Knižní novinky - První letošní Velký knižní čtvrtek je za námi, ale nakladatelé rozhodně nezvolnili. Pojďme se podívat na některé tituly, které se v poslední době objevily na pultech českých knihkupectví.
Tim Burton: Můra noční, předvánoční
Seznamte se s Jackem Skelingtonem, pánem Halloweenska! Bizarní královstvíčko, kterému Jack vládne, se každoročně stará o „hladký“ chod Halloweenu. Ale co dělat, když jedinečný večer skončí? Když Jack objeví Vánoční město, dostane fantastický nápad, jak zahnat nudu: letos ušetří Santovi práci...
Na letošní velkou výstavu výtvarné tvorby Tima Burtona se český fanoušek může vydat vyzbrojen nejen loni znovuvydaným (a hlavně znovupřeloženým) dílkem Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy, ale i čerstvě vydanou Můrou noční, předvánoční. Tu vydalo nakladatelství Argo v překladu Richarda Podaného.
Jedná se o báseň, kterou Burton poprvé vydal v roce 1993 a kterou k dvacetiletému výročí znovu prošel a doplnil o některé nové ilustrace.
Především se ovšem jedná o předobraz slavného loutkového filmu Ukradené Vánoce. S méně postavami, méně zvraty a samozřejmě bez písniček (co by v básničce také dělaly?).
I na omezeném prostoru se však jedná o nádhernou ukázku Burtonovy poetiky. Smutné bytosti bojující o své štěstí, které jim „normální“ svět nemůže dopřát, pochmurné motivy plné lebek a nočních tvorů potkávající se s jásavými barvami... a všudypřítomná hravost překonávající omezené předsudky i smrt. Nádherná kniha a nádherná pozvánka do Burtonovy fantazie.
Deborah Levy: Doplavat domů
Francouzská Riviéra, rodinka na dovolené. Osoby a obsazení: Joe je uznávaný básník, jeho manželka Isabel pracuje jako reportérka. Plus pubertální dcera plus dva rodinní přátelé. Tuhle idylku naruší neznámá dívka, která se jednou ráno koupe nahá v jejich bazénu. Kitty je výstřední, nevypočitatelná, možná duševně narušená mladá žena…
Doplavat domů je autorčiným čtvrtým románem a po zásluze se probojoval do finále Bookerovy ceny za rok 2012. Hutné (nejen) rodinné drama ukazuje, že není úplně snadné poznat, kde končí minulost a kde přítomnost a kdy někdo volá zoufale o pomoc.
V knize několikrát, v různých obměnách, zazní, že život stojí za to žít, protože všichni doufáme v to, že se zlepší. Ovšem autorka umně utahuje smyčku a brzy je jasné, že víra a naděje neznamená nárok. Okolo jednoho bazénu, v průběhu několika málo dní, se naopak cosi neodvolatelně zhorší, pokazí.
Deborah Levy si libuje v drobných detailech, vrací se k již použitým motivům, ale drobně je obměňuje a bez lítosti své hrdiny pitvá a zraňuje. V kontrastu s krásami Azurového pobřeží se jí tak daří docílit temného pocitu konečného zúčtování. Z této dovolené se domů nikdo nevrátí odpočatý. Jen pozměněný a poznamenaný.
Mohsin Hamid: Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii
Na příběhu NĚKOHO (hrdinovo jméno neznáme) ukazuje Hamid krutou a drsnou tvář současné Asie – bídu, nemoci a smrt. Na druhé straně vypráví o lásce partnerské i rodičovské. Líčí milování na střeše domu stejně jako nelegální výrobu kopií filmů na DVD.
Černohumorná parodie na populární příručky v podání pákistánského autora, který prošel kurzy Tony Morrisonové a Joyce Carol Oatesové, zaujme už svým názvem. A hned na prvních stranách potvrdí, že jste svůj čas a peníze investovali správně.
Obraz mladého hrdiny, který zrovna trpí hepatitidou typu E, je sarkastický, v dobře promyšlené míře naturalistický a přirozeně slouží jako odrazový můstek k tepání do společnosti. Opakující se úvahy nad smyslem příruček a jejich pokřiveným stylem jsou trefné. Názvy kapitol snad užitečnější než kdejaký poradní „bestseller“ - že je dobré přátelit se s byrokratem, dávat pozor na idealisty a vždy mít připravenou únikovou strategii.
Humor Hamidova románu není třeskutý, je spíše znepokojivý. Občas okořeněný vhodně zvoleným kouzelným obratem či surreálným trikem. Nikdy však nenudí a přes veškerou stylizaci do žánru plného prefabrikátů z něj cítíte na každé straně upřímný zájem, takže patos na závěr nevyvolá cynický úšklebek, ale posmutnělý úsměv.
Mike Ashley (ed.): Svědkyně temnot. Antologie viktoriánských autorek strašidelných příběhů
Objevná antologie strašidelných povídek, psaných ženami, seznamuje čtenáře s povětšinou opomíjenými anglosaskými autorkami, jež však napsaly příběhy, které patří k tomu nejlepšímu v tomto žánru.
Edici Pandomonium jsme letmo nedávno zmínili v obsáhlém povídání o díle H. P. Lovecrafta a nyní se k ní vracíme. Její čtvrtý svazek není poprvé věnován jednomu autorovi (či autorce). Mike Ashley vedle sebe postavil jedenáct autorek (z nichž nejslavnější je Emily Brönteová). Dočkáme se tradičních duchařin i méně známých forem viktoriánské strašidelné literatury.
Vždy se však jedná o povídky vytříbené a dokládající, proč byl obraz „ženy v podkroví“ pro díla ženských autorek 19. století tak příznačný. Citlivost žen odhalující šerosvit zásvětí lépe a břitčeji než „mužská“ racionalita, tichá svědectví triumfů i zkázy, temná hnutí mysli a drobné každodenní zločiny.
Především však potlačované vášně a touhy. Ono podkroví plné potlačované a obávané ženské sexuality nyní otevírá svá dvířka. Co je za nimi, ocení nejen příznivci příjemného mrazení. Vysvětlivky a na informace bohaté poznámky jsou v rámci edice již samozřejmostí, stejně jako vkusná úprava.
Dagmar Steinová: Co zbylo v paměti
Málokdo má za sebou tak pestrý život jako překladatelka a tlumočnice Dagmar Steinová...
Edice Paměti nepatří k největším čtenářským hitům, ale o to je důležitější. Pro každého z nás je občas důležité konfrontovat obecné historické povědomí i náš vztah k němu na textech, ze kterých skutečně dýchá osobní přístup. V rámci edice se navíc daří nabourat výrazně mužské nahlížení do historie – a to jak na diplomatické, tak kulturní scéně.
Nejedná se přitom o kdovíjak soudržné vyprávění. Autorka sama přiznává, že za tradiční memoáry nelze její knihu považovat. Nevedla si deník, a tak je text výsledkem vzpomínání se vším, co k tomu patří – včetně určité roztěkanosti a fragmentárnosti.
Přesto by si její postřehy k Řezáčovi i Sartrovi neměl nikdo nechat ujít. Stejně jako vyprávění o návštěvě Libye a dalších zemí. Rozhodně souhlasím se závěrem, že všechny ty drobné kamínky dávají dohromady nádhernou, byť ne ani zdaleka veselou mozaiku.
Barbora Půtová: Félicien Rops - enfant terrible dekadence
Výpravná umělecká monografie Félicien Rops: enfant terrible dekadence je první původní českou monografií věnovanou životu a tvorbě jednoho z hlavních představitelů evropské výtvarné dekadence a symbolismu, která ho zasazuje do kontextu těchto hnutí.
Félicien Rops byl jedním z nejvýraznějších belgických umělců 19. století. V průběhu svého života stejně snadno vyvolával skandály, stejně jako zanechával hluboký dojem. Jeho dílo chvíli ovlivňoval krom jiných i Charles Baudelaire. Monografie Barbory Půtové představuje jeho dílo ve všech oblastech – od grafik přes ilustrace až po malby – a přidává řadu pečlivých analýz.
Můžeme se tak dokonale ponořit do světa, v němž se mixují motivy ženské krásy, sexu i satanismu.
Dennis Lehane: Dotek temnoty
V ulicích Bostonu řádí sériový vrah, jehož výběr obětí zdánlivě postrádá smysl. Je zvrácený, brutální, nepředvídatelný. A hlavně – posledních dvacet let sedí za mřížemi…
Dennis Lehane by měl být povinnou četbou každého milovníka detektivky a napínavých příběhů. Podle jeho knih byly natočeny filmy jako Tajemná řeka (r. Clint Eastwood), Sbohem, baby (r. Ben Affleck) či Prokletý ostrov (r. Martin Scorsese). Pro nás je důležitý především druhý jmenovaný.
Jedná se totiž o čtvrtý román z detektivní série o Patricku Kenziem a Angie Gennaro. Lehane v nich podrobně mapuje temnou stránku Bostonu. V jeho podání se jedná o město, v němž by třeba takový Spenser (hrdina detektivek Roberta B. Parkera) nepřežil ani jeden prašivý den. Drogy, násilí, absolutní ztráta naděje a lepších vyhlídek...
O většině dobrých detektivek se říká, že jsou zároveň výbornými sociálními romány – a Lehane je v této rovině naprostý král. Vysoko nad Nesbem, Larssonem či současnou americkou drsnou školou. Ne nadarmo se podílel i na seriálu The Wire.
Dotyk temnoty je druhým dílem série a Lehane je zde již v dokonalé formě. Výborné dialogy plné postřehů k bostonským reáliím i gangsterským filmům, výborná chemie mezi hlavními postavami a především dokonale promyšlená zápletka. Ano, je to sociální sonda. Ano, je to temný thriller. Ale především je to nejlepší detektivka široko daleko.
Stephen King: Zelená míle
Ve věznici Cold Mountain, v bezútěšné řadě cel známé jako Zelená míle, čekají na smrt vrazi. Ale ať dobří, či zlí, ať nevinní, nebo ničemní, nikdo z nich není tak brutální, jako je obr John Coffey, násilník a vrah dvou holčiček. Je Coffey ďábel v lidské podobě? Nebo je někým úplně jiným?
Zelená míle patří k nejznámějším knihám Stephena Kinga – díky stejnojmennému filmu Franka Darabonta i mimo okruh jeho čtenářů. V rámci Kingovy tvorby se přitom jedná v podstatě o experiment. Původně totiž Zelená míle vycházela na pokračování v šesti drobných knížečkách.
King kdysi prohlašoval, že ke knižnímu vydání Zelenou míli přepracuje na tradiční román, ale zatím se k tomu nedostal. A upřímně – pokud by to tak zůstalo, nikdo se zlobit nebude. I čistě seskládané za sebou totiž jednotlivé „knihy“ Zelené míle fungují na jedničku. O to více, že se jich tentokráte pro český překlad ujal Milan Žáček (odvedl velký kus práce už na loni vydaných Tommyknockerech).
Zelená míle tak konečně funguje, jak má. Perfektně vystižené „jižanské“ a dobové dialogy i repliky, rytmus a působivá atmosféra bloku E, kterému vévodí démonické Jiskřidlo. King ve vězeňském prostředí prostě umí chodit – dokázal to už v Ritě Hayworthové a Vykoupení z věznice Shawshank (taktéž zfilmované Darabontem).
A vůbec nevadí, že se nejedná o horor. Děsivost zde není vyvolána aktivně působícími monstry, ale čistě popisem místa, kde vládne smrt – předepsaná, zákonná, nabízející zadostiučinění pozůstalým, ale přesto smrt. A samozřejmě postavami, které v tomto mikrosvětě musí dočasně sdílet svůj čas – ať už je to čestný dozorce Paul Edgecombe, temný mesiáš John Coffey, bláznivý odsouzenec Will Wharton nebo podivuhodný myšák pan Cinkal.
Všem vdechl King život a i po několikátém čtení, se znalostí všech point a zvratů, musím uznat, že Zelená míle je prostě skvělá.
František Novotný: Valhala
Rovnováha věčné války bohů ve Valhale je narušena příchodem nordických pilotů padlých na západní frontě roku 1917. Ódin doufá s jejich pomocí získat převahu nad Súrtovými okřídlenými draky, díky nimž byl doposud pán Múspellu vládcem vzduchu. Avšak ani druhá strana nepohrdá pomocí zvenku a v Súrtově armádě se objevují miliony německých vojáků padlých na frontách druhé světové války.
Valhala Františka Novotného je dnes asi nejambicióznější projekt české fantastiky po roce 1989. A také jím ještě nějakou dobu zůstane – minimálně do ukončení Mycelia Vilmy Kadlečkové. Původně parodický text se v průběhu let rozrostl do olbřímího projektu a jeho reprezentativní, jednosvazkové vydání je plně ospravedlnitelné.
Novotný, původně jako řada žánrových autorů debutujících v osmdesátých letech minulého století spíše scifista, dokázal organicky propojit zájem o kybernetiku, mystiku, mořeplavbu, letecké souboje, válečnou historii i obdiv k sáze Temná věž od Stephena Kinga.
Původně záměrně zvolené přepjaté postupy a styl se nakonec přirozeně propojil s jazykem eddických ság. Velký obraz alternativních dějin zase s českým prostorem a kulturou. A jednotlivé žánry se vhodně doplnily, nikdy se nebily.
Valhala, coby minimálně částečná alternativní historie, si zaslouží srovnání s díly jako Muž z vysokého zámku od P. K. Dicka či Otčina R. Harrise. Ne pro ladění, ale pro dokonalé vytěžení původního konceptu a jeho mistrovské naservírování čtenáře. Ale aby bylo jasno, ti dva zmínění pánové napsali romány, František Novotný ságu – v tom nejlepším slova smyslu.
