Recenze – Juraj Herz byl vždycky tak trochu solitér a jeho život provázela řada paradoxů. Narodil se na Slovensku v židovské rodině, během druhé světové války jej rodiče nechali pokřtít, ale její poslední měsíce přesto strávil v koncentračním táboře Ravensbrück.
Na umělecko-průmyslové škole v Bratislavě vystudoval obor fotografie a poté absolvoval katedru loutkoherectví na pražské DAMU. Zatoužil však točit filmy, přestože studium FAMU mu nebylo umožněno. Nakonec se do dějin tuzemské kinematografie zapsal jako významný režisér spojovaný s tzv. československou novou vlnou, jejíž součástí se přitom sám být nikdy necítil.
V jeho filmografii nalezneme na padesát snímků celovečerních, televizních i krátkometrážních, má za sebou též množství hereckých rolí a jako režisér se osvědčil i na divadle.
Přesto o Herzovi, který loni oslavil osmdesátiny, dosud nevyšla žádná monografie, texty reflektující československou kinematografii 60. let či éry normalizační mu mnohdy věnují jen letmou zmínku a jeho jméno se příliš neobjevuje ani ve vzpomínkách jeho souputníků. O to větší očekávání logicky vzbudila Herzova knižní autobiografie (či chcete-li "autorizovaná biografie“), nazvaná jednoduše Autopsie a vydaná v nakladatelství Mladá fronta.
Pětisetstránkovou knihu s podtitulem "pitva režiséra“ napsal společně se svým přítelem a spolupracovníkem, scenáristou Janem Drbohlavem, který byl dle Herzových slov nejen zapisovatelem jeho vzpomínek, nýbrž i vlastním iniciátorem vzniku přítomných memoárů.
Forma i obsah ve znamení filmu
Pozornost si zaslouží již grafická úprava a kompoziční řešení celé knihy, které souznějí jak se samotným obsahem, potažmo žánrem celé knihy, tak se specifickými rysy Herzovy tvorby. Ctitele desáté Múzy, k nimž většina čtenářů podobného díla nepochybně náleží, jistě potěší filmově laděný vstup do textu, jakož i způsob pojmenování jednotlivých chronologicky řazených částí textu (od úvodní „expozice“ až po závěrečnou „katarzi“).
A příznivci Juraje Herze pro změnu ocení volbu rudé a černé barvy pro exponovaná místa svazku (začátek a konec, předěly mezi kapitolami), které evokují režisérovu pověstnou fascinaci hororem a erotikou.
Autopsie je nejen důstojným ohlédnutím za dílem významného režiséra, ale především krásnou a čtivou knihou, kterou jistě nepohrdne žádný ctitel tuzemské kinematografie.
Co naopak čtenáře nejspíše trochu zklame, je Herzovo otevřené přiznání jisté autocenzury, jejíž míru můžeme pouze hádat. To ovšem neznamená, že by režisérovy vzpomínky byly zcela prosty nelichotivých charakteristik, kritických komentářů či přímých obvinění. Jen jich tu nalezneme o něco méně, než bychom možná čekali u autora, který o sobě prohlašuje „já jsem jako slon a nezapomínám, když mi někdo ublíží“.
Poněkud stranou zde také zůstává Herzův osobní život, jehož reflexe se – pomineme-li počáteční vyprávění o rodičích a prarodičích – omezuje na zevrubný komentář režisérových vztahů a z nich vzešlých potomků.
Krátké dětství a dlouhá cesta k režii
Vinou svého dětství poznamenaného válkou a holocaustem Juraj Herz předčasně dospěl a do dalšího života si odnášel některé hodnoty a záliby, kterým zůstal věrný dodnes – ateismus ("Bůh neexistoval, neexistuje a existovat nebude“), černý humor, fascinaci erotikou, lásku k cirkusu, divadlu a filmu.
Dokladem toho je ostatně historka, kterou Herz vzpomíná v jednom rozhovoru: "V Kežmarku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policajt a když se ho ostatní děti ptali, jak to, že Herze pustí a je ne, on řekl: ‚Herz může, ten už všechno prožil.‘"
Memoáry filmového režiséra ovšem začíná Autopsie připomínat až od druhé kapitoly, kdy se Herz dostává k líčení "zlatých šedesátých“ a svým raným snímkům. Zatímco se jeho souputníci vzdělávali na FAMU, Herz získával své první zkušenosti coby asistent režisérů Zbyňka Brynycha (mj. Transport z ráje) a Jána Kadára (oscarový Obchod na korze): "Brynych a Kadár byli moji profesoři, u nich jsem se naučil všechno, co jsem z teorie a praxe potřeboval pro své vlastní natáčení znát.“
Ve stejné době začala též Herzova herecká kariéra, která představuje neoddělitelnou linii jeho života i přítomných memoárů. Právě zacházení s herci se nezřídka týkají i Herzovy filmařské postřehy, kterých je ovšem v knize jako šafránu – opravdu nečekejte režisérskou příručku, jakou připomíná třeba autobiografie Vojtěcha Jasného Život a film (1999).
Herzova tvorba od A až po Z
Těžiště knihy představují Herzovy komentáře k jeho filmům, při jejichž četbě si přijde na své víceméně každý – ten, koho zajímá režisérova interpretace vlastní tvorby a okolnosti vzniku jednotlivých snímků, i ten, kdo lační spíše po barvitých historkách z natáčení. Jedním z leitmotivů Autopsie je pak i Herzův tvůrčí zápas s totalitní mocí a cenzurou, který režisér po tolika letech a proměně politického klimatu mohl vylíčit s nadsázkou, ba i humorem.
Autorovi slouží ke cti, že své memoáry dovedl v podstatě až do současnosti, byť na porevoluční léta už mnoho prostoru nezbylo – na rozdíl od Jiřího Menzela (Rozmarná léta, 2013) nebo Juraje Jakubiska (Živé stříbro, 2013), kteří čtenáře svých pamětí opouštějí takříkajíc v nejlepším a ponechávají si tak otevřený prostor pro další knihu.
Pečlivě vypravená a řadou zajímavých obrazových i textových materiálů (podrobnou Herzovou filmografií a slovníčkem vybraných osobností přispěl filmový publicista Miloš Fikejz) doprovázená Autopsie je pak nejen důstojným ohlédnutím za dílem významného režiséra, ale především krásnou a čtivou knihou, kterou jistě nepohrdne žádný ctitel tuzemské kinematografie.
Juraj Herz, Jan Drbohlav: Autopsie (pitva režiséra), Mladá fronta, Praha, 2015, 520 stran.
