Recenze – Čtvrtý román Salmana Rushdieho se stal, eufemisticky řečeno, předmětem jisté kontroverze. Díky fatvě, kterou román svému autorovi vynesl, se už navždy bude jednat o jeho nejznámější román (bez ohledu na ocenění, která stále sbírají kupříkladu Děti půlnoci). A sám Rushdie, který s takovou oblibou využívá popkulturu ve všech jejích podobách a příchutích, se díky těmto okolnostem stal její součástí – což pak skvěle využil ve svých kvazipamětech Joseph Anton – Vzpomínky.
V Česku mají Satanské verše poměrně dlouhou historii – komentované ukázky vyšly v časopise Ikarie již v roce 1990 – což je čistě mezi námi čin, jehož odvaze se žádný z českých literárních magazínů či periodik v následujících letech ani nepřiblížil. První vydání pak bylo v českém závětří jakousi novodobou podpultovkou a až nyní konečně přichází vydání v plné parádě oficiální. A byla by škoda se při jeho čtení omezovat jen na ony náboženské záležitosti.
Dvanáct manželek proroka a nevěstinský byznys
V prvé řadě k zápletce – na palubě letadla uneseného teroristy se setkávají indický představitel božských rolí Džibríl Farišta s obdivovatelem britské kultury a mistrem mnoha hlasů Saládínem Čamčou. Po výbuchu letadla je tato dvojice zázračně zachráněna, dostává se do Anglie a zažívá roztodivné příhody – jeden z nich se přitom stává jakýmsi andělem a promlouvá do různých epoch k různým lidem, zatímco ten druhý se mění v podivného ďábelského kozlíka a vůbec se jeví býti čertiskem.
Veškerá náboženská kontroverze pak vychází z toho, že Džibríl nahlíží do jakési snové verze životního příběhu proroka Mohameda, zde nazývaného Mahoun, v níž se stává hlasem archanděla. Jeho slova jsou však v podstatě jen záminkou pro hromadění zákazů a kontrolu všeho a všech, žen zvlášť, a některá jsou navíc zcela překroucena. V této dějové linii si navíc nejvěhlasnější nevěstinec ve městě Džáhilíji (aka Mekce) vybuduje byznys na tom, že jeho dvanáct květinek si hraje na dvanáct manželek proroka, a místní básník Baal píše verše proti novému náboženství.
To, stejně jako linie s motýlí dívkou Aišou vedoucí svou vesnici k Arabskému moři, které se před poutníky má rozestoupit a které archanděl zpívá pokyny na melodie populárních hitů, nebo narážky na fanatické imány, je ovšem vyloženě podružné. Rushdie vždy rád využíval historii a její příběhy a dával jim nový tvar – bavilo jej to a bavilo (a stále baví) to i čtenáře. Celý děj soustředěný kolem proroka Mahouna je tak spíše než nějakým cíleným výpadem proti konkrétnímu náboženství (jehož fanatismus to ostatně dostává od autora napříč věroukami) jeho typickou krutou groteskou, ve které se teprve odráží hlavní témata knihy.
Těmi jsou v prvé řadě potýkání kultur. A je jedno, zda se jedná o potýkání agresivní a zničující (pád bohyně Lát či závěrečné společenské bouře v Londýně), nebo opatrně lavírující na hraně provinilosti a ignorace na jedné a okouzlení a nejistoty na straně druhé (jako v případě Čamčova neustálého útěku z tenat kořenů rodné kultury do vysněného pravého Londýna).
A v druhé řadě se jedná o proměny, jimiž prochází lidská bytost, která je schopná dobra i zla. A která má za všech okolností sklony podléhat vlastním slabostem, obavám a předsudkům a vybudovat si z nich omluvu, nebo dokonce výzvu k vlastním selháním. Právě zde se projevují ony satanské verše – jedná se o pomluvy, které lidé šíří s jasným záměrem zranit, ovládnout, a které neztrácejí svou moc ani ve chvíli, kdy se ukáže jejich původ.
Rushdie opakovaně poukazuje na to, že právě lidská slabost vůči těmto „nápovědám“ je kořenem většiny zla a že právě z ní vzchází největší konflikty. Historii právě díky ní chápe jako „odvěký boj mezi krásou světa a jeho krutostí“, přičemž ona krutost má stále víc a víc na vrch. Rushdie tento boj mapuje se silným smyslem pro groteskno i tragiku, ale především výsostným stylem, v němž se mísí tradice orientálního přehnaného osudového vyprávění s tradicí velkých západních románů.
Nahlíží jej pak ve třech světech zároveň (jak mimoděk zmíní o postavě Čamčova otce): světa skutečného, nereálného světa snů a světa posmrtného. Míchání prvků realistického románu, příběhů o vzestupech a pádech prostých lidí do vyšších společenských kruhů, legend, pohádek nebo duchařských příběhů i morytátů má jedinou konstantu – skutečný svět je ten, jehož reálnost se projevuje tím, že v něm umíráme.
Je smutné zemřít s neoholenou tváří
Odhlédnuto od mámivého kouzla vypravěčova hlasu je však román i opulentní přehlídkou úžasných podzápletek, při nichž Rushdie občas vystupuje jako ryze zlomyslný kozlík z karikatur jeho nepřátel, co si střílí ze světa filmu i reklamních agentur (ano, Rushdie pracoval v reklamce a má za sebou nezpochybnitelné úspěchy s jistou čokoládou), aby jinde s nefalšovanou vážností poznamenal cosi k údělu imigrantů, emigrantů, žen, obětí policejního násilí i úřední zvůle a ještě jindy se zamyslel nad tím, jak dokáže umění obrousit hrany reality a naopak iluzi dát punc skutečnosti.
Svět Satanských veršů je tak ve výsledku mnohem bohatší, než jaká jej předchází pověst. Plnohodnotný zážitek nabízí jak z hlediska nábožensko-historického komentáře i coby příspěvek k postkoloniálnímu traumatu kolonizátorů i kolonizovaných. Ale klidně je možné se zastavit v době krize, když Mahounovo náboženství je prezentováno jako to nejhorší z náhledu na svět spojených manažerů všech zemí… Nebo se soustředit na komorní dramata postav.
Osobně se přitom domnívám, že právě tady je největší síla románu. S historií i náboženstvím se Rushdie vypořádal už mnohokrát a nezřídka i lépe. Se vztahem Indie a Británie to samé. Ale až pasáže, v nichž se Čamča vrací smířit s otcem, jsou v Satanských verších tím nejpůsobivějším znázorněním zápasu volného stylu mezi charakterem a osudem – a je jedno, že v něm jsou ohnivé polnice a pouliční bouře nahrazeny holením rakovinou ničeného starce.
Rushdie tedy své Satanské verše sice začal v grandiózní magickorealistické parafrázi Ovidiových Proměn, aby pokračoval až apokalyptickými vizemi, jakými excelují autoři jako Ádám Bodor či Lázsló Krasznahorkai (nad obrazem vyschlé pustiny pokryté mrtvolami autobusů i oslů zdechlých při souloži by zaplakal i Cormac McCarthy), ale nakonec je zakončí prostým popisem umírání. Zde, v tomto popisu smutku syna ztrácejícího otce, který mu dává poslední (a paradoxně i vlastně první hodnotnou lekci) dosáhne román svého největšího vítězství.
Právě to by nemělo být vzdor všem fatvám světa zapomenuto.
Salman Rushdie, Satanské verše, př. Jan O. Tichý, Paseka, Praha – Litomyšl 2015.
