Recenze - "Šikanované děti se snaží být neviditelné, aby snížily pravděpodobnost, že si jich někdo všimne a bude je šikanovat. Děti, co zadrhávají, se snaží být neviditelné, aby snížily pravděpodobnost, že je někdo bude nutit vyslovit něco, co vyslovit nedokážou. Děti, jejichž rodiče se hádají, se snaží být neviditelné, aby nevyprovokovaly další šarvátku. Trojnásob neviditelný kluk, to je Jason Taylor."
Takto pregnantně lze shrnout téma čtvrtého románu Davida Mitchella Třináct měsíců. Není to na třináct měsíců, během nichž nám anglický školák svůj příběh vypráví, poněkud málo? Ani náhodou, neboť byť by se "adolescence dožívala čtyř let věku", její role v lidském životě může být zdrcující.
Kdo vlastně je Jason Taylor? V hierarchii školních jmen a přezdívek si nevede nejlíp, patří mezi průměrnou, či lehce podprůměrnou skupinu, které se říká příjmením, a to se ještě zhorší - po půl roce už je v kolektivu spíš Červem nebo Koktalem než Taylorem. Z bystrého a vtipného kluka je kouzlem šikany outsider, co se děsí každého dne. Doma mu starší odměřená sestra Julia přezdívá Věc. Své básně musí vydávat pod pseudonymem Eliot Bolívar, protože poezie je samozřejmě v městečku Black Swan Green mezi teenagery naprosto "teploušská".
Je bratrem, synem, kámošem, obětí, básníkem, ale nadto ho neustále ponouká jeho Nenarozené dvojče. Sarkastické a potměšilé druhé já, s nímž je třeba bojovat. Nejkrutějším nepřítelem je však Kat, který Jasonovi nemilosrdně a bezdůvodně blokuje určitá slova, aby si musel rychle a nepozorovaně hledat jiná. Zrodil se před pěti lety při jedné hře šibenice před celou třídou a od té doby Jasona nevypočitatelně trápí svým - šibeničním - humorem. Během třinácti kapitol se však Jason mění a postupně se mu daří všechny části své osobnosti a sociální role zharmonizovat, stát se tím, kdo má problém se zadrháváním, a přesto nezadrhává.
Stařeny, cikáni a obří psi
David Mitchell v rozhovoru s Michaelem Silverblattem v pořadu Bookworm částečně odmítá ve vztahu ke Třinácti měsícům žánrové označení bildungsromanu, za prvé proto, že nechce své romány katalogizovat dle jediného měřítka, a za druhé, že Jason zde nedospěje docela. Spíše jde, dle autorových slov, o jisté preludium k dozrávání, o předzvěst toho, co ho ještě čeká. Nicméně síla Jasonových prožitků a jeho schopnost jejich význam promýšlet (byť paradoxně pouze v duchu) a glosovat už ukazuje na výjimečně citlivého vypravěče s hlasem ostrým jako nůž. Avšak jak bylo řečeno, tato vnímavost se buduje postupně, stejně jako porozumění lidem a věcem kolem sebe.
K tomu, aby Jason našel sám sebe a potažmo pochopil druhé, mu mimo jiné pomůže řada až archetypálních, pohádkových figur. Záhadná stařena z lesní chalupy, postarší excentrická umělkyně Eva van Outryve de Crommelynck či skupina cikánů, kteří se usídlí za městečkem, mu ukážou, že podivínství a jinakost jsou jen nálepky, které dáváme tomu, co neznáme.
Jason zjistí, že největší překážkou v životě jsou představy o tom, co zlého by se mohlo stát. Všechny zmíněné postavy se v závěru ukážou jako neškodné, či dokonce přímo ochotné mu pomoct. Stačí jen následovat velikánského psa a umět naslouchat.
Prohloubení Jasonovy zkušenosti se světem se odráží nejen ve famózním finále, při němž nadvakrát zvítězí nad svými trýzniteli, ale i na líčení ostatních. Julia se z nadřazené intelektuálky mění v sympatickou důvěrnici a rodiče, mezi nimiž se během onoho roku příběhu rozpletou všechna pouta, už nejsou jen postavy střílející po sobě donekonečna repliky u rodinné večeře.
To, že je Jason náhle vidí v síti jejich historií, nedostatků a zklamání, ho připraví o iluzi neměnnosti lidských vztahů a povah, ale to je zároveň příležitostí nahlédnout i vlastní potíže pouze jako přechodnou fázi: "Svět nikdy nepřestává rozkládat to, co svět nikdy nepřestává utvářet. Ale kdo říká, že svět musí dávat smysl?"
Důraz na tuto neukončenost a provázanost světa je prohlubován i přítomností hrdinů a motivů předchozích Mitchellových děl - a koneckonců někteří z přítomných se objeví i v zatím posledním díle The Bone Clocks.
Tam, kde nejsou labutě
Black Swan Green je prapodivný kraj. A nejen proto, že tam žádné labutě, natožpak černé, nežijí (a když, tak jen ve snu). Na jedné straně existuje město v roce 1982, válka o Falklandy či Talking Heads, na druhé tajemný les, koňská stezka a podzemní tunel, který má údajně vést přes celé Malvernské vrchy.
V přírodě se Jason cítí nejlíp, klíčové zážitky získá právě tady, neboť před krajinou si nemusí na nic hrát. V kapitole nazvané přímo Koňská stezka se na této trase stane svědkem koitu, prchá před hrozivými dobrmany, spatří záhadného včelaře a uslyší nářek šílené ženy - jde o magické chvíle, které prozrazují intenzitu zdánlivě obyčejného, snadnou prostupnost známého světa s neznámým. Jako by pod tím, co Jason zná, existovala jakási metaforická koňská stezka, vědomí básnického potenciálu přítomné chvíle. Vše nemusí být takové, jak se zdá, někdy je významnější to, co není vidět ani slyšet na první pohled - to je Jasonova iniciace.
Jason se rozhodne stát se lesníkem, a toto přání není náhodné. Mitchellovy popisy stromů a rostlin patří k nejpoetičtějším líčením celé knihy, tento motiv navíc souvisí s motivem řeči. Lesy mluví vlastním jazykem, hovoří k Jasonovi šeptem a nekladou mu - co se zadrhávání týče - žádné nástrahy. Stromům je zadrhávání úplně jedno. Avšak hrdina by nebyl hrdinou, kdyby se s takovým bezpečím spokojil.
Jasonův monolog odráží dvojdomost celého prostředí, je niterný, ale zároveň odkazuje na tehdejší popkulturu, zaměřuje se na oblečení, hudbu, popisuje všednodennost, ale přitom dokáže zkombinovat lyrické se společenským. A vedle toho i při popisu násilníků a svého strachu v závěru dokáže neztratit humor - a tím i svou tvář.
Školní slang se tu mísí s poetickým zachycením atmosféry, v českém překladu zásluhou Petry Diestlerové, jíž se mimo jiné podařilo trefně najít ekvivalenty všech slov, která jsou zrovna v Black Swan Green in i out.
Zkrátka a dobře, řečeno s Jasonem: "Slova jsou zbraně, kterými bojujete, ale v tom boji jde hlavně o to, jestli se těch zbraní bojíte." Jason se musí přestat bát, protože právě slova mu pomohou vyhrát jednu z mnoha příštích bitev, konečně sobě i ostatním nahlas dokázat, jak suverénním a frajerským umí být hráčem, ale také se poprvé líbat s holkou. A to ve třinácti není málo.
David Mitchell: Třináct měsíců (Black Swan Green). Překlad: Petra Diestlerová. 2006. Česky Mladá fronta, 2014, první vydání BBart 2007.
