Rozhovor - Radek Bajgar nepatří mezi všeobecně známá jména, přesto vystudovaný psychiatr, publicista a filmař ovlivnil podobu tuzemské novinařiny a televizní tvorby nepřehlédnutelným způsobem.
Stál v čele týdeníku Reflex, v televizi Nova vedl publicistiku za časů jejího vrcholu - v době zavedení pořadů Občanské judo a Na vlastní oči. A potom vymyslel seriál Ulice, který dodnes řídí životy tisíců Čechů.
Nyní natočil pro Českou televizi komediální seriál Neviditelní o vodnících. Hrají v něm Jiří Bartoška, Luděk Sobota, Jiří Langmajer, Ivana Chýlková a další.
Na Kavčích horách jsme mluvili kromě jeho nového projektu i o stavu a budoucnosti českých médií.
Aktuálně.cz: Neviditelní jsou váš autorský projekt – jste jediný režisér a dominantní scenárista. Proč zrovna tento námět?
Radek Bajgar: Zvolil jsem si vodníky jako skupinu symbolizující všechny současné minority, které mizí, jak se svět zplošťuje, zjednodušuje a ztrácí rozmanitost.
A.cz: Myslíte, že se svět zjednodušuje? Někteří tvrdí, že s množstvím neustále vznikajících subkultur se stává složitějším, než byl kdy dřív.
Rozhodně se homogenizuje. Mizí jak biologická, tak i sociální diverzita. Když ty subkultury zamícháme do jedné polívky, tak se sice zdá pestřejší, ale pořád jde jen o polívku. Existují přece i jiná jídla. Proto říkám, že globalizace tuhle pestrost ničí. Máme-li tu vodníky, tak je chraňme.
A.cz: Na jaké diváky s Neviditelnými cílíte?
Točíme pro ČT 1, takže se logicky snažíme, aby byla cílová skupina co nejširší, aby si zde našel každý něco pro sebe. Komedii, skvělé herce a třeba i tu metaforu. Doufáme, že bude spokojený nejen typický divák pátečního prime timu.
A.cz: Typický páteční divák ale nejspíš zůstává tím hlavním, na koho jste mysleli, nebo ne?
Konkrétně na pátek večer si Neviditelné Česká televize nasadila sama, do toho jim nikdo nezasahuje. Tvůrce sice musí vnímat a respektovat zadání, na druhou stranu stejně musíte točit spontánně, jak vám to připadá dobře. Jinak nic nenapíšete ani nenatočíte.
A.cz: Čím jste se inspiroval? Nabízí se Jak utopit doktora Mráčka.
To je taková zjednodušená novinářská zkratka. Kolik máte seriálů o upírech, doktorech, neohrožených detektivech, westernových hrdinech, katastrofách? Jsou každý jiný a používají přitom stejné výchozí prostředí. Doktora Mráčka jsem neviděl od dětství, samotný příběh se mi tím střetem buržoazního s lidovým zas tak moc nelíbil. Takže si nemyslím, že jsem se inspiroval jím. Spíš jsem měl rád ty starší verze, jichž v literatuře i televizi existují desítky, od Erbena po Čapka s Werichem.
A.cz: Proč mají jednotlivé díly hodinu? Obvyklejší u komediálního formátu bývá polovina. Může to vůbec divák usledovat?
Půlhodiny by asi byly lepší, ale televize chtěla padesát minut. Rozdíl by to byl samozřejmě značný. Kratší stopáž se dá postavit kolem základní anekdoty, hodina už potřebuje příběhové linie jako normální seriál, což je u komedie trochu složitější.
A.cz: V Neviditelných najdeme velké množství známých herců. Cílil jste takovou sestavu, nebo to byl opět nápad televize?
Do výběru herců televize nemluvila. A já zvlášť netoužil po známých tvářích, šlo mi o dobré herce. Uhrát důstojně komediální nadsázku není snadné a vybíral jsem z těch, co to umějí.
A.cz: Bylo složité zkoordinovat natáčení, když prakticky každou roli hraje herec s nabitým programem?
Bylo to složité, ale naštěstí se tím zabývali jiní. Vedoucí výroby Romaně Špikové, která herce organizovala, jsem rozhodně nezáviděl. Dát dohromady časové možnosti všech těch lidí se někdy ukazovalo skoro matematicky nemožné, přesto si s tím nakonec nějak poradila.
A.cz: Považujete ale za nutné pracovat s tak známými tvářemi? Fungoval by seriál i bez nich? Zajímal by někoho, kdyby se stejné příhody neděly Luďkovi Sobotovi, ale někomu zcela neznámému? A pokud ne, není to chyba?
Nutné to určitě není. Někdy spíš i nevýhodné - například pro dramatický seriál, v němž bych měl uvěřit, že na obrazovce není herec, ale postava. Ale v komedii to je v pořádku, aspoň se divák rychleji zorientuje. Zásadnější by to bylo u filmu, tam se asi hvězdy hodí marketingu, v televizi už však nehrají stejně zásadní roli.
A.cz: Opravdu úspěšný a obecně přijatý komediální seriál se přes veškeré pokusy neobjevil, řekněme, od Okresního přeboru. Stojí vůbec diváci o tenhle žánr a dokážeme ho v Čechách dělat?
Věřím, že diváci o něj stojí a že ho chtějí, ale uvidíme, až Neviditelné odvysíláme. Na ČT oceňuju, že se do podobných projektů vůbec pouští, přestože ví, že riziko je velké. Komedie je každopádně očistná a zároveň velmi náročná. A já jsem rád za příležitost, kterou jsem nyní dostal.
A.cz: Česká televize se v tomto ohledu v posledních letech výrazně změnila. Nedává ale příležitost až příliš mnoha projektům? Není chyba produkovat najednou třeba hned několik kriminálek a nepoučit se z případných chyb?
Změna v dramatické tvorbě započatá s příchodem Petra Dvořáka je rozhodně pozitivní. Dřív byla ČT jen žumpa na korupci, v níž se nedělo vůbec nic. Byla to po docela dlouhou dobu strašná instituce a zoufalí byli tvůrci, diváci a nakonec i vlastní zaměstnanci televize.
Kdyby se natočila jedna kriminálka a po ní se čekalo na přijetí, nebylo by v mezičase co vysílat. A za druhé, kvalita se nemůže zrodit jinak než z kvantity. Teprve když se v daném žánru točí opakovaně víc věcí, objeví se dobří autoři, režiséři, kameramani, dramaturgové... Oni se nerodí z ničeho, ale z práce. Všichni potřebují zkušenost. Změna v dramatické tvorbě započatá s příchodem Petra Dvořáka je rozhodně pozitivní. Dřív byla ČT jen žumpa na korupci, v níž se nedělo vůbec nic. Byla to po docela dlouhou dobu strašná instituce a zoufalí byli tvůrci, diváci a nakonec i vlastní zaměstnanci televize.
A.cz: Změny v dramatické tvorbě ale doprovázejí například i změny ve zpravodajství, kdy se Události poměrně bulvarizují. Což už asi příliš pozitivně vnímat nejde.
S tím souhlasím. Ale já o tom v tuto chvíli moc nevím, protože se na televizní zpravodajství z tohoto důvodu příliš nedívám, spíš vlastně vůbec. Navíc mi připadá zbytečné.
A.cz: Vy jste byl jednu dobu fotograf a publicista, vystudoval jste psychiatrii. Využíváte tyto zkušenosti i nyní?
Opět ta zkratka. Vystudoval jsem všeobecné lékařství a psychiatrii se věnoval asi tři roky po škole, to mi bylo pětadvacet. Myslíte, že z toho fakt plyne nějaká zkušenost? Ani fotograf jsem doopravdy nikdy nebyl, prostě jsem si jako reportér Reflexu sám fotil ke svým reportážím. Jak jde dnes úroveň žurnalistiky dolů, nikoho už nepřekvapuje, že si novináři sami fotí na mobil, za mě to ještě bylo trochu jinak, tenkrát se novinařina ještě brala vážně a většinou každý dělal, jen co uměl.
A.cz: Ve vašem životopisu vidím dost zvláštních extrémů, skoro až rozporů. Na jedné straně šéfujete publicistice na Nově, vedete Občanské judo a Na vlastní oči v době jejich vrcholů, šéfujete časopisu Reflex a na druhou stranu vymýšlíte seriál Ulice. Kde se to ve vás všechno bere?
Baví mě dělat věci naplno jen po určitou dobu. Než vyhořet a upadnout do rutiny, raději se přesouvám k úplně novým projektům. Přitom jsem měl štěstí, že jsem se narodil do doby, kdy to šlo. Na Západě bych měl smůlu, prostředí je tam profesionálnější a trvá mnohem déle, než v daném oboru dostanete šanci uspět. Tady věci fungují jinak. Po revoluci jsme byli v bodě nula a ještě dodnes vládne neuvěřitelný amatérismus: od politiky přes stavby dálnice až po televizi.
V Americe bychom neměli bez zkušeností šanci, konkurence by byla velká. Neříkám, že to je tak správně, ale období amatérismu bylo svým způsobem šťastné. Na druhou stranu po pětadvaceti letech už ho bylo dost a bez profesionalizace dopadneme špatně.
A.cz: Zaplňoval jste tedy mezery?
Vždyť tady to byla jedna velká mezera. Když jsme v roce 1990 rozjížděli Reflex, byla novinařina v troskách a vytvořit časopis s nákladem čtvrt milionu bylo velmi rychlé, skoro až snadné. Udělat úspěšnou Novu v době, kdy neexistovalo nic jiného než prohnilé Kavky, bylo opět relativně možné. Do pořadu Na vlastní oči jsem pozval samé píšící novináře, kteří nikdy v televizi nedělali – a uspěli jsme pouze se selským rozumem, protože nic podobného nebylo. To samé platí pro Ulici, zůstává úspěšná i po deseti letech. Stačila vůle se do toho pustit. V Americe bychom neměli bez zkušeností šanci, konkurence by byla velká. Neříkám, že to je tak správně, ale období amatérismu bylo svým způsobem šťastné. Na druhou stranu po pětadvaceti letech už ho bylo dost a bez profesionalizace dopadneme špatně.
A.cz: Zmínil jste Reflex. Co si myslíte o jeho současném stavu?
Nelíbí se mi už dlouho. S výjimkou kultury je to takový jakoby pravicově hysterický časopis. Tak ho založil už Petr Hájek, chvíli jsme se mu pak pokoušeli dát smysl pro míru, za Petra Bílka pak upadl do šedi a Pavel Šafr mu zas vrátil původní hysterii. Obálky zajímavé, vnitřek dnes už nečtu. Teď tam přišel Karel Steigerwald, což mě těší. Ale i tak upřednostním Respekt.
A.cz: Jak vidíte budoucnost médií? Přežijí ta tištěná boj s internetem?
Doufám, že budoucnost mají. Pokud ale mají přežít, musejí být kvalitní. Musím mít coby jejich čtenář důvod za ně zaplatit. Internetové zpravodajství mě přestává bavit. Dlouhou dobu jsem ho sledoval, ale zpravodajské servery obsahují neustále totéž, zjednodušeně a zrychleně. Věřím, že rozšiřovat se bude placený obsah, který by onu kvalitu měl zaručit. Platí totiž, že co je zdarma, je blbě. Pro internet i televizi.
A.cz: Za Českou televizi přece diváci platí.
Jenže paušálně. Kdyby platili adresně, tak by se nemuselo neustále produkovat levněji, jak tomu bývá, ale kvalitní pořady, o něž by byl zájem, by mohly vznikat s odpovídajícími prostředky a naopak. Nejhorší možný princip je ale televize placená z reklamy, která se chtě nechtě musí podbízet konzumentům určitého typu zboží. Souběžná existence komerční a veřejnoprávní televize má sice spoustu nevýhod a komplikuje trh, ale z hlediska programového zaplaťpánbůh za to.
A.cz: Neviditelní nevypadají, že by měli problémy s rozpočtem.
Vždycky je problém s rozpočtem, pracujete v rámci možností, proti minulosti šly všechny rozpočty dolů. Neviditelní stáli stejně jako ostatní současné "nevodnické" seriály. Máme minimum triků, záměrně úplně naivních, nehrajeme si na Hollywood. Když je herec pod vodou, tak jsme ho prostě strčili pod vodu, jen potápěč mu dal občas dýchnout z láhve.
A.cz: Dost museli spolknout herci. Jiří Bartoška a spol. se asi umí postarat o honorář.
Myslíte spolknout peníze? Ano, ale věřte, že se taková investice vyplatí. S dobrým hercem nejenže pracujete rychleji, ale hlavně je nakonec tím, skrz koho se zúročí či nezúročí snažení všech okolo.
A.cz: Říkáte, že za televizní pořady má platit ten, koho zajímají. Zajímají ale u nás ještě někoho? Zatímco třeba v Americe zažívá televizní tvorba vzestup, u nás diváci stále stárnou a zdá se, že nikdo neví, jak z toho ven...
A je tomu opravdu tak? My jsme si už před patnácti lety mysleli, že klasická televize musí do pár let zaniknout. Léta plynou a nic se neděje, podle agentur diváci možná stárnou, ale neubývají. Vysvětloval to už Železný: Lidi touží po pasivitě, tu televize nabízí. Existuje velká část populace, která se nechce rozhodovat. Navíc víme, že jedna z velkých fobií je strach z nestrukturovaného času a televize pomáhá lidem organizovat svůj život. Kdyby se lidé na své oblíbené pořady mohli dívat kdykoliv, nevěděli by, kdy večeřet, uklízet, kdy se spolu vlastně domluvit a jít si něco pustit. Proto ostatně nechápu stanice, které příliš často mění programová schémata. Diváky to mate a zneklidňuje.
A.cz: Jedním z největších koordinátorů diváckého času se stala právě vámi stvořená Ulice. Můžu tohle tvrzení doložit vlastní zkušeností s příbuznými. Ulice určuje jejich harmonogram – celý večer musí být naplánovaný tak, aby každý den mohli sedět u Ulice. Nepřijde vám to trochu strašidelné? Mně ano.
Přijde. Je to nesvobodné, co víc k tomu říct. Ale asi jim to tak vyhovuje. Navíc krom všeho zmíněného dodává televize svým divákům ještě nádech společného zážitku. U událostí či sportovního přenosu to chápu, ale podobný princip nepochopitelně platí i u filmu. Jde nějaký dobrý snímek a žena se na něj dívá. Já jí říkám, že támhle na poličce ho má položený bez toho otřesného dabingu na DVD, ale ona se dívá na televizi. Asi je v tom cosi magického, že v daný moment na ten samý film koukají další lidi a vy si s nimi o něm můžete zítra popovídat. I takovou roli nejspíš televize hraje.
