, až nastane má chvíle.“)

Vy už s rockovým festivalem máte zkušenost, ve svých 82 letech jste vystupoval na legendárním festivalu Trutnoff pro deset tisíc lidí. Po vašem vystoupení nastala vřava. Jak na tento zážitek vzpomínáte?

Vzpomínám na to velmi rád, publikum bylo skutečně četné. Nejen že mě nehnali, ale dokonce ty písničky zpívali se mnou. Vím, že pro mladou generaci asi nebudu jejich šálek kávy, ale přesto se i mezi nimi najdou tisíce lidí, kteří zpívají písničky ze Semaforu. To je velice pěkný pocit.

Jiří Suchý a Jitka Molavcová ve hře Kytice
Jiří Suchý a Jitka Molavcová ve hře Kytice | Foto: Divadlo Semafor/Dušan Dostál

Vaše písně jsou tedy tak známé, že je zpívají i lidé vyznávající zcela jiný žánr a patřící do jiné věkové kategorie. Co tomu říkáte?

Jednak si myslím, že ti lidé jsou velmi dobře vychovaní. Vědí, že když mezi ně přijde starší pán, že ho nemůžou hnát. Ale mohli by mě odměnit zdvořilým potleskem a šmitec a nemuseli by zpívat se mnou. Ta vřava, co se strhla, byla velmi příjemná. Mohlo to být i tím, že oni najednou slyšeli z pódia v mém podání písničky, které zpívají někde na mejdanech na horách a u táboráků, a dávno nevědí, kde se ty písničky vzaly. Takže to mě možná v jejich očích povzneslo.

Co říkáte tomu, že na letošní Trutnoff byl pozvaný Milouš Jakeš? A co soudíte o aféře, která kolem toho vznikla?

Trošičku jsem nerozuměl tomu, proč ho tam zvali. Ale když jsem se dočetl, že byl pozván, aby se přišel podívat na to, co zakazoval, tak to mi zase nepřijde jako úplně blbej důvod. I když zároveň vím, že z Milouše Jakeše se rocker určitě nestane. V duchu by si nejspíš říkal: „Kdyby to šlo, hned bych to zakázal znova!“

V posledních letech jste také několikrát vystoupil na trampské Portě. Jak se vám zpívalo a hrálo zase v tomto světě?

Trampské písničky vznikaly už za mých mladých let a některé byly velice pěkné, takže ty jsou mi asi trošičku bližší. Navíc já jsem byl skaut a některé ty starší písničky jsem zpíval s banjem u táboráku.

Také jste si několikrát vyzkoušel koncertování se symfonickými orchestry, takže jste zabrousil i do klasické hudby…

Ano, a dokonce jsme s Jitkou Molavcovou dělali takové turné po republice. Dirigent přijel tu do Brna, tu do Ostravy, tu do Pardubic a vždy s místním symfonickým orchestrem nazkoušel klasický repertoár a my jsme to propojovali svými výstupy. Jedno se jmenovalo Jonáš a Melicharová na koncertě a druhé Jonáš a Melicharová v opeře. Melicharová byla hloupá osoba a já jí jako vysvětloval, co a jak, ale při tom jsem byl neméně pitomej. Lidi se tím nesmírně bavili.

Takže žádná semaforská píseň?

No, jednou chtěli do tohoto pořadu nacvičit se symfonickým orchestrem nějakou moji písničku, skládat to měl skoroprezident Vladimír Franz, se kterým se velmi dobře znám ze Semaforu. Ptal se mě, co si myslím, že by to mohlo být, navrhl jsem Klokočí, kam by se krásně hodily smyčce. Dlouho jsme to z něj nemohli vyrazit, tři dny před koncertem se ozval a říkal, že to má, ale není to Klokočí, nýbrž Co jsem měl dnes k obědu. Udělal to celé takové disharmonické, jedna sloka měla úplně posunutý rytmus, bylo to nesmírně těžké, naštěstí mi dirigent Válek všemožně pomáhal, jinak bych se ztratil, protože tam byly i pasáže, kdy si každý hudebník mohl dělat, co chtěl, free jazz úplný. Ale mělo to obrovský úspěch.

Jak vás baví tyto mezižánrové přesahy?

Já jsem byl vždy velice tolerantní k různým směrům, byl jsem jim otevřený, měl jsem široký záběr a žádné klapky na očích. Jiří Šlitr byl odchovaný dixielandem, což je dnes už pozapomenutá forma jazzu. Ale přešel na swing, a když se potom objevil rokenrol, byli jsme první, kteří jsme tady hráli rokenroly té první gardy jako Bill Haley, Elvis Presley a další, což dokládá i odborná literatura. Existovaly pouze dvě oblasti, které jsem neměl moc rád – dechovky a operety. No a dneska hrajeme v Semaforu Mamzelle Nitouche. Příští sezonu máme stou reprízu a jsou to krásné melodie. Kdyby mi někdo řekl před padesáti lety, že budu vystupovat v operetě, myslel bych si, že se zbláznil.

Vaše Dobře placená procházka se před časem dostala do Národního divadla. Jaký to byl zážitek, hrát ve slavné Zlaté kapličce?

Měl jsem smíšené pocity. Velmi jsem si toho vážil. Hlavou se mi honilo: „Tady v té loži seděl Smetana, tadyhle dirigoval Antonín Dvořák, tady stojí na jevišti blbec Suchý.“ Dirigent Marko Ivanovič k tomu zaranžoval hudbu. Jednalo se o velmi těžkou a složitou hudbu, bál jsem se, že se v ní ztratím. Ale když dirigoval on, tak mi napovídal, všechno mi to předříkával. Jenže někdy dirigoval Libor Pešek a ten mi nejspíš důvěřoval, a tak mě nechal, ať v tom plavu. Hrál jsem to asi šedesátkrát, a když to skončilo, tak jsem si oddechl, protože to pro mne vždy byly děsné nervy, jestli to vůbec dozpívám.

(„Pardon, teď budu muset na jeviště.“ Pan Suchý si vezme klobouk a ještě v otevřených dveřích těsně před vstupem na jeviště dodává: „Ale vždy jsem to  dozpíval, takže to nakonec dobře dopadlo. Nicméně když byla na programu Dobře placená procházka, tak jsem měl zkaženej den.“)

(Po svém výstupu se vrací zpět do šatny: „Tak už jsem opět zde. Kde jsme to přestali?“)

Bavili jsme se o vašem účinkování v Národním divadle. Jak na něj tedy nakonec vzpomínáte?

Dobře. Na té inscenaci se mi líbilo i to, že se v ní uplatnily písničky ze hry Sekta, kterou jsem napsal v 60. letech a která se Jiřímu Šlitrovi tak nelíbila, že mi k ní odmítl napsat hudbu. Tak jsem si ji napsal sám, Šlitrovi natruc. Ta hra byla asi skutečně blbá, protože propadla, ale písničky vydržely a zalíbily se Miloši Formanovi, který Dobře placenou procházku režíroval a tu Šlitrovu operu proložil songy ze Sekty. Najednou jsem je slyšel v podání sedmdesátičlenného symfonického orchestru a ženského a dětského sboru v Národním divadle. To byl vrchol mé skladatelské kariéry.

Děláte ještě stále v Semaforu ředitele, režiséra, scenáristu, hudbu, návrhy scény, kostýmů, grafiku a samozřejmě herce a zpěváka? Jak to všechno stíháte a zvládáte?

Ano, to vše pořád dělám. A třeba právě tu dnešní Kytici mám rád. V jiných inscenacích to s Jitkou táhneme od začátku do konce, ale v Kytici jsou proluky, kdy si můžu v šatně v klidu pracovat.

Hrajete ve třinácti inscenacích. Jak si pamatujete třináct sad textů, aranží, písní, ale třeba i to, kdy říct jakou repliku, kam s jakou rekvizitou odejít…

… kam se postavit, abych chytil světlo. No já nevím, jak je to možné, protože já si třeba nepamatuju, kam jsem položil klíče.

Funguje tedy jinak herecká a civilní paměť?

Ano, je to trénink, vždyť já už to dělám šedesát let. To jste ještě nebyla na světě, když já jsem začínal… (smích)

To jsem tedy opravdu nebyla. Na stránkách Semaforu píšete, že jak vykonáváte sedm řemesel, které musíte všechny ohlídat, občas se vám během premiéry „vokno“ přihodí. Nicméně ho prý umíte zdatně zakomponovat do hry. Přijde mi, že to musí být pro diváky spíše bonus, dočkají-li se nějakého vašeho „vokna“…

Ano, mají to nesmírně rádi. Když mi najednou něco vypadne, zastavím hru a řeknu: „Tak a teď mám něco říct a nevím co." A přidám navíc zdůvodnění: My už jsme to dlouho nehráli." Nedávno mě Jitka škodolibě doplnila: Minulý tejden naposled." A hlediště se rozburácelo smíchem, protože tohle se v Národním nevidí.

A jak máte rád vy tuto chvilku? Polije vás horko, nebo už vás to nechává klidným?

Polejvalo, ale teď když už vím, jak z toho vybruslit, tak jsem v klidu. Jednou jsem udělal chybu i v písni, nějak jsem ji sice dozpíval, ale pak jsem řekl publiku: „Prosím vás, zazpíval jsem to špatně, jestli tady po představení zůstanete, tak vám to zazpívám správně.“ Ještě jsem si ji rychle pročetl a po děkovačce diváci skutečně zůstali, vypálil jsem ji perfektně a ještě jsem si s těmi lidmi dobře popovídal.

Tohle všechno tvoří nezaměnitelný kolorit Divadla Semafor...

V kritikách na Divotvorný hrnec, kde se mi podobný lapsus stal, psalo se v novinách, že až se inscenace usadí, bude to trhák. A Vladimír Just v Divadelních novinách naopak tvrdil: „Doufám, že se nic neusadí, protože tohle dělá Semafor Semaforem a tím se liší od kamenných divadel.“

Prohlásil jste, že své činnosti na divadle zanecháte teprve v momentě, až si začnete plést Molavcovou s Koptou…

Zatím je to dobré, zatím si je nepletu.

Jako ženu mě vždycky fascinovalo, jaké repliky píšete pro sebe jako Jonáše a Jitku Molavcovou coby Melicharovou:  Nezapomenu třeba na repliku paní Molavcové „Při pomlázce se, pane Jonáši, volá ‚hody, hody, doprovody‘, a ne ‚já tu krávu zabiju‘!“ Jak hledáte míru Jonášovy impertinence vůči Melicharové?

Několikrát se stalo, že pro nás napsal někdo jiný například výstup do rádia a bylo to obrovské nepochopení. Tam jsem si k ní dovoloval, co bych si nikdy nedovolil. To, že jsem při pomlázce řekl místo hody, hody, doprovody „já tu krávu zabiju“, neříkám já, to mi připomíná ona. Kdybych jí to na scéně řekl já, bylo by to dost neurvalé. Myslím, že je v tom rozdíl.

Má třeba paní Molavcová šanci vám do toho mluvit?

Ano, ona má velikou šanci. Má můj slovník ráda, ale přidává si tam čím dál tím víc nápadů. V Divotvorném hrnci hraju jednak sám sebe a jednak vodníka Čochtana. Mám během představení rychlopřevleky, jednou už jsem měl vyjít na jeviště v civilním oděvu, ale trochu jsem se zdržel. Ona tam stála sama a pak řekla: „No, nejde. On se Čochtan ještě převlíká do S(s)uchýho!“ V několika novinách tuto její větu opakovali jako nejvtipnější repliku večera. Ale nežárlil jsem, protože jsem rád, že mám takovouto partnerku.

(Pan Suchý se zvedne, otevře dveře a poslouchá. „Tenhle motiv tam zní dvakrát, ale tohle je teprve poprvé, to máme ještě dobrou minutu čas.“)

Proč jste se rozhodl psát internetový blog Stará fronta Zítra?

Mladá fronta Dnes byla vždy proti nám nějak zaměřena. Kdykoliv nás mohla znectít, tak neváhala.

(„Tak teď už doopravdy jdu, za chvíli se zase vrátím. Zapamatujte si otázku, to pro případ, že bych zapomněl odpověď.")

Tak jsem opět tady. Takže k té Staré frontě Zítra. Chápu, že když nesu kůži na trh, někdo mě bude mít rád, někdo ne, někdo mi bude nadávat, někdo bude chválit. Ale oni tam někdy psali vyložené nepravdy. Říkal jsem si, máme tady v divadle i mladou generaci, která nezná historii Semaforu, a ta by si mohla myslet, že když na to nereaguju, že je to snad pravda. Tak jsem na to začal ve vší slušnosti reagovat a uvádět věci na pravou míru. Založil jsem si proto internetový blog – Stará fronta, to jsme my s Jitkou, a „Zítra“ znamená, že se koukáme do budoucnosti.

Jak si rozumíte s moderními vymoženostmi komunikace? Píšete blog, Semafor je i na Facebooku…

Používám počítač jako psací stroj, navrhuji na něm i grafiku, na internet se dívám aspoň šestkrát denně, pravidelně kontroluji e-maily. Počítač jakž takž ovládám bezvadně, ale jen do té doby, než se s ním něco stane, to pak nevím, co s ním. Můj syn dělá reklamní počítačovou grafiku. Když jsem mu jednou koukal přes rameno, říkal jsem mu: „Člověče, jak tě tak sleduju, já ten počítač využívám tak na pět procent. A on mi odpověděl: „Tak to si, táto, fandíš!“

Dneska během tohoto rozhovoru hrajete Kytici, legendární a vlastně nejúspěšnější inscenaci Divadla Semafor. Zmocňuje se vás nějaká nostalgie, vzpomínáte na její první a druhé nastudování?

Nostalgii necítím, a to měla minulý rok osmistou reprízu. Stejně jako když mi lidé říkají: „Když jdete tou pasáží Alfa na Václaváku (dnešní Stýblova pasáž – pozn. red.) a vidíte divadlo, kde jste třicet let hráli, to vám musí být smutno.“ V životě mě nenapadlo, aby mi tam bylo smutno. Své jsme si tam odehráli, bylo to bezvadné, ale mě spíše vždycky zajímá budoucnost - co budeme hrát, kde budeme hrát. Takže teď mě zajímá ta třetí Kytice, kterou hrajeme. Na ty první dvě si občas vzpomenu, ano, bylo to fajn, ale že by mě jímala nějaká nostalgie? Té jsem naštěstí zůstal ušetřen.

Chtěl jsem mu ukázat prostředí, se kterým se on v životě nesetkal, aby viděl ty tisíce rozesmátých tváří, říká Martin Věchet. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy