reklama
 
 

Recenze: Kniha o Mikim Volkovi se brodí morálním bahnem, obstojí jen jak příloha bulváru

20. 9. 2016
Miki Volek Miki Volek | Foto: ČTK
Miki Volek, jedna z nejzářivějších hvězd českého bigbítu, se dočkal dvacet let po své smrti vlastní biografie nazvané Miki Volek – Nespoutaný život krále českého rock and rollu. „Kříženecký totiž svou knihu pojal jako opus magnum člověka, který se celý život snaží stát se hvězdou Blesku, ale zatím to dotáhl jen do Story, potažmo české verze Playboye,“ píše v recenzi Boris Hokr.
Hlavní zprávy

Pera se chopil publicista a fotograf Jaroslav Kříženecký, který jen v poslední desetiletce vysekl knihy o Václavu Neckářovi, Evě Olmerové nebo Pavlu Bobkovi. Měl by tedy mít dobu, o které píše, a její hrdiny, skrze něž na ni nahlíží, takříkajíc v malíku. Čistě teoreticky to ale také může znamenat, že jsou mu všechna ta jména prostě ukradená a představují jen zakázku ve stylu s „chutí do toho, rychle od toho“.

Ovšem i pokud by platila druhá možnost, je to ten menší z problémů knihy Miki Volek – Nespoutaný život krále českého rock and rollu. To, co je zásadní – a pro (doufám) mnoho čtenářů i likvidační –, je tón celé publikace, který je jasně vymezen už textem na zadní straně obálky. Ten končí následovně: „Tělo Mikiho Volka našli v holešovickém bytě až po deseti dnech. Nejdivočejší představitel domácího rock and rollu a idol šedesátých let zemřel před dvaceti lety.“

Wikipedie a další obvyklí podezřelí

Objektivně vzato obě věty obsahují informaci a jistě by se na jejich základě dal odvyprávět nějaký zajímavý příběh. Prakticky se ovšem jedná o titulek bulváru připuštěný k textu reklamního letáku, proč že je fajn nápad vydat knihu o Volkovi právě teď. Dohromady ty dvě věty ale nenesou ani tak informaci, jako spíš pozvánku k voyeurské exkurzi do života legendy, která se už nemůže bránit.

Jen pro pořádek, sluší se shrnout pár faktů. Zlatá šedesátá v Československu neznamenala jen období politické uvolněnosti, ale i uvolněnosti kulturní – samozřejmě stále v mezích zákona a přimhouřených očí totalitní moci. Jedním z projevů tohoto uvolnění byl i obdiv k rock'n'rollu (v knize světácky psaného coby „rock and roll“ – člověk by čekal aspoň poznámku, proč zrovna takto – třeba jako když se v televizním dokumentu o Michalu Tučném dozvíme, jak Poslední kovboj vnímal označení „country“). Domácí bigbít se přes přebírání klasických amerických kousků postupně, ale o to bouřlivěji vyvíjel...

Miki Volek patřil k těm domácím hvězdám, které onen vývoj převálcoval, především nástup The Beatles a jim podobných skupin mu zlomil profesně vaz. Zpěvák, který byl zosobněním rockové nespoutanosti a dlouho hrál i s legendárním Olympikem, nakonec skončil až na výjimky mimo zájem fanoušků i odborné veřejnosti, přičemž jeho profesní pád doprovázel i pád soukromý.

Toto všechno jsou informace dohledatelné na Wikipedii. Šťavnatou omáčku k nim mohou dodat nejrůznější knihy Volkových souputníků nebo dokumenty, jako byl televizní seriál Bigbít. Kříženeckého kniha přidává... no, nic. Alespoň nic hodnotného.

Jaké měla celá akce pozadí?

Kříženecký totiž svou knihu pojal jako opus magnum člověka, který se celý život snaží stát se hvězdou Blesku, ale zatím to dotáhl jen do Story, potažmo české verze Playboye – a jelikož autor recenze má doma nějakých dvacet zajíčkových jazykových mutací, a může tedy srovnávat, není toto přirovnání ani v nejmenším pochvalné. Text knihy o Mikim Volkovi se přitom ostentativně tváří jako nestranné zprostředkování neobyčejného a tragického příběhu, je ale pouze kompilátem přejatých informací podaných dikcí v pravdě hyenistickou.

Především v používání výpustek a patetických otázek je Kříženecký mistrem. Stejně jako ve vyhýbání se byť jen náznaku námahy spojené s dohledáváním informací nebo zdrojů a svědků – tolik frází uvozených slůvky „možná“, „snad“ nebo „nepodařilo se dohledat“ či „mi není známo“, o ultimativním „nikdo neví“ ani nemluvě, se jen tak nevidí. Sepsat takovým stylem biografii je svým způsobem skutečně kumšt. Jeden by tak rychle nabyl dojmu, že za Volkovým úspěchem stáli templáři a za neúspěchem zase ilumináti.

Podobně senzacechtivě nebo se spikleneckým pomrkáváním a překříženými prsty za zády „informuje“ o Volkově otci a jeho funkci v lidových milicích, o vztahu k matce nebo závislosti na prášcích a alkoholu. Jen občas autor nadšeně oznámí, že získal osobní svědectví – a nemějme mu tu sebechválu za zlou – stran té nově objevené Ameriky totiž skutečně platí, že nikdo jiný to za něj neudělá. Jako odvážné se pak jeví, když Kříženecký použije citace samotného Volka, nebo přetištění Volkovy reportáže z cesty po Západním Berlíně – to proto, že v těchto zřídkavých chvílích jde jeho knihu číst relativně bez bolesti.

Škoda že to vždy zas a znova shodí nějakou perlou. Hořký úsměv vyloudí především obraty typu „Líčení dalších, bohužel dosti nechutných detailů na rozdíl od Menzela raději vynechám“ nebo „Velmi bolestné je vidět Mikiho, jak vystupuje coby host...“ Hořký především proto, že všechny ony nechutnosti se už pokusil Kříženecký čtenářům prodat sám nesčetněkrát, případně je alespoň dokumentuje fotkami, které ukazují Volka jako zrůdného degeneráta a trosku, která je fuj fuj, ale detail na skleničku a otylou tvář ještě nikoho nezabil, no né?

Ve spojení s popisky jako „Dopis sedmiletého Míši mamince“ nebo „S lahví, kamarádkou nejvěrnější“ tak vzniká kniha, jejíž četba je obdobou plazení se morálním bahnem a po jejímž dočtení není od věci mít po ruce louh, benzin a sirky.

Fůra chyb...

Samozřejmě že napsat knihu o člověku, jehož osobnost se rozpadla vlivem nejrůznějších závislostí i osobních démonů tak, aby se autor vyhnul osočení z hyenismu, není jednoduché. Ale dost pomáhá, když má dotyčný skutečně nastudováno a nepíše programově pro – slovy Monty Pythonů – pohoršlivé pepřenky. A nejde přitom o to, že by se snad mělo k Volkovi přistupovat pietně a zamlčovat jeho slabosti. Stačí se podívat na kupříkladu loni vydanou biografii Jeremyho Reeda o Lou Reedovi – autor je jednoznačně fanoušek i odborník, a přesto to neváhá dát svému hrdinovi „sežrat“.

Kříženecký bohužel o jakékoliv erudici nepřesvědčí. Nejlepší analytické postřehy má převzaté od Jiřího Černého, život je cítit jen z dobových citací a řada informací prostě zazní, aniž by bylo jasné proč – přičemž kontext by byl jistě zajímavý (značky nástrojů a přístrojů, že se někdo někde zabil etc.).

Vzhledem k tomu, co všechno se nejen v šedesátých letech v bigbítu dělo, stejně jako s přihlédnutím k tomu, že Miki Volek dokonce seděl v NDR za protistátní činnost, je převyprávění pár faktů a vzpomínek Volkových známých, to vše v minikapitolkách bez hloubky, připomínajících spíše novinové zprávy, vyloženě selháním. Ale znovu – dalo by se to odpustit, nebýt oné slizké, úlisně senzacechtivé dikce, kterou Kříženecký knize vtiskl.

A tak zatímco by měla kniha s blížícím se tragickým koncem Volkova života emočně gradovat, nezbývá než s šokovaným nevěřícným úšklebkem tipovat, co bude pověstným final touchem celého veledíla, aneb s jakým kvazipoetickým patosem se Kříženecký Mikimu Volkovi vymočí na hrob. Budiž jím skutečnost, že dojde i na citaci Mirky Spáčilové, která – věřte nevěřte – dává větší smysl než celá kniha...

Jaroslav Kříženecký, Miki Volek – Nespoutaný život krále českého rock and rollu, x.y.z., Praha 2016, s. 256, 289 Kč.

autor: Boris Hokr

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama