Hilary Mantelová se u nás prosadila díky prvním dvěma dílům trilogie o Thomasi Cromwellovi, prvním ministru krále Jindřicha VIII. (ano, toho s těmi ženami a anglikánskou církví). Jak za Wolf Hall, tak za Předveďte mrtvé získala Bookerovu cenu – stala se tak nejen první ženou, která získala toto prestižní ocenění dvakrát, ale především to bylo poprvé, kdy cenu získal pokračování již oceněného titulu.
Právě tato oceňovaná – a čtenáři i vřele přijímaná díla – otevřela Mantelové cestu do českých knihkupectví. Ovšem nejedná se jen o autorku historických románů. Chystané završení cromwellovské trilogie bude už jejím dvanáctým románem. V českém překladu zatím vyšel pouze román Za temnotou, který spadá do vlny moderních variací na anglické rodinné stříbro mezi žánry – duchařské historky.
Povídková sbírka Zavraždění Margaret Thathcerové a jiné povídky potěší spíše ty, kteří ocenili propojení duchařských motivů s psychologickým a sociálním románem přelomu tisíciletí, než čtenáře unesené ponorem do jedné z nejslavnějších epoch anglické historie.
Sebrané povídky (u nichž anotace i obsah úsměvně trvají na počtu deseti – ni devíti, rozhodně pak ne jedenácti...), většinou vznikly po roce 2000 a nesahají do historie dál než do osmdesátých let minulého století. A oproti epickým tudorovským románům působí spíše jako žánrové obrázky, soustředěné na několik málo scén a výjevů uvízlých v čase. Ovšem obrázky neskonale působivé.
Nesnesitelná zdvořilost náhodných vztahů
Nejvýraznějším pojítkem předkládaných povídek je motiv krátkého, více či méně intenzivního vztahu, který naváže ženská hrdinka v podstatě náhodou, pod vlivem okolností či náhody. A pod slovem „vztah“ se zde rozhodně nemyslí ten romantický – jde prostě o označení snahy najít způsob koexistence s druhou, do té doby často zcela neznámou osobou.
Pravidla hry nastolí hned první příběh – na osobních zkušenostech Mantelové založené Promiňte, že ruším.
Jeho vypravěčka vzpomíná na základě deníkových záznamů na dobu, kterou strávila v Saudské Arábii, kde pracoval její manžel. Uzavřena v rezidenci se musí vypořádat s neviditelností, kterou jí místní muži vzdávají zvláštní čest coby manželce někoho cizího, i neustálou atmosférou obav, že je člověk pod dozorem a každý jeho čin a pohyb jsou okamžitě vystaveny soudu tradicí a předsudků. Rutinu, ozvláštněnou jen poslechem absurdních frází z učebnice arabštiny, naruší pákistánský obchodník, který si jednoho dne potřebuje nutně zavolat a následně začne jednostranně budovat osvícené „nejlepší“ přátelství.
Na několika málo stránkách se Mantelová od výchozí situace odráží a vykreslí působivou studii ženy uvězněné nejen v cizí kultuře, ale i v té vlastní – vrozená i naučená zdvořilost jí brání rázně ukončit Pákistáncovy návštěvy. Až kafkovské vyznění v podstatě banální historky ještě podtrhuje pravidelné užívání prášků a dusná atmosféra saudských bytů, za jejichž hranicemi jako kdyby žádný svět neexistoval.
Soustředěný výkon Paní vypravěčky
V některých jiných případech je motiv náhodného setkání a jeho následků použit na pozadí až hororového syžetu (Zimní dovolená), jindy zase ve výsostně sarkastickém tónu. To je případ především titulní povídky. V té Mantelová zpracovala vlastní přiznanou fantazii, že v roce 1983 zavraždila tehdejší předsedkyni vlády (dočkala se za to absurdní reakce od zastánců Thactherové).
V povídce se do vypravěččina bytu dostane vrah spojený s IRA, mylně považovaný za instalatéra, a připravuje se na atentát. Mantelová, která se v mládí považovala za socialistku, rozhodně k Thatcherové nechová sympatie, jak dokládá řada šlehů, které si vypravěčka s neznámým vrahem vyměňují, ale příběh samotný se rozhodně nesnaží lacině šokovat politickým tématem.
Podobně jako v dalších povídkách, i zde Mantelová buduje skvělé dialogy, plné opatrné, vzhledem k situaci až nepříčetné zdvořilosti a plné trefných postřehů. Ovšem boduje i nápaditými popisy, pracujícími se silnými obrazy a jakýmsi šibeničním humorem (podobně jako když v úvodní povídce čteme: „Na žárovkách se v jedno kuse smažili hmyzí oportunisti.“)
Onen humor poslední instance ostatně prochází povídkami jako červená niť, stejně jako neustálá hrozba smrti či náhlého děsivého zvratu osudu. Závěrečný Kurz angličtiny díky tomu vypadá jako vyřazený námět z Lásky nebeské – ovšem v režii Davida Finchera. V jiných povídkách se pak stírá hranice mezi realitou a surreálnou delirickou noční můrou. V Srdce nevaruje se anorektička ztrácí před očima – a jen možná se jedná o metaforu vynechávání tělesných funkcí...
V Konečné vypravěčka zahlédne ve vlaku svého mrtvého otce – a bere jako naprosto samozřejmé, že mrtví lidí cestují za svými nejasnými cíli, stejně jako za nimi cestují, po jiných tratích a v jiných vagonech, ti živí...
Motivy a zápletky populárních žánrů se proplétají s částečně autobiografickými texty stejně jako s povídkami zkoumajícími sociální napětí a traumata skrývající se pod fasádou britské zdvořilosti. Pokaždé však Mantelová rozehraje, a především dohraje, vše potřebné na minimálním prostoru.
Její styl je soustředěný, a i když nedrží čtenáře za ručičku dopřeje mu některé příběhy završit dle vlastního uvážení, nikdy nenechává volné konce a neutíká se k nedořečenosti, té berličce vypravěčů, kterým se příběh vymkl z pod kontroly.
Zavraždění Margaret Thatcherové a jiné povídky je souborem vybroušených literárních klenotů a důkazem, že dílo Hilary Mantelové je z těch, které stále stojí za podrobnější prozkoumání.
Hilary Mantelová, Zavraždění Margaret Thatcherové a jiné povídky, př. Michaela Marková, Argo, Praha 2016, s. 176.
