MFDF Jihlava - Barmská junta vyměnila generálský kabátec za podnikatelské sako. Podle Víta Janečka se jedná o jednoduchý, ale účinný trik, jak se zbavit v očích Západu viny a zodpovědnosti. K té ji nebude hnát ani oficiální filmová tvorba, jež se zaměřuje téměř výhradně na melodramata a komedie.
Nezávislá barmská kinematografie, která v současném politickém klimatu získala větší prostor, se však stává čím dál zajímavějším místem k reflexi nejen barmského, ale světového řádu věcí.
Jak vnímáte současnou politickou situaci?
Momentálně je šťastná perioda velkého uvolnění. Změnily se noviny, trochu se mění televize, zrychlil se internet. Je to v mnoha ohledech unikátní a zvláštní situace, protože hybatelem reforem a otevírání země je z personálního hlediska junta, která se dokázala transformovat v civilní vládu. Část generálů svlékla uniformy, průběžně důkladně privatizovali klíčová odvětví a dneska těží z toho, že osobní vlastnictví je pro Západ nedotknutelnou modlou. Když zástupci státu už nejsou vojáci, ale prostě podnikatelé a vlastníci, v zásadě není s ničím problém. Jádro barmské junty muselo ovšem risknout přechod do životní polohy, kterou po léta krvavě potlačovali – a jak se zatím zdá, vyšlo to.
Znamená to, že neexistuje cenzura?
Cenzura existuje, ale není důsledná. Prostě se najednou rozhodli, že mluvení a psaní čehokoli jim nevadí. Třeba projekce filmů ve veřejném prostoru sledují tajní vcelku obezřetně, ale nemají personální kapacity na to, aby něco méně explicitního, co je třeba i kontroverzní, rozpoznali.
V Barmě se točí několik tisíc hraných celovečerních filmů ročně, z nichž každý vzniká za dva až čtyři dny. Svým stylem jsou to většinou kýčová melodramata, z hlediska kamery snímaná dokumentárním způsobem.
Jak vypadá oficiální filmová kultura v Barmě?
V Barmě se točí několik tisíc hraných celovečerních filmů ročně, z nichž každý vzniká za dva až čtyři dny. Svým stylem jsou to většinou kýčová melodramata, z hlediska kamery snímaná dokumentárním způsobem. Šíří se pomocí VCD skrze státem kontrolované sítě půjčoven a prodejen. Existuje i státem podporovaná kinematografie pro kina. Ročně vzniká kolem desítky celovečerních filmů, výhradně komedií, ve stylu, který nelze srovnat s čímkoli jiným ve světě, včetně Bollywoodu. Filmy jsou velmi divadelní a sentimentální. Lidmi oblíbené hvězdy mají při natáčení filmu téměř absolutní moc, včetně rozhodnutí o tom, kdo film bude režírovat.
Existuje v Barmě nezávislý film?
Nezávislá scéna se rodí poslední rok, dva, často jsou to lidé, kteří procházeli workhopy, které FAMU nebo z Německa podporovaná Yangon Film School v Barmě organizuje už skoro desetiletí. Barmánci také natáčeli pro různá exilová média nebo zahraniční televize. Mnozí se ale profilují spíš jako novináři, než filmaři. Dokument jako takový v oficiální sféře existuje jedině v podobě vzdělávacích filmů – i za junty existovala primitivní snaha pozvedat zemědělský venkov. Mimo ryze užitkové snímky nebo občasné natáčení pro zahraniční štáby neexistovala v Barmě scéna žádného typu, která by pojem dokumentu rozvíjela a tříbila. Také proto jsme před čtyřmi lety spoluiniciovali zrod festivalu zaměřeného na místní tvorbu, který vznikal ještě na hranici tuhého režimu. Teď v září proběhl s velkým zájmem počtvrté.
Jaké dokumenty se natáčejí u nás a ve světě o Barmě?
O Barmě za poslední dekádu vznikla řada lidskoprávních dokumentů natočených zahraničními filmaři. Těm se v Čechách poměrně systematicky věnuje festival Jeden svět. Na druhé straně také vznikají desítky televizních filmů – žánrově typu Cestománie – které jakoukoli problematičtější tvář reality pomíjejí. Před pár lety jsem tam například potkal německou režisérku českého původu, jež v sedmdesátých letech vystudovala FAMU a žije v Mnichově – Janu Markovou –, která natočila několik pop-etnografických filmů, jež svým pohledem de facto reprodukují pohled oficiálních míst na vlastní zemi a venkov, romantizují pomocí obrazů opravdu úchvatné scenérie místní přírody a posvátné buddhistické architektury a současně jsou v něčem zaměnitelné s podobným typem filmů odkudkoli. V Barmě, pokud vím, vznikl jediný český dokument větších ambicí, a to je Umění přežít nejdelší válku na světě Štěpánky Šimlové, který poloreportážním způsobem tematizuje činnost Free Burma Rangers při vojenském výcviku jedné z odbojných kmenových komunit.
Jak se vy sám, jakožto filmař, k Barmě vztahujete?
Zajímá mne téma československé přítomnosti v Barmě. Nasbíral jsem k tomu už spoustu materiálu a doufám, že film o ní natočíme spolu s mojí ženou Zuzanou Piussi, až nám povyroste dítě. Jinak během svých cest jsem v Barmě zatím spíše učil, a ač jsem i průběžně natáčel různé věci, ještě mi to nedozrálo k syntéze. Nejzajímavější je nejspíš materiál, který jsem natočil před čtyřmi lety, kdy jsem byl zatčen a po pěti dnech internace a výslechů vyhoštěn. Celou dobu jsem průběžně točil malým foťákem Pokud k tomu najdu klíč, dnes už to snad nikoho z našich přátel neohrozí, takže s odstupem nejspíš vznikne taková esej-komedie.
Jakým způsobem bude Barma prezentována na letošním jihlavském festivalu?
V Jihlavě představíme barmský film ve čtyřech blocích. První z nich reprezentuje filmy barmských tvůrců natočené v rámci workshopů vedených zahraničními tvůrci a učiteli – včetně workshopů FAMU. Další pak ukazuje intenzivní veristickou polohu nezávislé hrané kinematografie. V jeho rámci uvedeme například celovečerní film Mnich, který po premiéře v Karlových Varech úspěšně startuje na cestu po soutěžích řady dalších festivalů. Třetí blok tvoří to nejzajímavější ze zcela nezávislé filmové scény, která v Barmě vzniká. Do poslední chvíle bude asi otázkou, jestli se podaří získat film Par Pi Ma, který hojně využívá dokumentu, ale je to hraný film – dokument své doby, jenž vznikl na objednávku junty po roce 1988 jako výklad dějin a jejich postav, tak jak to odpovídalo perspektivě vládnoucí třídy. Nikdy se v zahraničí nehrál.
Proč by se měl český divák o Barmu zajímat?
Místní lidé i kultura mají velký humanistický potenciál. Ač je možné, a asi pravděpodobnější, že konzum zvítězí, v tuto chvíli ještě stále není zcela rozhodnuto. Země, která se ocitla vlivem šílených dějinných faktorů v izolaci, má nyní díky tomu ještě chvíli jakousi šanci reflektovat globální vývoj a vyvodit pro sebe nějaké korekce. Existují také důvody takřka místní. V předlistopadových dobách jsme byli pro Barmu třetím největším obchodním partnerem, mnozí místní lidé Československo znali a znají jako rozvinutý stát někde na druhé straně zeměkoule. Po revoluci obchod skoro ustal, ale přišel Václav Havel, který významně podporoval Aung San Suu Ťij, navrhl ji na Nobelovu cenu, kterou získala, a určil na řadu let dopředu lidskoprávní akcent v české zahraniční politice, který byl z hlediska demokraticky smýšlejících Barmánců vnímán opravdu silně a zásadně. Osobně dost trnu, jestli se Barmáncům podaří předjímat a lépe zvládnout „vedlejší efekty“ transformace, jakkoli jsou jejich výchozí podmínky jiné. Navzdory mnohým jinakostem existuje mezi Českem a Barmou zvláštní vzájemnost, které stojí za to se otevřít.
