MFF Karlovy Vary 2014 - Michel Houellebecq má v literárním světě podobně hvězdné postavení jako rockové star v tom hudebním. Asi nejslavnější francouzský spisovatel současnosti na jedné straně sbírá literární ceny, na té druhé svými romány a názory vyvolává vášnivé polemiky a protesty.
Pestré dětství a babička komunistka
Svými politicky nekorektními vyjádřeními provokuje ženy i stoupence islámu. A taky generaci svých rodičů - osmašedesátníků, s níž si vyřizuje účty za až příliš svobodomyslné chování jeho matky. Ta rodinu opustila, když mu bylo šest let. A jeho vlastně už mnohem dřív. Michelovo narození (26. 2. 1958) na ostrově Réunion totiž jeho rodiče, horského průvodce Reného Thomase a anestezioložku Lucii Ceccaldi, nepřimělo k tomu, aby se vzdali svých plánů na cestu do Afriky a další putování po světě.
Pětiměsíční chlapec byl svěřen nejdříve do péče Luciiny matky, pak v jeho šesti letech převzala výchovnou štafetu babička Henriette z otcovy strany. Tato dlouholetá členka Francouzské komunistické strany měla velký vliv na jeho pozdější levicové postoje.
Michel k babičce Henriette, již označoval za jediného člověka, který ho měl rád, velmi přilnul, o čemž svědčí i to, že přijal její dívčí příjmení za svůj literární pseudonym. Henriette zemřela, když mu bylo dvacet a on studoval na Vysoké škole zemědělské na agronoma.
Zde si také nabrnkl sestru svého spolužáka, s níž se oženil. V roce 1981 se jim narodil syn Etienne, ale jejich manželství nevydrželo ani tak dlouho jako jeho rodičů. Depresemi sužovaný Michel začal psát básně a později i esejistické a prozaické útvary.
Freude, Freude, vždycky na tě dojde
V roce 1991 vydal biografii amerického hororového spisovatele H. P. Lovecrafta a o tři roky později i svůj první román Rozšíření bitevního pole. V něm představil hrdinu - třicátníka, který pracuje jako informatik a odmítá se zapojit do honby za rodinným i kariérním štěstím. Houellebecq, který v té době působil jako informatik ve francouzském parlamentu, zde vycházel do velké míry ze svých vlastních zkušeností.
Pokud se ve své prvotině rozhodl popasovat s generací singles, jíž byl součástí, v druhé knize Elementární částice (1998) ukázal, kdo může za vztahové a sexuální útrapy dvou nevlastních bratrů, jež jsou hlavními hrdiny románu.
Jejich volnomyšlenkářská hipísácká matka se stala projekcí té jeho, kterási vzala muslima a přijala islám. Vzájemná nevraživost matky a syna, plná veřejných urážek, se postupně ze strany autora přetavila ve výpady vůči islámu. Říká se „Freude, Freude, vždycky na tě dojde“ a zde to beze zbytku platí.
A socialisté, kteří Houellebecqa až dosud velebili za odmítání postulátů kapitalismu, se jen obtížně smiřovali s tím, že tentýž spisovatel se negativně vymezuje i proti jimi prosazovanému multikulturnímu pojetí vyspělé západní společnosti.
Bylo to patrné už v Elementárních částicích, ale naplno to vyslovil ve svém třetím románu Platforma (2001). Islámské skupiny se ho za výroky typu, že „Islám je nejhorší ze všech náboženství“ snažily pohnat k soudu nebo na něj rovnou vyhlásit fatvu. Liga lidských práv ho udala za podněcování k rasové nenávisti. Soud však smetl tento pokus omezovat uměleckou svobodu.
Do této vzrušené atmosféry, již přiživovaly románem rovněž uražené feministky, zasáhly události z 11. září. Jestli je pro Houellebecqovy romány něco typické, tak že dovedou velmi dobře předjímat ducha doby a událostí, jež v ní nastanou.
V Platformě to byly teroristické útoky islamistů, v postapokalyptické sci-fi Možnost ostrova (2005) problematika klonování, v jeho dosud posledním románu Mapa a území (2010) pak hospodářská recese.
Nevysvětlené okolnosti zmizení
Tento dlouhý biografický úvod zde nenačrtávám náhodou. Měl by neobeznámeným s jeho životem umožnit pochopit, jaká nastala reakce, když se v září roku 2011 objevila zpráva, že kontroverzní autor Michel Houellebecq zmizel.
V tisku i na sociálních sítích se začaly okamžitě množit spekulace, že ho unesla Al-Káida a mnohé jiné. Po čase se ozval, že je na dovolené ve Španělsku, ale okolnosti této fámy i dalších domněnek, proč o sobě nedal vědět, nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny.
Důvod byl asi prozaický, potřeboval si odpočinout, soustředit se na práci či jen tak zmizet a být chvíli sám. Tím, že jde ale o osobu natolik mediálně exponovanou a zastávající názory, které hlásá, nelze se charakteru těchto spekulací divit.
V reakci na ně nyní přichází objasnění toho, co se před třemi lety stalo. A to v žánru fiktivního dokumentu či docu-dramatu, kterého se ujal spisovatelův přítel a francouzský režisér Guillaume Nicloux. Jde o jméno, které u nás není neznámé třeba návštěvníkům Festivalu francouzského filmu.
Znát od něj mohou z jeho posledního ročníku moderní adaptaci Diderotova románu Jeptiška. Z jeho starší tvorby noirově laděnou kriminální trilogii Soukromé záležitosti, Cette femme-là a La Clef, prostřednictvím níž vzdal poctu Jeanu-Pierru Melvillovi. Nebo mysteriózní Bratrstvo kamenů s Monicou Bellucci v hlavní roli.
Zábavná mystifikační hra
Žádný z těchto filmů ale nepřinesl víc než průměrnou podívanou. Jeho novinka, již uvedl s velkým úspěchem na letošním Berlinale, je ale jiný šálek kávy. Režisér se rozhodl na francouzského autora, který svými názory polarizuje veřejné mínění, nahlédnout tak, že ho i jeho odpůrci možná vezmou na milost.
Rozehrává totiž velice zábavnou mystifikační hru na to, jak vypadal onen předpokládaný spisovatelův únos a co se během něj odehrálo. Ač se režisér filmovými prostředky (ruční kamera, střih) snaží nabudit zdání, že jde ne snad o dokumentární záznam reality, ale o jakousi hranou rekonstrukci tři roky starých událostí, tak divák tuto hru velice záhy prohlédne.
A přistoupí na ni, protože doufá, že se dozví víc o samotném spisovatelovi, jeho způsobu myšlení, kořenech jeho provokativního vystupování a mnoha dalších věcech, spjatých s jeho osobou. Což se ne tak úplně stane, protože Houellebecq pouští diváka jen tam, kam on sám chce.
Kouření jako gag
To, s čím se zde mnohem víc pracuje, je jeho mediální obraz. V případě autora jeho pověsti by nás asi měly primárně zajímat jeho názory a méně už jeho vizáž a vystupování. Režisér si ale byl vědom, koho má před sebou, a vytvořil právě díky tomu, jak spisovatel vypadá a jak se chová, dokonale zábavnou figuru.
V reálu šestapadesátiletý muž, hrající sebe sama, vypadá tak o deset let starší. Shrbenou postavu halí do ošuntělé zelené bundy s límcem. Cigaretu snad nevyndá z pusy a drží ji mezi prostředníčkem a prsteníčkem tak, že jen samotné popotahování z cigarety vypadá jako skvělý gag. Pokud vám přišlo vtipné, že Roy Scheider kouří v All That Jazz i při ranní hygieně, připravte se na ještě vášnivějšího milovníka nikotinu.
Pichlavé oči, vratká chůze, pusa nakřivo, spodní ret často vysunutý před ten horní, mumlavá řeč. Jeho fyziognomie působí tak nějak pokrouceně a zdevastovaně. Jako u někoho, kdo žil hodně dlouho bujarým způsobem a teď dochází k fyzickému účtu za tento flám.
Sofistikované debaty
Problémy s alkoholem spisovatel v minulosti přiznával a i zde je znát, že sklenička vína k němu patří stejně neodmyslitelně jako cigareta. Houellebecq ale není postava, jak vypadlá z Kaurismäkiho filmů. Onen mlčenlivý hrdina, který nasává, dlouze potahuje z cigarety, pozoruje svět okolo a pak jeho plynutí shrne nějakou výstižnou lakonickou zkratkou.
Na to se příliš rád zapojuje do hovorů. Protože lidi vnímá jako postavy z jeho budoucích románů, což dělá nesmírně dobře trojici jeho únosců. Pokud čekáte, že půjde o nějaké coenovské ňoumy, kteří všechno zpackají, čeká vás i na této půdě překvapení.
I když zmíněná trojice vypadá jako ochranka od Ivana Jonáka z devadesátých let, její vyjadřovací schopnosti a rozhled vysoko ční nad tím, co například Ivo Rittig nedávno předvedl v interview s Martinem Veselovským na DVTV.
Unesený spisovatel se tak s těmito muži může pouštět do debat o poezii, rozdílu mezi obsahem a formou literárního díla, Osvětimi, nedokonalostech demokracie či budoucnosti Evropy. Při dlouhých večeřích, do nichž se zapojují i rodiče jednoho z únosců, společně při dobrém jídle probírají, zda je mezi umělci víc gayů, heterosexuálů nebo pedofilů.
Únos jako povyražení
Houellebecq z nich nemá strach a únos bere jako takové příjemné povyražení ze stereotypní nudy jeho života. Únosci zas chovají k unesenému úctu, a ač to nejsou žádné intelektuální typy, vědí, koho mají před sebou, a snaží se mu pobyt co nejvíc zpříjemnit. Včetně toho, že mu seženou prostitutku.
Unesený se sice ptá, kdo za něj zaplatí výkupné a zda neznačí to, že před ním neskrývají své tváře, že by se zajetí už nemusel vrátit. Zde jde ale opět o další milou hru s klišé příběhů o rukojmích, za něž se požaduje výkupné.
Takový převrácený a okolnostmi nevynucený stockholmský syndrom, při kterém se obě strany navzájem spíš obohatí. Houellebecq se od únosců dozví něco o bojových uměních a boxu, oni s ním mají možnost probrat třeba své pubertální verše, od nichž se debata rozvine až ke skupinové psychoanalýze.
Sebeironická hra s vlastním mediálním obrazem
Spisovatel sebeironicky shazuje svůj mediální obraz. Tím, že ho vlastně stvrzuje. Zároveň ironicky popichuje své únosce. Ne proto, aby je zesměšnil, ale aby se o nich něco dozvěděl.
Režisér pak tuto hru, v níž se stírá rozdíl mezi banalitou a filozofií a těmi, kdo se mohou označovat za ty jediné správné a povolané vykladače významu slov, rozehrává do podoby nesmírně živé a zábavné komedie. Ta vám možná pomůže nahlédnout na slavného spisovatele jinak než dosud.
Tam, kde jste dosud viděli provokaci, cynismus, černý humor či nihilismus, najednou naleznete i takovou tichou a nedeklarovanou prosbu o větší empatii.
