Praha – Opouštějí nás básníci a snad zapláče i kraj. Země, která vzpomene svého básníka víc než jedním slovem, si zaslouží úctu. Josef Topol svou tvorbou oslavoval její jazyk, její nejniternější podstatu. Proto před tichem, které bude následovat, vyřknu několik slov, kterými se aspoň pokusím zabránit tomu, aby byl zapomenut, kterými doprovodím jeho duši na věčnost. Pak přijdou slzy, a nebudou jen moje, shoří i hvězda, která nad ním bděla, zpění se místo, které mu bylo domovem.
Jazyk je součástí duše
Josef Topol zemřel v pondělí 15. června ve věku osmdesáti let. Dnes je známý především díky divadelním hrám, které napsal v šedesátých letech. Mnohdy se však zapomíná na jeho poezii. Ale moje slova budou patřit hlavně jeho básním. Snad i proto, že se před mnoha lety coby autor odmlčel ze strachu, že jeho jazyk už dnes nikdo nepochopí, že mu dnešní člověk zcela neporozumí. Je tomu však přesně naopak. Díky tomu, že jeho tvorba promlouvá skrz tradici, jakou představuje Mácha, Deml a mnozí další, je stále aktuální. Možná i proto, nakolik se na tuto linii v dnešní poezii zapomíná.
Z jeho veršů zní obrovská pokora. Slova vnímal jako dar, protože správně tušil, že jsou to právě ona, co lidi probouzí, aktivizuje. Znal prastarou moudrost, která člověka nabádá k tomu, aby zacházel se slovem obezřetně a šetrně.
Jazyka si vážil nejen jako nástroje, kterým lze nechat mluvit duši, ale považoval ho také za její součást. Odtud pramenil jeho strach – když totiž člověk ztratí vztah k jazyku, ztratí i něco primárně lidského. A naopak, když zazní dobrá báseň, zůstane po ní světlo, záře.
Jitřní flétna
Je to jen pár měsíců, co nakladatelství Torst vydalo k Topolovým osmdesátým narozeninám doposud nepublikované verše z padesátých let. Díky tomu se čtenářům otevřela možnost nahlédnout na počátky básnického snažení tohoto autora.
Krátké básně v sobě nesou zárodky pozdější tvorby. Hlavně jemnou radostí, okouzlením světem, jež vyslovují. Obojí stojí proti tichému smutku, který je v člověku, který je mu vlastní stejně jako duše. Přímá jednoduchost veršů v sobě nese krásu. Nezaříkává jazyk a nehraje si s ním. Právě v tom je jedinečnost, na kterou dnes tak snadno zapomínáme. Jedná se o juvenilie a jako takové v sobě určitě nesou nedostatky, přesto však ukazují, že dobrá báseň unese sentiment i patos. Verše v sobě mají naivitu a ta se stává absolutním protipólem některých dnešních zhuštěných básní, které se pokoušejí o tu troufalost a s ní zahrnují poezii každodenností, pouhým sarkasmem a ironií a už se nepokoušejí přesněji vystihnout místo člověka ve světě. Topol však toto neopouští, vede dialog mezi člověkem a krajem. Nejsou u něj známky rezignace na slova. Ponechává si okouzlení vnějším světem, něco, co nám dnes tak bytostně chybí.
Jsme pouhá cesta k nebi
Sám Topol ve svém eseji O čem básník ví hovořil o funkci poezie jako o polidšťování a zlidšťování světa i člověka. Protože právě člověk je vědomím světa. Básník toto vědomí pojmenovává a vytváří spojnice mezi jednotlivými vjemy a tím napomáhá hlubšímu pochopení všeho, co nás obklopuje. Básníkům zůstalo mnohé z dětského pohledu na svět, kde se pojí zvědavost i strach, které pak člověka nutí vyrovnat se s neznámým za pomoci lidských vlastností a schopností. Zde Topol dodává, že tou nejdůležitější je láska.
A právě to se Josef Topol snažil zpřítomnit ve své tvorbě. Nejen svým uvažováním o poezii, ale i přimknutím se k dnes již málo oceňované tradici. Netajil se svým vztahem ke Kollárovi, obdivoval Máchu. Právě Mácha v Topolových verších zaznívá. Přichází tehdy, když Topol píše o kraji, neboť se jako člověk svazuje se zemí. Neustále připomíná, že svět, který nás obklopuje, není možné opomíjet, naopak, je to on, kdo nás dotváří. Právě v něm je milost, klid a Bůh oproti nehostinnosti. Zlo vychází z člověka, je součástí nás samotných, skrze nás zasahuje do světa a proměňuje ho. Jediná možnost, jak se mu ubránit, je pohyb po vertikále vzhůru, prosba i modlitba. Jen ty nakonec pomohou nést břímě, kterým se pro nás může svět stát.
V jeho poezii můžeme slyšet i hlas Jakuba Demla. I on si uvědomuje monumentálnost přírody, která souvisí s řádem, jež ji definuje. Zároveň je z jeho veršů cítit intimita, jemnost a obdiv vůči detailu, jakým je květ střemchy, umírající strom. Pojmenováním obojího – velikosti přírody a naší bezmoci vůči jejím pravidlům i lásce vůči její kráse – Topol aktualizuje tuto tradici a dává ji do nových souvislostí.
V Topolových verších se i přes všechny stíny a pochyby klene pokora před viděným světem, před Bohem. Snad měl pravdu v tom, že by dnes neobstál, vždyť málokterý ze současných básníků si troufne mluvit o Bohu a člověku, o pochybách, které v sobě neseme s tak úpěnlivou silou.
I přes velikost své poezie zůstal Topol srozumitelný. Psal civilním jazykem, ale nikdy ho neokleštil o možnosti obraznosti. Zakomponoval do lyrických pasáží příběhy, a tak zůstal stále nablízku životu. Věděl, že je potřeba udržet ve verších hlavně člověka ve všech jeho projevech, což je hlas, který bude česká poezie bytostně postrádat.
Nevzlétne naděje
Autoři, jakými byl Josef Topol a Ludvík Vaculík, v sobě shromažďovali víru v jazyk, pečovali o něj jako o dar. Snad, a nejen proto, je budu postrádat. Vždyť těch, kteří by přijali tohle břímě po nich, není. I to je jeden z důvodů, proč píšu těchto několik slov. Budou mi chybět, přestože každý jinak.
A jediné, co musím říct na závěr – přes celý širý svět napřahuji ruku Jáchymovi Topolovi, protože tuším, že jeho smutek je mnohem hlubší.
Dnes nebude na obloze jediný pták.
