Recenze – Cukuru Tazaki si prochází středním věkem a staví nádraží. A asi by ta nádraží, ke kterým lnul už coby jinoch, stavěl nebo renovoval vesele dál, kdyby nepotkal krásnou Saru Kimoto. Jejich vztah však má mít budoucnost jen tehdy, pokud Cukuru podnikne cestu do vlastní minulosti a odhalí, proč jej kdysi zavrhli nejlepší kamarádi, za které by bez váhání položil život...
Haruki Murakami si podobně jako po Kafkovi na pobřeží zdánlivě vybral oddechový čas a nabídl svým čtenářům kratší, přesto velice hutný text. A i když je Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování příběhem rozmáchlejším a není tak soustředěný ryze na městské prostředí, sdílí se starším Afterdarkem pocit jakéhosi výseku mnohem většího celku a trýznivé neukončenosti… Což je však pocit záměrný, s nímž Murakami odjakživa uměl skvěle pracovat.
Kaleidoskop existenciální krize
Zápletka připomíná melancholické povídky Raye Bradburyho nebo evokuje „dětského“ Stephena Kinga (Tělo, To) – bylo nebylo, na předměstí Nagoje byla jedna střední škola a na ní se utvořilo nerozlučné společenstvo dvou dívek a tří kluků. Každý z členů měl ve jméně barvu – modrou, černou, červenou a bílou, jen pátý do party, Cukuru, byl bezbarvý…
Navození atmosféry osudového přátelství a jeho následného brutálního zpřetrhání, když je Cukuru bez jakéhokoliv slova vysvětlení exkomunikován, zvládá Murakami na jedničku. A je jen na čtenáři, aby se domýšlel, kudy se bude Cukurův příběh ubírat. Zda se upne k osudové ženě (brzy se objeví), zda vyrazí na mystickou pouť (k té jej svádí jeden z nově nabytých přátel), či dojde ke kroku jinam, do jiných světů, jež Murakami tak umně buduje z v podstatě absurdních střípků a náznaků – viz nejen minulé 1Q84, ale například i Konec světa a Hardboiled Wonderland.
Nakonec se však román stává jakousi existenciální detektivkou, v níž Cukuru stopuje vlastní minulost a staví se tváří v tvář svým dávným přátelům. Dokonce se podívá i do Evropy – byť ne do Řecka, jak by autorovi fanoušci čekali, ale do harmonického Finska…
Murakami přitom perfektně propojuje japonský a západní přístup k možnostem, které příběh a rozmanité postavy nabízí. Na jedné straně je to vyhledávání stop a konfrontace s dávnými přáteli, kteří jsou zároveň pachateli, protože v přeneseném slova smyslu zabili Cukurovo mládí a nevinnost, i svědky, protože sami pouze reagovali na jistou záhadnou událost.
Událost, kterou Cukuru dokáže nakonec perfektně zařadit do časových i místních souřadnic, aniž by však byl schopen popsat, co se skutečně stalo. Což, podobně jako nejrůznější myšlenky všech zúčastněných o životě, smrti a údělu, reflektuje onen japonský přístup.
I po Cukuruově návratu do Japonska, ve chvíli, kdy by měl mít slovy pátera Knoxe, blahé paměti, všechny stopy a znát vraha, totiž zbývá řada tajemství. A čtenáři je dokonce utajeno i to, zda celá ta peripetie nakonec hrdinovi k něčemu je. Může se to zdát jako spoiler, ale nahlížet na Bezbarvého jako na knihu založenou na překvapivém ději by byla chyba.
Název jasně říká, že jde o léta putování, léta zrání. A Cukuru nakonec doputoval, dozrál. Že nemá všechny odpovědi, může dráždit možná milovníky západních thrillerů, ale někdy je prostě správným koncem přiznání před sebou samým, že život sice skýtá úžasné věci a příležitosti, ale také temná místa, před nimiž můžeme jen pokorně sklonit hlavu.
Prázdná barva jako potenciál…
To, co potkalo Cukuru Tazakiho, tak není jakýmsi moderním naplněním přísloví o nutnosti zatlouct vyčnívající hřebík, ale spíše japonskou variací na expresionistické příběhy typu Prázdná židle Richarda Weinera. I kontrastní barvy Cukurových přátel tak získávají další významy, stejně jako jejich míhání se v příběhu a zapadání do osudů, které na bývalé přátele v dospělosti čekaly, či rozjímání nad plynutím času a ztrácením se v temných lesích osamělosti a neporozumění.
Cukuru nebyl vyčnívajícím hřebíkem, který je nutné potrestat; byl hromosvodem pro události, které se vymykaly lidskému chápání. A byl seznán jako jediný, kdo je schopný těmto silám skutečně čelit a překonat je. Protože Cukuru nemá ve jméně barvu, která může vyblednout a v souboji s časem neobstát, ale tvoření, které je stejně mocnou silou jako entropie, s níž se neustále potýká.
Ne nadarmo dostane nejdůležitější informace od ženy, která se alespoň trochu, jako jediná z nagojského kroužku, věnuje vlastnímu aktu tvoření – keramice, v níž snoubí japonský a finský styl. Mimochodem, právě prolínání nadlidského fatalismu postav s jejich malým intimním snažením – ať je jím keramika, hra na hudební nástroje, nebo soukromá posedlost nádražími – dává románu dynamiku a je možné se na něj těšit podobně jako na další stopu po tajemství Cukuruovy minulosti.
Murakami nepolemizuje, že Cukuru coby bezbarvý – z pohledu svých přátel však právě proto výjimečný, protože otevřený více možnostem a jasně naplňující své vlastní, dobrovolně zvolené směřování – nesl kolektivní vinu, že se stal obětí. Ale to je pouze začátek. Cukuru totiž svým životním příběhem dokazuje to, co zazní v románu z úst jedné z vedlejších postav, finské průvodkyně Olgy: „V našich životech se najde leccos, co je až příliš komplikované na vysvětlení, i kdyby to mělo být jakým chce jazykem.“
Cukuru nakonec pochopí, že skutečně nemůže hledat vysvětlení, ale prostě prožitou zkušenost. Ta nemusí být přenositelná, ale právě proto bude vždy jen a jen jeho. A ve chvíli, kdy se k ní, se všemi jejími odpověďmi i záhadami, věcmi dobrými i zlými, přihlásí, naplno ukáže, že není prázdnou, bezbarvou dírou v existenci. Stane se naopak kaleidoskopem, který září vědomím, že bez ohledu na bolest, kterou s sebou přináší plynutí času a nevyhnutelné ztráty, některé věci přetrvají a vždy budou přinášet sílu a útěchu.
Ostatně jako dobrá literatura, jak ví starý lišák Murakami.
Haruki Murakami, Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování, př. Tomáš Jurkovič, Odeon, Praha 2015, s. 273.
