V zahraničí o českém divadle nikdo neví, tvrdí dvojice SKUTR

Lukáš Prchal Lukáš Prchal, Barbora Čiháková
17. 7. 2015 8:30
Rozhovor s Lukášem Trpišovským a Martinem Kukučkou o divadelní kritice, vypuštěné balkonové scéně v Romeovi a Julii nebo třeba o volnosti interpretace známých her.
Režijní dvojice SKUTR
Režijní dvojice SKUTR | Foto: Kateřina Trnková

Praha – Divadelní režijní dvojice SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka) má za sebou nespočet divadelních inscenací nejen v Česku, ale i na zahraničních festivalech v Polsku, Litvě, Německu, Rumunsku, Srbsku, Slovensku, Číně, Jižní Koreji a ve skotském Edinburghu. V divadelním světě vyvolává jejich práce takřka nekonečnou debatu.

"Probíhají tu módní vlny. Bylo potřeba psát o někom, kdo je mladý a perspektivní, tak se o nás začalo psát a všichni to začali používat, že to jsou ti Skútři a jsou mladí a perspektivní. Najednou, o tři roky později, o sobě čtu, že jsme jenom nafouklá mediální bublina a co si o sobě vůbec myslím. Já si o sobě nemyslím vůbec nic!“ komentuje Lukáš Trpišovský nekonečnou debatu okolo jejich divadelní práce.

Na nedávných Shakespearových slavnostech uvedli Romea a Julii a znovu přistoupili k divadelní klasice po svém – balkonovou scénu neumístili na balkon: "Jde o hru, kde hrozí Romeovi nebezpečí, aby se dostal za Julií. A to nebezpečí tam udržujeme dál, ten archetyp jsme úplně neobešli, až na ten balkón jako takový," vysvětluje Martin Kukučka.

Nedávno jste na Shakespearovských slavnostech uvedli Romea a Julii. Vypustili jste balkónovou scénu…

Martin: My jsme ji nevypustili. Jen jsme ji neumístili na balkón. V tom je rozdíl.

Dobře, ale balkónová scéna je přeci jedna z těch nejtradičnějších scén hry.

Martin: Na to musí odpovědět Lukáš a vyprávět o svých neteřích.

Lukáš: Mám dvě neteře, ta starší chodí do první třídy a ta druhá ještě do školky. Znají Romea a Julii jenom podle té moderní verze s DiCapriem. Viděly fotky našeho představení a jsou zklamaný z toho, že v té scéně nebude bazén, který je ve filmu. Tohle je vlastně i odpověď: Proč by se měla balkónová scéna odehrávat na balkoně? Mladší generace čeká, že to bude u bazénu – může být kdekoli.

Martin: Balkón jsme sice vynechali, ale má to i své technické vysvětlení. Nechtěli jsme stavět balkón, když to představení má jezdit do Brna a do Ostravy, a tak je to najednou náročná stavba. Jde o scénu, kde hrozí Romeovi nebezpečí, aby se dostal k Julii, a to nebezpečí tam udržujeme dál, takže ten archetyp jsme úplně neobešli, až na ten balkón jako takový.

Na druhou stranu, když se to dostane až do takového klišé, kdy ve Veroně někdo vymyslí balkón, který jakože patřil té Julii, a pod ním někdo postaví měděnou Julii, které každý sahá na prso kvůli plodnosti a je to celé olepené žvýkačkami s nějakými nápisy… To je taky dost posunuté. To je tragédie, která běží dál, jak tam stojí ta Julie s osahaným prsem bez Romea.

Tahle otázka souvisí s určitou inscenační svobodou, což by nás zajímalo hlavně v rámci Shakespearovských slavností. Jde přeci jen o komerci. Dostáváte prostor a volnost na vlastní interpretaci?

Lukáš: Paradoxně myslím, že jo. Ale už necítím potřebu zásadně přepsat Shakespeara, abych se realizoval na divadle. To jsme už zkusili. Udělali jsme projekt Bouře, kde jsme vycházeli jen z motivu, kde je někdo opuštěný na ostrově a nemůže ho opustit, dokud si život neuspořádá. Tady děláme víc Shakespeara, držíme se víc textu a necítím to jako komerční zadání. Kdybych nechtěl, tak si můžu udělat svůj projekt někde jinde.

Martin: Shakespearovské slavnosti jsou o tom, že interpretujete Shakespeara. Ale nikdo nás neomezuje, koho si vybereme a jaký režijní klíč zvolíme. To, že jsme se rozhodli to neudělat ve starých kostýmech, a spíš jsme se přiřadili k modernějšímu zpracování do současné Itálie – není to klasické, ale spíš pohybové, fyzické divadlo. Mluvili jsme o tom i s překladatelem, panem Hilským, i on říkal, že ten verš je fyzický. Není jen o tom, že zní, ale děje se. Hodně se i držíme toho, co říkal, že je to z půlky komedie; než zabijí Tybalta a Merkucia.

Lukáš: Rozhodně je omezující samotný prostor. Člověk to dělá na denním světle do otevřeného prostoru, kde přejde hradní stráž nebo projede auto, což strašně vytrhuje z koncentrace, kterou v uzavřeném divadle má člověk automaticky zadarmo. Některé situace v první půlce nevyznívají za denního světla tak, jako vyznívaly, když jsme to zkoušeli ve tři ráno. Ta atmosféra se vytváří i tím světlem. I pro herce je to těžké, když musí přebýt ten otevřený prostor. Přeletí pták a všichni se za ním otočí a herec se může uhrát k smrti.

Jaké jsou reakce diváků?

Lukáš: Většinou, když už si dá někdo práci a píše, tak to není o tom, jak se mu to hrozně líbilo. Jsme přeci jen ten národ těch, co si hlavně stěžují. Chodí nám e-maily od "obránců klasického pojetí Shakespeara". Mám doktorát z  divadla, ale ani tak nevím, co je ta inscenační klasická tradice. Sporné už je vůbec to, jakou máme inscenační shakespearovskou tradici. Co znamená to klasické pojetí? Všichni diváci, co to píší, si myslí, že to má být v historizujících kostýmech, což je tradice 19. století. To je to samé, jako bychom si dneska oblíkli někoho z poslední přehlídky Yves Saint Laurenta a poslali ho tam hrát v tom.

Máte pocit, že je Shakespeare aktuální, nebo je třeba ho aktualizovat? Neberete to už jen jako zábavu?

Lukáš: Než přišla nabídka, nikdy jsem nechtěl dělat do Národního divadla, nikdy jsem nechtěl dělat Shakespeara, jenže jsem později přes Sen noci zjistil, že je to zábavný a že ty situace jsou napsané tak, že by se mohly stát i dneska. To mě na tom fascinuje. Od doby, kdy to napsal, se nic nezměnilo a navíc jsou ty situace vtipné i u Romea a Julie.

Martin: Ten vtip je paradoxní v tom, že ten humor zažíváme i dnes podobně. Píše ve verši, ale staví tu situaci tak, že je srozumitelná.

Lukáš: V každé generaci u Kapuletů je to podle mě stejný jako v každý jiný rodině. Rodiče jsou prostě rozčarovaný z toho, koho si ta dcera přivleče, protože měli jiný představy o ženichovi.

Tam je hlavně aktuální téma lásky a vztahů, které jsou neměnné.

Martin: To je jedna věc. A je to ve spoustě her.

Lukáš: O tom se pokouší psát dodneška.

Martin: Například, když vezmu Radúze a Mahulenu, tak to téma je stejný, ale už ty reálie, ze kterých vychází, jsou nám vzdálené. Musíme si je představovat. Je to pohádka. Můžu ty lidi obléct jako Italy, lidi na vesnici, je to jedno, u Romea a Julie to bude fungovat stále stejně, ty situace se nemění. Vše je v těch malých situacích, v dialozích - děje se tam něco, co člověk zažívá pořád a co je fascinující. Není tam jediná situace, která by takhle odběhla a zůstala stará.

Na druhou stranu, když nějakým stylem ohraničíme vaši poetiku, tak hodně pracujete s pohádkou, se snovým prostorem, což je fascinující na jednu stranu. Není možná důvod nesouhlasu diváků právě v tomhle, že i pro vás samotné je Sen noci svatojánské bližší?

Lukáš: To je i právě to překvapení, že se z toho najednou dělá nějaká podivná atmosféra.

Martin: Oproti jiným věcem je Romeo a Julie psaný víc od podlahy, realističtěji, aby ty situace proběhly, ale co si budeme povídat, to pro nás s Lukášem není naše nejsilnější parketa. V tu chvíli i ten klíč, který volíme, směřuje do snové, vnitřní krajiny, která se víc dotýká archetypu než konkrétnosti a danosti situace, která je teď a tady. My spíš zobecňujeme.

Lukáš: Když jsme dělali Radúze a Mahulenu, nemysleli jsme si, že inscenujeme nějaký kontroverzní představení, ale na generálce lidi volali fuj a hnus. Paní uvaděčka pak řekla, že je to konec Mahenovy činohry – stačilo jen to, aby Vratko vyšel v oranžových holínkách, protože všichni měli tu představu filmu s Vašáriovou a Třískou, kde si přišlapávají Pištěkovy kostýmy.

Trochu jsme se už dotkli propojování žánrů. Jste tím specifičtí. Co jste nikdy nemohli nikde aplikovat a chtěli byste si to vyzkoušet?

Lukáš: Pro mě další žánr není výzva, abych si udělal zářez, ale je to osvěžení. Je to jako když dělá člověk něco v zahraničí. Tam na vás taky nečekají se slavobránou, že jste teda tady, ale ani s porozuměním. Nerozumí tomu, proč to takhle děláme, často jsou z toho konflikty. A je to osvěžující v tom, že si člověk sám musí znova pojmenovat, proč divadlo dělá, proč jde touhle cestou, proč to má vzniknout a musí přesvědčit lidi, který to vidí úplně jinak. Jde hlavně o to neustrnout.

Martin: Je to něco podobného, jako když se člověk naučí mluvit více jazyky a najednou se mu snáz komunikuje i s lidmi, kteří chtějí přijímat jen jeden jazyk. A na jevišti je to zajímavý v tom, že v hledišti existují lidi, kteří budou chodit jenom na operu nebo jenom na činohru nebo jen na divadlo, ve kterém se mluví, protože všechno ostatní jim přijde nepřirozené, a je zajímavé se s nimi naučit komunikovat. Navazovat skrz jiné žánry komunikaci. To je věc, která mě baví. Tak je možné najít diváka, který by na jiný typ divadla vlastně nepřišel.

To chápu, ale obávám se, že tak trochu narážíte do zdi, protože v českém prostředí je divadelní prostor malý a má i malé publikum, které je velmi vyhraněné, co se týče synkréze.

Lukáš: V Ponci se odehraje maximálně šest repríz, protože tam víc lidí nepřijde.

Přesně tak, což znamená: dokážete to přesunout i na velké jeviště, aby to lidi přijali? Máte pro to klíč? Nebo dopředu rezignujete s tím, že spíš automaticky čekáte kritiku?

Martin: Vím, že v tom davu jsou lidi, kteří mi nebudou rozumět, a nemůžu udělat nic víc, než že jim něco upřímně řeknu, a buď si padneme do noty a já jim budu něco říkat, nebo si do noty napadneme. Už máme vyzkoušený, že chvíli trvá, než se lidi naladí na naši poetiku, ale ve výsledku ji přijmou. Máme zkušenost, že lidi, kteří do divadla nikdy přijít nechtěli a viděli, že divadlo může být živý, tak je začalo bavit.

Lukáš: Znáte Tarkovského knihu Zapečetěný čas? Celé to začíná dopisy diváků, kteří právě zhlédli Zrcadlo, a jeden z těch prvních je: Právě jsem zhlédl váš film, viděl jste ho vůbec, soudruhu režisére? Když jsem ten film poprvé viděl, byl to pro mě jeden z největších zážitků. Je to jedno ze stěžejních děl lidstva. Tarkovskému psali a on se tím později zabýval a zkoumal svět okolo sebe a říkal, že v umění každý umělec vytváří mikrokosmos, se kterým může daný umělec komunikovat, protože divadlo je buď dobré, nebo špatné. To je základní kategorie. Ale pokud se divadlo divákovi nelíbí, tak je to konec. Když někdo vidí Zrcadlo a řekne, že je to snůška nesmyslně sestříhaných situací, se už nebude dál zabývat tím, co chtěl Tarkovskij vlastně říct. Ne že bych se chtěl srovnávat s Tarkovským, jen říkám, že mě trochu uklidnilo, když jsem to četl. Uvědomil jsem si, že holt ne všichni budou milovat to, co dělám.

Martin: S kalkulem se na jeviště nedá jít, nedá se tam jít s tím, že se zalíbíme všem. Věříme v to, že to ty lidi bude zajímat, i když to nepřijmou. Bylo by hezký, kdyby všichni odešli nadšený, ale to jsou pak takový ty zázraky.

Co vám vadí na současném divadelnictví?

Lukáš: Já to nevidím vůbec negativně. Je tu ale jedna taková česká specialita. Probíhají tu módní vlny. Teď čtu o Honzovi Mikuláškovi, jehož práce si hrozně vážím. Ještě před tři čtvrtě rokem to byl nejgeniálnější režisér pod sluncem a stačilo pár měsíců a už je tu problém: prý se hrozně opakuje. Třeba ale Jan Zrzavý maloval celý život obrazy stejně. Když nechci vidět Zrzavého, tak se na něj nepůjdu podívat. Když nechci vidět Morávka, tak se na něj nepůjdu podívat. A to jsou věci, které mi trochu vadí.

To jsme zažili i s Martinem. Bylo potřeba psát o někom, kdo je mladý a perspektivní, tak se o nás začalo psát a všichni to začali používat, že to jsou ti Skútři a jsou mladí a perspektivní. Najednou, o tři roky později, o sobě čtu, že jsme jenom nafouklá mediální bublina a co si o sobě vůbec myslím. Já si o sobě nemyslím vůbec nic! Já se nikam necpal! Já jsem nikomu neříkal, aby o mně psal, nic jsem nepřifukoval. Pak jsme byli v Edinburghu, kde jsem zažil setkání s novinářema…

Martin: On je ten svět v zahraničí v něčem krutější, ale taky upřímnější.

Lukáš: Ano. Tam jsme se vůbec nesetkali s tím, jestli se nás dotknou nebo nedotknou tím, že něco nesedí. Dokážou napsat, co je dobrý a co ne. Dokonce i názor některých kritiků má takový vliv, že se s novou produkcí může to divadlo i zavřít. Zároveň jsem zažil to, že i na pár řádcích dokážou vyjít z podstaty věci, na kterou se přišli podívat. Nenapíšou, že Romeo a Julie by měl být o tom a o tom, ale napíšou: Tohle a tohle Skútři nenaplnili. Řeknou, Romeo a Julie může být i o tomhle, co jsme viděli, ale za nějakých podmínek. A rozvíjí tu kritiku zevnitř. A to je něco, co tu není. Já bych rád s někým v Česku vedl podobný dialog, ale to se mi bohužel nedaří.

Narážíte na problém české kritiky obecně, napříč uměním, protože ona u nás už prakticky neexistuje. Není nová vlna, mladší, která by mohla psát.

Lukáš: Právě. Adorují se tady dva tři lidi a pak slyším, jak mluví o nové inscenaci Jana Nebeského v Rozhlase – mluví o tom takovým způsobem, jako by ten člověk třicet let nic neudělal. Najednou je špatně všechno, co udělal. A já si říkám, ale on má za sebou třicet let práce. Možná se mu nepovedlo konkrétní představení, ale posuzovat se to přeci musí v rámci nějakého kontextu jeho celoživotní práce. Najednou si z té kritiky neodnáším nic. I Pitínský dělá pořád fascinující inscenace. Píše se o něm? Nebo se na něj zapomnělo? Ještě před pár lety sklízel nominace a ceny. A teď o něm není ani v odborném tisku slyšet. A to mě tady štve.

Martin: Když jsem přijel jako Slovák do Čech, teprve tady jsem si začal vážit slovenštiny. Začal jsem chápat svůj jazyk. Je smutný, že Slováci nedokážou docenit svoji hodnotu, nedokážou těžit z toho, k čemu mají dar, což už je zakořeněné v tom jazyce. A tohle mě trápí i v českém divadle. Češi si nejsou vědomi toho, v čem  jsou v divadle výjimeční a zároveň si neuvědomují, co všechno jim chybí.

A co jim chybí?

Martin: Tady je hrozná uzavřenost českého divadla vůči divadlu ve světě.

Lukáš: Ta uzavřenost je neuvěřitelná. V zahraničí nikdo o českém divadle neví.

Martin: Nejde jen o to prezentovat se a jít ven…

Máte pocit, že kdyby šli někteří režiséři do zahraničí, dostane se jim většího uznání?

Lukáš: Nebeský, kdyby byl Polák, je dávno v Pařížské opeře. Ale dělá tady, kde není ani pořádný festival, na který by přijeli agenti ze zahraničí. Nejbližší takový festival je Dialog ve Wroclavi.

Martin: Není to jen o tom pozvat lidi ven, je to i neochota přijmout cizince do kreativních týmů. Myslím si, že je obrovská škoda, že kvůli tomu české divadlo strádá. Mohlo by posílit to, co máme hrozně slabý, což jsou velký a střední divadla, který jsou vůči světu průměrný. Chybí tady sebereflexe, uvědomění si toho, co se děje okolo nás.

Klasika na závěr: Co od vás můžeme v nejbližší době čekat?

Martin: Čeká nás Vojcek v Plzni. Pak pojedeme nazpátek do Klicperova divadla, kde budeme interpretovat Vianovu Pěnu dní. A pak jsme si naplánovali dvě opery v Českých Budějovicích. Budeme dělat Dítě a kouzla, takový rodinný titul, a potom Lišku Bystroušku. Pak jsou ještě věci i dál, pro Národní divadlo je už napsané libreto baletu, na kterém se bude podílet stejný tým, co dělá Čarodějova učně. Domlouváme se i na něčem s činohrou Národního divadla.

 

Právě se děje

Další zprávy