Spisovatelka připomíná námořní katastrofu šestkrát horší než Titanic. Svět ji chtěl navždy zamlčet

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
24. 10. 2016 14:12
Kniha Sůl moře vyšla v USA letos v únoru. Za tu dobu se stala bestsellerem, sáhla po ní významná produkční společnost a chystá velkofilm. Čeká ji možná stejný úspěch jako v případě Titanicu, jenže námořní katastrofa německé lodi Wilhelm Gustloff z ledna 1945 je ještě působivější – po zásahu sovětskou ponorkou zde zahynulo 9000 lidí, tedy šestkrát více než na Titanicu, navíc se o této námořní tragédii příliš nemluví a čtenáři žasnou, jak to, že o ní nikdy neslyšeli. "Zkázu lodi chtěl nejprve zamlčet Hitler kvůli morálce vojáků. Po válce Němcům nepřišlo vhodné stavět se do role obětí. A Sověti? Velitele ponorky odstavili a mlčeli raději také," líčí autorka Ruta Sepetysová.
Americká spisovatelka Ruta Sepetys se svou novou knihou Sůl moře
Americká spisovatelka Ruta Sepetys se svou novou knihou Sůl moře | Foto: Zuzana Hronová

O zkáze lodi Wilhelm Gustloff toho veřejnost v porovnání s Titanicem mnoho neví, přestože na ní zahynulo šestkrát více lidí než na slavném zaoceánském parníku.

Upřít pozornost k této neprávem opomíjené tragédii chce americká spisovatelka litevského původu Ruta Sepetysová. V USA vyšla její kniha Sůl moře v únoru a v říjnu vychází v nakladatelství CooBoo i v Česku. Od doby svého amerického vydání se stala bestsellerem deníku New York Times, sáhla po ní velká produkční společnost a začala připravovat celovečerní snímek podle knihy.

Dost možná se zopakuje filmový úspěch Titanicu, Sůl moře šokuje veřejnost tím, že popisuje největší námořní katastrofou v novodobých dějinách, o níž však toho široké publikum příliš neví.

„To je asi nejčastější reakce na mou knihu: ‚Jak to, že jsem o tomto příběhu ještě nikdy neslyšel?‘ To byla i jedna z myšlenek, která mě inspirovala. Proč některé kapitoly dějin tak dobře známe a některé nám zůstávají skryté?“ říká online deníku Aktuálně.cz autorka Ruta Sepetysová.

Obří tragédie měla zůstat v zapomnění

Jenže o tragédii, ke které došlo koncem druhé světové války, 30. ledna 1945, nikdo nechtěl příliš mluvit – ani Sověti, kteří loď ponorkou torpédovali a poslali ke dnu, protože tisíce civilních obětí včetně mnoha dětí nebyl zrovna hrdinský válečný skutek. Ke katastrofě se nehlásili ani Němci, jejichž obyvatelé zahynuli i kvůli neopatrnosti kapitána a pokaženým záchranným pracím. 

„Zkázu lodi Wilhelm Gustloff chtěl utajit i sám Hitler, aby ještě více neshodil koncem války již tak dost klesající morálku německých vojáků. Po válce zase Němcům nepřišlo vhodné stavět se do role obětí vzhledem k tomu, co napáchali za války. A ruský velitel ponorky byl okamžitě po konci války propuštěn bez vyznamenání z armády. Takže ani Rusové o tom nechtěli hovořit,“ vysvětluje Sepetysová.

Dodnes i mnozí historici nevědí, jaké zaujmout stanovisko. Loď totiž nebyla označena jako humanitární, byla osazena zbraněmi a převážela asi tisícovku ozbrojených vojáků. Z tohoto pohledu by se mohlo zdát její torpédování sovětskou ponorkou jako legální. Jenže Wilhelm Gustloff přepravoval také asi 9000 uprchlíků, z velké části žen a dětí. Z celkového počtu přibližně 10 500 cestujících se jich podařilo zachránit necelých 1500, zahynulo tu mimo jiné až 3000 dětí. Otázkou zřejmě navždy zůstane, zda toto kapitán sovětské ponorky Alexander Marinesko věděl.

Zajímaly mě osudy bezejmenných

Katastrofu doprovázely mnohé výjevy charakteristické pro jiná námořní neštěstí – přežili všichni kapitáni, záchranné práce byly chaotické, nedodržovala se přednost žen a dětí, zjistilo se, že je kritický nedostatek funkčních záchranných člunů. Ostatně Wilhelm Gustloff původně sloužil jako rekreační loď pro nacistickou smetánku a byl určen zhruba pro 1500 výletníků, v osudnou plavbu se tu mačkalo 10 500 lidí, kteří v plavidle viděli poslední šanci, jak utéct před postupující válečnou frontou. Toto však není hlavní dějová linka Soli moře.

„Zajímaly mě spíše osudy těch bezejmenných lidí. Z Gdaňsku tehdy pluli i Litevci, Lotyšové, Estonci, Chorvati a jejich příběhy jsou naprosto neznámé. Během několika let příprav jsem mluvila s mnoha ženami a dětmi, které přežily. Jejich vyprávění mě uchvátila a přišla mi zajímavější,“ líčí Ruta Sepetysová.

Na dotaz, nakolik je Sůl moře fikce a nakolik historickou skutečností, odpovídá, že fakta, data i místa zásadně dodržuje, fikce se odehrává až při vykreslení postav.

„Mluvila jsem se stovkami lidí a jejich příběhy vtěsnala do několika charakterů. Například postava Litevky Joany Vilkasové je poskládána asi ze třiceti žen.“

Rešerši se věnovala několik let, oslovila pamětníky a jejich příbuzné a známé přes Facebook. Ozvali se jí mnozí lidé a rovněž jí posílali nejrozličnější předměty z lodi, a to i po vydání knihy, takže výzkum vlastně stále pokračuje.

„Mám už takových věcí a fotografií, že by mi to vydalo na Muzeum lodi Wilhelm Gustloff. Jedna rodina mi třeba poslala uniformu po dědečkovi, který na lodi sloužil. Představte si, jaké by to bylo, kdybychom třeba měli uniformu po někom z Titanicu,“ říká spisovatelka a ukazuje desítky snímků ve svém mobilním telefonu.

Knihami si udržuji svou litevskou identitu

Sepetysová knihou v podstatě navazuje na své úspěšné dílo V šedých tónech, které líčí osud mladé litevské dívky, jež je s matkou a mladším bratrem v roce 1941 odvlečena sovětskou tajnou policií do pracovního tábora na Sibiři. Pohnutý historický osud Litevců tváří v tvář sovětské mašinerii je klíčovým tématem této literátky, jež se v USA narodila litevským uprchlíkům.

„Ano, přesně tak. Vyrůstala jsem v Americe s tímto jménem, Ruta Sepetysová. Bylo hned jasné, že jsem cizinka, ale když se mě ptali, odkud jsem, a řekla jim, že z Litvy, konverzace byla u konce. Nikdo tam totiž Litvu neznal. Takže to, že píšu o zamlčovaných kapitolách a malých národech, je i bojem za mou litevskou identitu.

Tip: Odebírejte náš newsletter a budete mít přehled >>

Po knize již sáhla velká producentská společnost a pracuje na filmu. Zájem je obrovský.

„Rozhodně se tomu nebráním. Mnohé útržky naší historie jsou neprávem zapomenuté, přitom velmi poučné. Známe jména jako Hitler nebo Stalin, ale neznáme jména jejich obětí. Mé knihy jsou příležitostí, jak dát těmto lidem tvář. Pokud naši historii neudržíme v paměti, může se stát, že se jednou vrátí. Musíme se z historie poučit,“ vyzývá spisovatelka a dodává, že tím chce uctít i řadu starých lidí, pro něž jsou tyto vzpomínky ještě velmi živé a kteří si myslí, že se na ně tak trochu zapomnělo.

Na slavnostním zahájení výstavy Titanic, které moderoval Leoš Mareš, promluvil o svých plavbách i námořní kapitán Ctirad Pacák. | Video: Zuzana Hronová
 

Právě se děje

Další zprávy