Recenze – Rodinné vztahy, životní role ženy a její pohled na svět, malá lidská dramata skrytá pod povrchem každodenních strastí a radostí – to jsou emblematická témata jedné z nejvýraznějších českých spisovatelek současnosti, prozaičky, scenáristky a dramaturgyně Petry Soukupové. Témata řeklo by se všední až takřka banální, na jejichž literárním zpracování si však už vylámal zuby nejeden autor.
To ovšem není případ Petry Soukupové, která svůj dar proniknout do ženského nitra a spletitých vláken rodinných pout osvědčila již v knižní prvotině K moři (2007), která jí vynesla Cenu Jiřího Ortena, i v prozaickém triptychu Zmizet (2009) oceněném Magnesií Literou pro Knihu roku. A nejinak je tomu v jejím novém románu Pod sněhem, který vydalo autorčino kmenové nakladatelství Host.
Sama autorka ostatně v nedávném rozhovoru přiznala, že píše pořád o stejných věcech, a to dost podobným způsobem. Na tom samozřejmě není pranic špatného a moudrá zásada „drž se svého kopyta“ se nemusí vždy vztahovat pouze na ševce. Soukupová zkrátka našla své velké téma i autorský styl, a jak se mohou čtenáři její poslední knihy přesvědčit, obojí stále dokáže propojit do nadmíru poutavého textu.
Román bez mužských hrdinů
Zatímco téma a forma nedoznávají v autorčině tvorbě pro dospělé větších změn, kýženou rozmanitost do ní vnášejí jednotlivé postavy a jejich příběhy, a pro knihu Pod sněhem to platí dvojnásob. Románových hrdinů, respektive hrdinek, tu totiž nalezneme celou řadu v čele s trojicí hašteřivých sester, které se spolu s dětmi vypravily na rodinnou oslavu ke svým rodičům, kde je čeká jedno velké a nemilé překvapení. A přestože to prý autorka původně nezamýšlela a vlastní děj románu se odehrává během jediného dne, otevře se před námi skrze vzpomínky babičky Marie a jejích tří dcer i velká část rodinné historie.
Nutno podotknout, že mužské postavy zde neskrývaně hrají druhé housle a slouží za jakýsi hromosvod uprostřed rozbouřených citů a emocí ženských hrdinek. To z nich ovšem v žádném případě nedělá kladné figury, pouze na rozdíl od přítomných žen nedostávají prostor své četné prohřešky a nedostatky jakkoliv ospravedlnit. Zato ústřední ženské kvarteto tvoří postavy při své zdánlivé obyčejnosti velmi barvité a rozmanité.
Zejména první dvě části románu, nazvané lakonicky Cesta a Přestávka, se nesou v duchu sesterského poměřování upjaté Olgy, neprůbojné Blanky a svobodomyslné Kristýny. V poslední části knihy (Cíl) se pak ve větší míře dostává ke slovu i jejich matka Marie, která se také nejvíce ohlíží do minulosti. Specifickou kapitolu představují dětské postavy, Olžin syn Oliver a trojice Blančiných ratolestí (Bětka, Fany a Filípek), jejichž citlivě vykreslené charaktery a realisticky vylíčené projevy dále zpestřují již tak bohatou a notně rozháranou sestavu románových hrdinů.
Všední život vtělený do slov
Přestože samotná zápletka a žánr obecně – v případě filmu bychom hovořili o konverzačním dramatu přecházejícím ze žánru road-movie (cesta na oslavu) do vděčného prostředí rodinné slavnosti – patří spíše mezi ty osvědčené nežli originální, ke stylu psaní Petry Soukupové se náramně hodí. Autorka zde také došla zatím asi nejdále ve svém úsilí zpřítomnit prostřednictvím psaného slova těkavost lidských pocitů a myšlenek.
Výsledkem této snahy jsou mnohdy sáhodlouhé věty, v nichž se prolíná hned několik textových rovin – pásmo vypravěče (vyjma vzpomínek zprostředkovávaných v první osobě), graficky neodlišená přímá řeč postav a jejich vnitřní monology. Zvolené řešení si na jednu stranu nárokuje zvýšenou pozornost čtenáře, na stranu druhou mu však umožňuje nebývale autentické a blízké propojení s vybranými postavami a prospívá i celkové dynamice vyprávění (četba bezmála čtyřsetstránkového románu vám tak příliš času nezabere).
Pozornost si zaslouží rovněž autorčin jazyk, co do obraznosti a poetičnosti sice střídmý, avšak v promluvách postav – jak dospělých, tak dětských – nadmíru realistický, a stejně tak její schopnost výstižné zkratky, uplatňující se hojně zejména při charakteristice hlavních hrdinů a jejich vztahů („Kristýna se zrovna objímá s tátou, i pusu si dají, pak táta obejme i Olgu, ale spíš tak formálně, aby se neřeklo, a pak Blanku. Pusy zdvořile na tvář.“)
Netroufáme si otevírat Pandořinu skříňku současné české literatury a hledat odpověď na otázky, zda je nový román Petry Soukupové ukázkou tzv. „ženského psaní“ a jestli něco takového vůbec existuje. Rozhodně se ale nejedná o „ženské čtení“.
Petra Soukupová novou knihou jen dokazuje, s jakou lehkostí jde psát o těžkostech rodinného života.
Petra Soukupová: Pod sněhem, Host, Brno, 2015, 373 stran.
