Stockholm/Minsk - Alexijevičová se věnuje psaní dokumentárních románů, proslavila ji už její první kniha Válka nemá ženskou tvář z roku 1985. Vydává zhruba jednu knihu za deset let a každému jejímu dílu předchází příprava ve formě několika set rozhovorů. V Bělorusku má zvláštní postavení, píše totiž rusky a kritizuje prezidenta Alexandra Lukašenka.
Sama o tom s novináři vůbec nechtěla hovořit a při zmínce o Nobelově ceně jinak velmi přívětivá Světlana Alexijevičová nasadila téměř bolestivou grimasu.
Nebylo se čemu divit, zhruba od roku 2012 byla každý rok považována za horkou favoritku a novináři ji obléhali s žádostí o komentář. Letos veřejně vyhlásila, že až do oficiálního vyhlášení výsledků nebude nic komentovat.
Jenže tentokrát to vyšlo. Královská švédská akademie jí cenu udělila za "polyfonické psaní, které je památníkem utrpení a odvahy v naší době."
Přeloženo do srozumitelného jazyka: Světlana Alexijevičová píše dokumentární romány, ve kterých vystupují desítky skutečných lidí, a zaměřuje se na neuralgická období dvacátého století. A že jich v dějinách Sovětského svazu opravdu nebylo málo.
Vzpomínky na dětství
Slávu přinesla Světlaně Alexijevičové, původní profesí učitelce na základní škole, hned první knížka Válka nemá ženskou tvář, která vyšla v roce 1985. Využila zde vzpomínky na dětství na běloruském venkově.
"Po válce tam nežili skoro žádní chlapi. Všichni padli ve válce. Tak jsem od dětství poslouchala příběhy z války od žen. Tam nebylo žádné hrdinství jako v televizi, ale utrpení, hlad, násilí a špína," vysvětlila mi Alexijevičová při své poslední návštěvě Prahy myšlenku napsat vzpomínky na válku z ženského hlediska.
Kniha vyšla ke kulatému výročí konce druhé světové války, ale na rozdíl od stovek jiných okamžitě zaujala čtenáře. Nevyhýbala se totiž i dosud tabuizovaným tématům, jako byly důsledky činnosti partyzánů nebo sexuální život na frontě. V době před začátkem pěrestrojky to působilo jako zjevení.
Zinkoví chlapci
Během pěrestrojky se stala skutečnou hvězdou. Její Zinkoví chlapci, nazvaní podle kovu, ze kterého sovětská armáda dělala rakve pro padlé vojáky v Afghánistánu, je jednou z nejpůsobivějších obžalob sovětského režimu, která byla kdy napsána. V roce 1989, kdy kniha vyšla, již Sovětský svaz směřoval ke svému rozpadu.
Další čtení pro silné povahy Alexijevičová vydala až v roce 1997. "Já píšu strašně pomalu, protože potřebuji dělat rozhovory. Na jednu knížku dělám většinou 400-600 interview," vysvětluje Světlana Alexijevičová svou pracovní metodu, kvůli které vydává novinky zhruba jednou za deset let.
Zatím poslední knihou je Život z druhé ruky. Vyšla v roce 2013 a zabývá se dobou po rozpadu Sovětského svazu. "Já jsem vlastně celý život kronikářkou sovětského člověka. Je to zvláštní druh, zrozený cenou obrovského utrpení, které způsobil sám sobě i jiným. A pořád nechce odejít ze scény, podívejte se, co se děje na Donbase. Ale já jsem vlastně také sovětský člověk," usmívala se běloruská spisovatelka.
Světlana Alexijevičová má kvůli tomu v Bělorusku zvláštní postavení. Běloruské národovce rozčiluje tím, že píše rusky, provládní činitele tím, že ostře kritizuje prezidenta Alexandra Lukašenka, o kterém hovoří jako o "maniakovi".
Dobovým aktualizacím se Alexijevičová vzpouzí. Ale všem, kteří se snaží pochopit myšlenkové pochody značné části obyvatel bývalého Sovětského svazu, nelze než její knihy doporučit.
