Recenze – Vítejte v Oslu sedmdesátých let. A seznamte se s Olavem Johansenem, mužem mnoha paradoxů. Je to dyslektik, který miluje čtení. Nerozumí si s matematikou, ale neustále si propočítává základní rovnici vztahu se svým šéfem. Protože ač má měkké srdce a snadno se zamilovává, živí se jako zabiják. A zabiják by nikdy neměl na svého šéfa vědět příliš.
Olav to chápe. Jenže někdy se objeví nabídky, které nejde jen tak odmítnout. Třeba sejmout šéfovu nevěrnou manželku za odměnu, z které by mohl… splnit řadu snů, dokonce i některých svých. Jenže Olav je Olav a je takový, jaký je. Šéfova manželka tak žije dál a její amant tuhne se dvěma kulkami v těle. Problém? Amant je šéfův syn.
Že Jo Nesbø není jen autorem jedné série, dokázal už v řadě příběhů pro děti o Doktoru Proktrovi a především ve výborném thrilleru Lovci hlav. Útlá knížečka Krev na sněhu, první z několika románů, které chtěl Nesbø původně sepsat a publikovat pod pseudonymem Tom Johansen. Byla by však škoda knihu skrývat za pseudonymem, protože se jedná o dost možná zatím nejlepší autorův text.
Krvavě nachový hermelín krále krimi
Na první pohled se přitom jedná o přímočarou historku z podsvětí, kde se více či méně zlým lidem dějí více či méně zlé věci – kupříkladu ve stylu Jamese Headleyho Chase nebo sebedestruktivními hrdiny se hemžícího amerického noiru. Tedy čtení, které v rámci žánru baví a v rámci populární kultury možná dokáže jaksi mimochodem reflektovat, co společnost považuje zrovna za aktuální problém, nebo čeho se bojí, ale pořád čtení v podstatě běžné. Jenže Nesbø své čtenáře brzy přesvědčí o opaku. A to navzdory tomu, že se na rozdíl od holeovské série nepouští do rozmáchlých eposů ukazujících prorůstání korupce v úřadech či vzestup norského rasismu.
Krev na sněhu jde na věc subtilněji, ale literárně působivěji. Jen na první stránce tak koexistuje poetický obraz padajícího sněhu (brzy zkropeného rudou krví), náhlý výbuch násilí a meditace tak trochu prostoduchého hrdiny-zabijáka. Hrdiny, který působí jako Tarantinem namíchaný koktejl s trochou Raymonda Babbitta z Rain Mana a trochou Blaze ze stejnojmenného románu Richarda Bachmana. Obsese k analogiím s obrazy z učebnic zoologie, neustálé upozorňování na vlastní prostotu, ale také svérázné moralizování…
Čtenářova pozornost je chycena a nepuštěna – otázkou jen zůstává, zda Nesbø dokáže svého Olava správně prodat, protože takhle vystavěná postava výkonného zabijáka, co je čirou náhodou hotovým prosťáčkem božím, zavání klišé nebo hrozbou neukočírovaného nákladu patosu. A když se přidá hluchoněmá žena v nesnázích a samozřejmě Olavovu šéfovi nepohodlná femme fatale, zdá se být vymalováno.
Jenže není. Nesbø kdysi prohlásil, že kdyby byl Salman Rushdie Norem, psal by thrillery. A Krev na sněhu ukazuje, jak by takový rushdieovský norský thriller – či vzhledem k rozsahu thrillerík – mohl vypadat. Olav totiž není spolehlivý vypravěč. Navenek prosťáček schopný násilí a vražd, ale rozhodně ne klamu, je totiž podvědomý fabulátor par excellence.
V jedné scéně vysvětluje Corině, která se ze zamýšlené oběti stala jeho chráněnkou, že coby dyslektik občas prostě nepochopí, co slova znamenají – nebo že to pochopí špatně, a za cenu jedné knihy tak získává hned několik příběhů. Nesbø rafinovaně vede své čtenáře k odhalení, že dvojace čte Olav nejen knihy, ale vlastně celý svůj život. Krev na sněhu tak na povrchu vypráví o jeho malé soukromé křížové výpravě za záchranu nevinné týrané ženy a možná za odpuštění, ale pod maskou jasných slov a zdánlivě objektivně popsaných skutečností se skrývá celý vesmír významů a motivací všech zúčastněných.
Fatalistický příběh plný vtipu
Klamání tělem patří k oblíbeným trikům Jo Nesbøho, ale vždy se jednalo o hru spočívající v narafičení klamných stop. Zde ovšem autor jako kdyby převrstvil jednotlivé reality a pravdy. A nepotřeboval k tomu nic než sto padesát stránek a jednu perfektní postavu. Což se bez mučení přiznám, považuju za úchvatné. Holeovky, jakkoliv zábavné a čtivé, totiž objektivně vzato nabobtnaly a i ty nejlepší občas nabídly hluchá místa, kde se ztratilo tempo nebo se prostě exhibovalo.
Ne tak Krev na sněhu. V té sleduje jediný přísně logický oblouk – od jedné krve na sněhu ke druhé –, během něhož nenarazíte na jediný nevyužitý motiv. Knížečka disponuje krutou krásou mechanického stroje, u kterého je jen otázkou času, než postavy rozdrtí. Ale přitom se nejedná o chladný román, u kterého by se dala obdivovat jen forma.
Olav je totiž postava, která nakonec svou sympatičností – vyvěrající z čím dál výraznějších kazů – strčí do kapsy i poněkud paňácovitého a napříč vlastní sérií vlastně nijak nepřekvapujícího Harryho. Olav ale překvapit umí. Někdy jsou ona překvapení děsivá – to když odhaluje obrazy ze svého dětství –, jindy plná černého humoru – jako když se vydal „k jezeru, kde slunce nikdy nezapadá, ale kde chvíli nebudu chytat pstruhy“ – a jindy prostě tragická – jako když konečně předá své dopisy milované ženě.
Znovu je přitom třeba zdůraznit, že Nesbø předvedl svůj nejdisciplinovanější výkon. V rozhovoru pro The Guardian připomněl poučku jednoho finského designéra, že cokoliv není v domě potřebné, se dříve či později zoškliví. A že se slovy v příbězích to funguje podobně. Krev na sněhu je ukázkový příklad. Všechny fígle a narážky, stejně jako napětí a obavy o postavy plynou z toho, že v knize nenarazíme na jediné zbytečné slovo. A z jednoho každého slova je skutečně znát, že Nesbø je hudebník. Tato kniha má prostě nezpochybnitelný rytmus (pročež patří velké uznání překladatelce).
Nahlíženo tímto prizmatem, Krev na sněhu bude skvělým románem i po několikerém čtení – vždy odhalíme novou vrstvu Olavova charakteru, vždy nás bude fascinovat fatalismus postav a neodvratnost zúčtování, stejně jako pulpová čistota krvavých scén… Opakovaně se budeme smát Olavovu vysvětlení, že se nemůže živit jinak než jako vrah – a dost možná budeme obdivovat sarkasmus, s nímž Nesbø pro zločin používá jazyka byznysu a s nímž Olava nenechá ani koketovat s myšlenkou, že by nebyl zločincem.
Obraz krve na sněhu je obrazem vyjadřujícím naprostý kontrast; totální, ale přitom zcela jednoduchý. Román Krev na sněhu je přesně takový. Skládá se z jednoduchých prvků, ale dohromady vytváří celý vesmír plný věčných konfliktů. Chystaný druhý román z johansenovské série se tak pro mě osobně tímto stává nejočekávanější zahraniční krimi.
Jo Nesbø, Krev na sněhu, Kniha Zlín, Zlín 2015, s. 149.
