Rozhovor - Jednou z nejzajímavějších knih předvánočního trhu je Goncourtovou cenou oceněný román Na shledanou tam nahoře od francouzského romanopisce Pierra Lemaitra.
Název knihy je převzat z dopisu na rozloučenou sepsaného Jeanem Blanchardem, který byl 4. prosince 1914 zastřelen spolu s pěti svými náhodně vylosovanými druhy za opuštění stanoviště (které opustili při útoku německých vojáků a po chvíli opět dobyli).
Pierre Lemaitre: Nashledanou tam nahoře
Pierre Lemaitre v románu Na shledanou tam nahoře vypráví příběh ztracené generace, která prošla utrpením první světové války, konfliktu, od jehož vypuknutí letos uplynulo sto let. Román sleduje dvě dějové linie: na jedné straně Alberta s Édouardem, kteří – jako mnoho dalších demobilizovaných – živoří po válce na hranici přežití. Protagonistou druhého příběhu je Henri d’Aulnay-Pradelle, bezskrupulózní podnikatel, který svůj majetek získal díky zmanipulovaným státním zakázkám na vybudování rozsáhlých nekropolí padlých vojáků.
Celou knihou se tak nese vzpomínka na všechny, kteří zemřeli nejen ve střetu s nepřítelem, ale i kvůli slepotě a ctižádosti vlastních nadřízených.
Pierre Lemaitre je autorem i populární série thrillerů, z nichž druhý v pořadí, Alex, vyšel nedávno i v českém překladu. Máme tak možnost seznámit se s oběma polohami spisovatele, který začal publikovat až v pokročilém věku, přičemž ke své předchozí kariéře se moc vracet nechce.
„Upřímně, bylo by to banální. Pokud byste měl zájem, můžeme si projet, jak jsem učil literaturu a komunikaci, ale byla by to ztráta času. Pevně věřím tomu, že mé romány jsou mnohem zajímavější!" řekl Lemaitre před začátkem rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Váš poslední román se věnuje první světové – nebo také Velké – válce. V Čechách je tento konflikt dnes spíše stranou zájmu společnosti a politiků. Je tomu ve Francii, i vzhledem k počtu padlých a následkům na krajině, jinak?
Pierre Lemaitre: Ano. Ve Francii je Velká válka stále živá. Důvody jsou i čistě matematické – každá rodina, opravdu bez nadsázky každá, měla někoho, kdo v té válce bojoval, byl zraněn, zabit, ztratil někoho blízkého. Při letošním stoletém výročí začátku války se tak ukázalo, že se nejedná o nějakou abstraktní událost – to jsme mohli vidět například při dvousetletém výročí Velké francouzské revoluce. Tam se média i politici oháněli hesly, slovy jako „odkaz“. Ale co konkrétního si pod tím představit? Při výročí Velké války to bylo jinak. Podívejte se i na obálku vašeho českého vydání – je tam tvář jednoho padlého. A o to v těch oslavách šlo: Že ve válce padli konkrétní lidé. Nevzpomínalo se na ofenzívy, proslovy, strategie, ale na oběti – na jednotlivé padlé a jejich osudy...
A.cz: Souvisí to i s tím, že francouzská vláda po skončení války zřídila olbřímí hřbitovy padlým? Pamatuji se, že v devadesátých letech to byla při prvních výletech do Francie jedna z – byť morbidních – turistických atrakcí. U nás je narazit na pomníček padlých z této války spíš otázka náhody...
Vidíte, u nás je zase kumšt na nějaký takový pomníček nenarazit. Všechno to souvisí s tím, o čem jsem mluvil – za Velkou válkou vidíme lidi a jejich životy. Po vydání knihy za mnou chodila celá řada čtenářů a vyprávěla mi historky o svých příbuzných, kteří v ní bojovali. Víte, když se to tak vezme, ona to není žádná dávná minulost. Pro mě jsou to tři generace zpátky.
A.cz: I vzhledem k masivnímu dopadu na francouzskou společnost, na to, že některá území jsou stále ještě zdevastovaná dávnou dělostřelbou – neobjevují se někdy hlasy, jestli ta válka stála za to?
Samozřejmě, že všude, i ve Francii, se objevují lidé, kteří něco podobného tvrdí. Je nezpochybnitelné. Myslím si ale, že se u nás obecně nahlíží na Velkou válku především jako na základ moderní Evropy. I v tom smyslu, že vedla k radikální politické změně Evropy – vzniklo ostatně i tehdejší Československo. Ve staré Evropě by myslím nikdo dnes už žít nechtěl.
A.cz: Jak jste se dostal k tématu vy osobně?
Mohl bych vám předvést etudu na téma, jak to ve mně zrálo desítky let, ale pravda je taková, že by to byla právě jen hra. Zajímal jsem se o tu válku sice dlouho, ale nikdy nijak soustavně, nijak do hloubky. Rozhodně jsem nepociťoval, že by to bylo nějaké mé poslání. A když jsem začal psát, bral jsem to spíše jako romanopiseckou výzvu.
Je ale pravda, že během psaní se mi vybavila řada věcí. Souvisí to zase s tím, že ve Francii se prostě Velké válce nevyhnete. Jako desetiletý jsem stál fascinovaně před jedním z pomníků a viděl na něm třikrát stejné jméno. Pamatuji si, jak jsem si tehdy říkal, jak mohli udělat takovou chybu, zopakovat jedno jméno třikrát... a až po chvíli mi došlo, že to jsou tři členové téže rodiny, padlí v jedné bitvě.
A ještě jako menší, snad šestiletý nebo sedmiletý, jsem odmítal chodit s matkou jednou ulicí, protože jsem se děsil tamního prodejce losů. Měl znetvořený obličej následkem zranění. Patřil k veteránům, kteří dostali po válce od státu trafiky – ostatně, to byl oblíbený způsob mnoha evropských vlád, jak se o veterány „postarat“, ale výsledkem byla jen vrstva nových chudých – lidí neustále na hraně bídy. Takže ta válka se mnou byla pořád a já se na ni v průběhu psaní vlastně rozvzpomínal...
A.cz: V románu je řada podrobností, osudů... Jak důkladné byly vaše rešerše? Byl jste se třeba speciálně podívat na místa, kde se odehrávaly boje?
Ne, ne, ne. Víte, já se poměrně marně snažím ve Francii vysvětlit, že jsem nenapsal historický román. Snad se mi podaří mou tezi prosadit aspoň u vás. V historickém románu musí být všechno přesné. Tip ťop. Ale já nejsem zrovna akurátní člověk. Jsem romanopisec a pracuji s iluzí. V jedné scéně kupříkladu jedna z postav použije útočný granát. A já pak dostal dopis, ve kterém mi čtenář velmi slušně kladl na srdce, zda jsem náhodou nechtěl napsat obranný granát, protože... a následovala pětistránková přednáška o balistice, střelivu, zbraních... A ano, měl pravdu. Útočný granát skutečně neexistoval. Ale prostě ta scéna s tímhle obratem funguje lépe.
Marně se snažím ve Francii vysvětlit, že jsem nenapsal historický román. Snad se mi podaří mou tezi prosadit aspoň u vás. V historickém románu musí být všechno přesné. Tip ťop. Ale já nejsem zrovna akurátní člověk. Jsem romanopisec a pracuji s iluzí.
Víte, kdybych psal o Hannibalovi, tak tam mám prostě přechod Alp a slony. A bylo by nakonec poměrně jedno, jestli v těch Alpách ti sloni byli nebo ne. Ta iluze je prostě příliš silná a lákavá, než abych ji jako romanopisec nevyužil.
Abych ale nezněl jako diletant a ignorant – opravdu nebazíruji na všech detailech, ale kdybych měl říct, jaký chci ve svých románech být, tak pravdivý. Že jsem tam dal útočný granát, budiž, bylo to mé rozhodnutí a vychází z toho, jak má která scéna působit. Ale kdyby za mnou někdo zašel a řekl mi, že mé postavy nevyjadřují problémy, těžkosti a utrpení lidí za Velké války a ve dvacátých letech, že jsem tuhle pravdu prostě nevystihl, to by mě opravdu mrzelo.
A.cz: Vzhledem k tomu, že trochu bojujete s vnímáním svého románu coby historického, je nějaký ohlas, který vás třeba šokoval?
Ani ne. Víte, já mám výhodu, že jsem starý. Nesmějte se – není moc dobrého na tom, být starý, ale v tomhle případě to platí. Jsem totiž už nad věcí. Nerozčiluji se. Je mi sice blbé, když někdo z profesionálních čtenářů, tedy kritiků, nepozná rodzíl mezi historickým a pikareskním románem, ale je mi to líto spíš kvůli němu. Obecně se ale držím zásady, že román je můj, když jej píšu. Pak už je každého čtenáře
A.cz: Jste známý také jako autor detektivní série o Camillovi Verhoevenovi. V češtině právě vyšel druhý díl s názvem Alex. Liší se nějak vaše psaní detektivek?
Upřímně řečeno neliší. Ne že by bylo Nashledanou tam nahoře detektivka, ale vlastně všechno, co jsem se naučil o psaní, mi daly detektivky. Nejsem tak talentovaný, abych měl víc sad spisovatelského nářadí. Takže když ráno otevřu svou brašničku, je tam pořád to samé. Ale možná je to i můj příspěvek literatuře, že jsem napsal pikareskní román stejně, jako bych psal detektivku...
A.cz: Francouzská detektivkářská tradice – nejen v literatuře, ale i ve filmu, je hodně silná. Jaká je vaše pozice na tamní scéně?
Čas od času se potkávám s kolegy-detektivkáři a říkám jim, jak se mi líbí jejich práce. A víte co? Vtip je v tom, že je většinou nečtu. Ono to souvisí s tím, že jako spisovatel obecně čtu málo, sem tam něco na dovolené. Jinak se moje čtení omezuje spíš na zdroje, věci, které potřebuji v průběhu psaní nastudovat nebo poznat. Ale i přes toto omezení si nemyslím, že bych nějak vyčníval. Obecně se dá říct, že většinu z nás, současných detektivkářů, ovlivnil Jean-Patrick Manchette. Psal o násilí, ale hlavně o problémech současné společnosti. A o to se snažíme i my.
Čas od času se potkávám s kolegy-detektivkáři a říkám jim, jak se mi líbí jejich práce. A víte co? Vtip je v tom, že je většinou nečtu.
A.cz: Vzhledem k vašemu prohlášení, že moc nečtete beletrii – jak relaxujete?
Asi nejvíc času věnuji své dceři. Těším se z radostí pozdního rodičovství, takže se o ni starám, doprovázím ji do školky a prostě se motám okolo. Jinak ale rád sleduji televizní seriály. Kdybych nebyl tak zodpovědný profesionál a strašlivě se neobětoval svou cestou sem a rozhovorem s vámi, tak bych zrovna dokoukával čtvrtou sérii Good Wife. Ta se mi moc líbí...
