Praha - Kamkoliv se spisovatel Bohumil Hrabal v Americe hnul, všude na něj čekaly vzkazy od studentky řečené Dubenka. Tuto přímočarou Američanku s ruksakem a pětikilovým slovníkem v podpaží, "anděla zatoulaného do Spokojených států amerických", Hrabal poznal v létě 1988 v Praze.
Rok nato mu zorganizovala cestu do Ameriky, načež ji spisovatel s něhou zvěčnil a vyznal jí lásku v dopisech sice neodeslaných, zato knižně vydaných v nákladu 150 500 kusů pod názvem Listopadový uragán. A pak se po dívce slehla zem na dalších pětadvacet let.
"Neuměla jsem na tu náhlou vlnu zájmu zareagovat," říká k pátečnímu stému výročí Hrabalova narození Dubenka, která až nyní poskytla svůj vůbec první rozhovor. "Měla jsem těžké životní období, na dva roky jsem upadla do depresí. Když pan Hrabal zemřel, bylo mi strašně líto, že jsem tehdy byla jen ponořená do sebe."
Dubenka, celým jménem April Giffordová, odjela z městečka Lincoln na americkém Středozápadě studovat ruštinu a češtinu na Stanfordově univerzitě. V roce 1986 dorazila na letní školu do Prahy a do deníku International Herald Tribune poslala článek o tom, nakolik populární jsou v Praze divadelní inscenace Hrabalových knih. Text ale nikdy nevyšel.
Dva roky nato Dubenka obdržela Fulbrightovo stipendium, aby napsala disertační práci o ruském skazu, tedy próze stylizované jako ústní vyprávění. Tehdy už se slovníkem přelouskala Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé, opět přeletěla oceán a v létě 1988 tak dlouho vysedávala v pražské pivnici U Zlatého tygra, dokud se spisovatel neukázal. Když mu začala vyprávět o povídkách Karla Čapka a o italských makaronech ze své oblíbené pohádky Miloše Macourka, vzájemná opatrnost slehla jako pěna na pivě. Hrabal dívce nabídl, aby k Tygrovi přišla zase, pročež začala chodit pravidelně.
"Většinou jsem spíš mlčela, zatímco mužští probírali vše od knih až po manželky, pivo a fotbal. O vážných věcech mluvil pan Hrabal zřídka," říká Dubenka, která prý věděla, že spisovatelova manželka řečená Pipsi zemřela rok předtím. "Hluboce tím trpěl. Jednou vyprávěl, jak se člověku před smrtí změní barva kůže, jak je ty poslední dny krásně bělostná a průhledná."
Na Hrabalovu chatu v Kersku, kde má Pipsi nedaleko hrob, se Dubenka vypravila dvakrát. "Dubenka byla v Kersku pět nebo šest dní, byli jsme jako v Tristanovi a Isoldě: to ano, ano, ano… a teď když přijdou ženský, jak Aida, ano, ano, ano… tak je posílám strašlivým způsobem do p*dele," vyprávěl později Hrabal svému příteli Tomáši Mazalovi. A naopak: "Pan Hrabal měl velmi něžný, ale pevný a jasný hlas. Čeština je zpěvná sama o sobě, ale pan Hrabal mluvil, jako by byl z pěvecké rodiny," říká dnes Giffordová.
Někdy tou dobou si usmyslela, že pětasedmdesátiletému spisovateli uspořádá přednáškovou cestu po Americe, a na Stanfordu založila studentskou organizaci. "Jako jediná členka jsem se zvolila prezidentkou a odhlasovala si založení bankovního účtu, ze kterého by se cesta uhradila," říká.
Jako první Dubence přispěl režisér Miloš Forman, později se přidali Meda Mládková či George Soros se svojí nadací Otevřená společnost.
Když v září 1988 do Prahy konečně dorazil balík s pozvánkami z deseti amerických univerzit, byl Hrabal zřejmě vyděšený. "Myslel jsem, že je to jenom tak jako, takovej sen, romantickej návrh," líčil později Československému rozhlasu. S pozvánkami ale na Svazu spisovatelů přesto zažádal o výjezdní doložku. V březnu 1989, pouhý den před odletem do Washingtonu, konečně obdržel letenku.
Od té chvíle se Hrabal spolu s bohemistkou Zuzanou Rothovou sedm neděl trmácel po amerických univerzitách a letadly, autobusy i rychlíky mířili k západnímu pobřeží, kde čekala Dubenka.
"Vy jste ta Ariadna a já jsem ten Théseus, vy jste ta, která namotává několik tisíc kilometrů dlouhou nit," psal Hrabal v Listopadovém uragánu. Když se konečně potkali v San Francisku, vzala jej na pláž a do italské čtvrti, kde jukeboxy vyhrávaly operní árie. "Když jsem panu Hrabalovi řekla, že se Sovětským svazem na věčné časy a ani o hodinu víc, tak ho to potěšilo, že Zuzaně navrhl: Pojďme tu holku adoptovat! Chudák si o nás myslela, že jsme se zcvokli."
Celou tu dobu se s Dubenkou snažila spojit česká ambasáda, které dívka samou radostí poslala pugét květin, že Hrabala nechali vycestovat. "Ještě mi pak volali a vyzvídali, kde pan Hrabal zrovna je, možná mu cestu chtěli zkrátit." Dubenka už ale ambasádě nic neřekla.
Na Stanfordu ještě zařídila, aby Hrabalovu poslední přednášku natočil režisér Jan Němec. "Film jsem dala do univerzitních archivů, ale ve formuláři bohužel stojí, že snímek lze vyzvednout jen se společným souhlasem Jana Němce, kameramana Jiřího Veškrny a mě," vysvětluje. Dnes už ani netuší, kde je kotouč s filmem uložený. "Ale jednou ho odtamtud vytáhnu."
Listopadový uragán aneb Nikdy neodeslané dopisy Dubence vyšly knižně roku 1990. Ještě o rok později Hrabal říkal: "Je to celé fikce, obrana proti nebytí, jako ta stará láska pana Wolfganga Goetha, je to hnací síla, abych prostě neodešel." Možná chtěl, ale Dubenku už neviděl. Jejich setkáním přesto začalo poslední tvůrčí období "pozdního Hrabala", jež utnula až spisovatelova smrt v roce 1997. Teprve pak se jeho múza do Prahy vrátila.
"Cítím se provinile, že jsem nepřijela, dokud byl pan Hrabal naživu," říká Dubenka, která si prý v Praze znovu prošla i hospodou U Tygra. "Když jsem pak na nějaké výstavě zahlédla fotografii pana Hrabala téměř v životní velikosti, vybavilo se mi naráz tolik vzpomínek, až mi to vyrazilo dech."
Dubenka dnes pracuje ve finančnictví a vychovává patnáctiletá dvojčata. "Česky umějí říct jen ahoj, ale já jsem na krásu Prahy nezapomněla. Na tu, jak psal Seifert, píseň, která zní mi v uchu."
